Starší články autorů | Autor: Jan Jireš |
V listopadu 2008 přišel ruský ministr zahraničí Lavrov s nápadem, aby Finsko jako „respektovaná neutrální země“ pomohlo zahájit jednání o ruském návrhu reformy evropské bezpečnostní architektury. Finský ministr zahraničí Alexander Stubb mu ostře odpověděl, že Finsko neutrální zemí není: „Politicky jsme součástí EU a vojensky úzce spolupracujeme s NATO (...) Finská zahraničně-politická doktrína je jasně vymezena ve vládním programu a neutralita v něm není“. Později ještě dodal, že neutralita je překonaným pojmem spjatým s minulostí. Kauza ukazuje, jak citlivě Finové reagují, pokud mají pocit, že okolní svět nechápe nebo nechce chápat nuance jejich bezpečnostní politiky a v důsledku toho i jejich sebepojetí na politické mapě Evropy.
V listopadu 2008 přišel ruský ministr zahraničí Lavrov s nápadem, aby Finsko jako „respektovaná neutrální země“ pomohlo zahájit jednání o ruském návrhu reformy evropské bezpečnostní architektury. Finský ministr zahraničí Alexander Stubb mu ostře odpověděl, že Finsko neutrální zemí není: „Politicky jsme součástí EU a vojensky úzce spolupracujeme s NATO (...) Finská zahraničně-politická doktrína je jasně vymezena ve vládním programu a neutralita v něm není“. Později ještě dodal, že neutralita je překonaným pojmem spjatým s minulostí. Kauza ukazuje, jak citlivě Finové reagují, pokud mají pocit, že okolní svět nechápe nebo nechce chápat nuance jejich bezpečnostní politiky a v důsledku toho i jejich sebepojetí na politické mapě Evropy.
Od konce studené války je nejdůležitějším tématem finské zahraničněpolitické diskuse vztah země k Severoatlantické alianci. Od podobných diskusí, které proběhly v postkomunistických zemích Střední Evropy, se finská debata o případném členství v NATO odlišuje tím, že vychází především z reflexe specifické tradice neutralitní politiky, kterou země vedla v době studené války. Zároveň se jim však podobá v tom, že jejím hlubším zdrojem je otázka finské sounáležitosti se Západem. Loňská válka v Gruzii finskou debatu o vztahu země k NATO oživila.
Dříve, než se podrobněji zaměříme na její současný stav, je nutné stručně shrnout vývoj finské zahraničněpolitické doktríny od konce studené války. Země během této doby urazila cestu od neutrality (lépe řečeno neutralitní politiky) až ke své dnešní pozici NATO Option.
Od neutrality k možnosti členství v NATO
V období studené války byla neutralitní politika pragmatickým politickým nástrojem, pomocí kterého se Finové bránili sovětskému tlaku hrozícímu zařadit jejich zemi mezi satelity Moskvy. Finská neutralita nebyla mezinárodně garantována a byla velmocemi naopak často zpochybňována. Její mezinárodněprávní zakotvení bylo velmi vágní a podléhalo aktuálním interpretacím ze strany Sovětského svazu. Finové proto museli svou neutralitu neustále hájit jak proti sovětskému vměšování, tak proti západní nedůvěřivosti. SSSR finskou neutralitu po celou dobu studené války nikdy oficiálně neuznal; poprvé tak explicitně učinil až Michail Gorbačov v roce 1989.
Finskou studenoválečnou politiku, která byla na Západě pejorativně nazývána finlandizací, lze tedy chápat jako dlouhodobý zápas o mezinárodní uznání neutrality. Finové se snažili dosáhnout stejného postavení, jakému se těšilo sousední Švédsko, ale nikdy se jim to nepodařilo.
Navzdory tomu však idea neutrality silně zakořenila ve finské politické kultuře. V situaci, kdy země vede trvalou neutralitní politiku, často přestává být neutralita pouhým utilitárním nástrojem, ale stává se faktorem v procesu konstrukce národní identity. Neutralitě začínají být připisovány mnohé pozitivní atributy, které se už netýkají pouze realistického zájmu o vlastní přežití v mezinárodních vztazích, ale i morálních aspirací. Finská debata o členství v NATO je dnes díky tomu jakousi místní verzí „vyrovnávání se s minulostí“, ve které hraje důležitou roli hodnocení éry studenoválečné finlandizace a reflexe národní identity.
Po skončení studené války se ukázalo, že tradiční neutralita je nadále nežádoucí a že finská bezpečnostní politika musí být přeformulována, aby odrážela novou evropskou realitu charakterizovanou mnohovrstevnatou bezpečnostní, politickou a ekonomickou integrací. Finsko se navíc už nemuselo vymezovat pomocí neutralitní politiky vůči oslabenému Rusku. Finové chtěli být po éře finlandizace konečně vnímáni jako standardní západoevropský národ, který netrpí žádným závažnějším deficitem bezpečnosti. Rovněž si uvědomovali, že Západ finskou neutralitu stejně nikdy nepovažoval za rovnocennou švédské, tedy za opravdu nestranné postavení mimo soupeřící bloky.
Při reformulaci své zahraniční politiky muselo Finsko balancovat mezi dvěma protichůdnými zájmy. Na jedné straně by členství v NATO upevnilo politické zakotvení země na Západě a zvýšilo by její vliv na rozhodování o evropské bezpečnosti. Na druhé straně by takový krok mohl vést k destabilizaci finsko-ruských vztahů a k nežádoucímu spojování Finska s postkomunistickými zeměmi střední Evropy, které pociťovaly bezpečnostní deficit a chtěly co nejdříve získat americké garance. Finsko proto přijalo střední cestu mezi neutralitou a členstvím v NATO – politiku formální „neúčasti v obranných aliancích“ (military non-alliance). Jejím smyslem je vyhnout se mezinárodní marginalizaci, ke které by vedlo trvání na tradiční neutralitě, ale zároveň si zachovat některé pozitivní atributy, které s neutralitou většina Finů spojuje, především nezávislou obranu a vzájemnou důvěru ve vztahu s Ruskem.
Na konci devadesátých let pokročilo Finsko v redefinici svého mezinárodního postavení ještě dále a opustilo závazek neúčasti v obranných aliancích „na věčné časy“ ve prospěch pozice, která je v anglickojazyčných dokumentech nazývána jako NATO Option (finsky NATO-valinta). Finsko jí dává najevo, že politika neúčasti v obranných aliancích je sice nejrozumnější volbou za současných podmínek, ale to neznamená, že to tak bude navždy. Pokud se vnější podmínky změní, finská vláda může dospět k závěru, že je pro zemi užitečné stát se plnoprávným členem NATO. Finsko tak považuje military non-alliance jen za aktuální politickou volbu, jejíž užitečnost závisí na okolnostech.
NATO Option zůstává oficiální pozicí země doposud. Finské vlády hodnotí v pravidelných zprávách o obraně a bezpečnosti (Finnish Defence and Security Policy), které jsou předkládány parlamentu každé dva až čtyři roky, v jakém bezpečnostním prostředí se země nachází a zda je užitečné i nadále zachovávat politiku neúčasti v obranných aliancích. Zatím pokaždé došly k závěru, že za současné bezpečnostní situace v Evropě je pro Finsko military non-alliance nejlepší volbou a že země nepotřebuje formální obranné garance.
Základními stavebními kameny současné bezpečnostní politiky Finska tak jsou (1) aktivní vojenská a politická spolupráce s NATO, ale bez formálního členství, (2) udržování věrohodné obrany, a (3) členství v Evropské unii. V oblasti spolupráce s NATO je pak pro Finsko přijatelné v zásadě všechno s výjimkou pátého článku Severoatlantické smlouvy, který se týká kolektivní obrany.
Válka v Gruzii: obrat v evropském bezpečnostním prostředí?
Srpnová válka o Jižní Osetii rezonovala ve Finsku o to více, že přišla v době vrcholících příprav nové vládní zprávy o obranné a bezpečnostní politice.
Klíčoví politici zodpovědní za zahraniční politiku se v hodnocení gruzínské krize a jejího významu pro finskou bezpečnostní politiku neshodli. Prezidentka Tarja Halonen usoudila, že gruzínská krize neměla žádný dopad na finskou bezpečnost a neměla by mít vliv na podobu připravované vládní strategie. Podle premiéra Mattiho Vanhanena sice vstup Finska do NATO stále není na pořadu dne, k posunu v evropské bezpečnosti však došlo a Finsko by jej mělo reflektovat na vojensko-obranné rovině připravovaného dokumentu.
Nejradikálněji se ke gruzínské válce postavil ministr zahraničí Alexander Stubb, zastupující ve Vanhanenově vládě pravicovou Národní koaliční stranu, která jako jediná z velkých stran prosazuje vstup Finska do Aliance. Stubb vyhodnotil ruský postup v Gruzii jako zásadní bod obratu v evropské bezpečnosti. Za dané situaci by podle něj už Finsko nemělo se svým vstupem do NATO dále otálet. Tím zpochybnil jak dosavadní vládní pozici, která hovoří pouze o možnosti vstupu někdy v blíže neurčené budoucnosti, tak tradiční finský styl vágních prohlášení v oblasti zahraniční politiky.
V reakci na jeho otevřenou podporu vstupu země do NATO publikoval ministr zahraničního obchodu Paavo Väyrynen na finské poměry ostře polemický text, v němž svého vládního kolegu obvinil z nežádoucí démonizace Ruska a z podrývání finského zahraničněpolitického konsenzu. Väyrynen jej ovšem zpochybnil také když napsal, že trvalé udržování možnosti vstupu do NATO vytváří nejistotu ohledně opravdových záměrů země – pozice NATO Option podle něj naznačuje, že se Finsko může odvrátit od své dosavadní kooperativní politiky vůči Rusku. Narozdíl od Stubba navíc považuje gruzínský konflikt za irelevantní pro evropskou a finskou bezpečnost.
Takový veřejný spor mezi členy vlády o zásadní zahraničněpolitickou otázku je ve Finsku neobvyklý. Díky zkušenosti s prekérním vztahem k Sovětskému svazu v době studené války je ve Finsku bezpečnostní politika (především pokud se týká vztahů s Ruskem) dodnes chápána jako ryze kabinetní záležitost skrytá zrakům veřejnosti a rozhodovaná několika ústavními činiteli, kteří si dávají dobrý pozor na to, aby jejich případné neshody neprosákly ven.
Reflexe rusko-gruzínského konfliktu nakonec nevedla k průlomu v oficiální finské pozici. Vládní zpráva o obranné a bezpečnostní politice, zveřejněná v únoru 2009, však přesto naznačuje určitý posun ve prospěch případného členství země v NATO. Narozdíl od předchozí zprávy z roku 2004 totiž explicitně vyjmenovává výhody, které by Finsku vstup do NATO přinesl, nevýhody přitom neuvádí téměř žádné:
Závěrem zprávy je, že „Finsko není členem žádné vojenské aliance, ale úzce spolupracuje s NATO a ponechává si možnost usilovat o členství v této organizaci. Existují silné důvody pro to, aby Finsko zvážilo své členství v NATO. Pro rozhodnutí o možném členství je však nezbytný široký politický konsenzus a je rovněž důležité vzít v úvahu veřejné mínění“.
Zpráva vydaná v roce 2004 naproti tomu jen suše konstatovala, že „Finsko nepřetržitě sleduje změny v NATO, rozvoj schopností organizace a jejího mezinárodního významu“ a že „žádost o členství v Alianci zůstane pro finskou bezpečnostní a obrannou politiku možností i v budoucnosti“.
Tento posun v tónu ovšem nic nemění na tom, že politika NATO Option zůstává nezměněna a Finsko se nestává kandidátem na členství v Alianci. To se ostatně bez ohledu na gruzínskou válku všeobecně očekávalo. Přesto je patrné, že ve finské politice posiluje směr, který vstup do NATO podporuje.
Paradoxní situace, ve které se Finsko v souvislosti se svým vztahem k NATO nachází, přetrvá nejméně několik dalších let. Na jednu stranu trvá na tom, že není neutrální (a dokonce ani „postneutrální“) zemí a úzce vojensky i politicky spolupracuje s Aliancí, kterou ve svých oficiálních dokumentech charakterizuje jako základní stavební kámen evropské (a tedy i své vlastní) bezpečnosti. Jen v posledním roce Finsko oznámilo, že od léta 2009 zdvojnásobí počet svých vojáku v misi ISAF v Afghánistánu, že hodlá aktivně působit v Silách rychlé reakce NATO a že se zapojí do nově zřizované alianční obrany proti kyberútokům. Na druhou stranu zůstává odpor finské veřejnosti i převážné části politické scény k formálnímu vstupu do NATO tak silný, že v dohledné době nepřipadá v úvahu.
Na hlubší rovině je finská diskuse o vztahu k NATO střetem o finskou národní identitu. Jak příznivci, tak odpůrci vstupu do Aliance vposledku vyjadřují svůj soud o tom, jak by podle nich Finové měli chápat sami sebe a svůj vztah k Západu a k Rusku. Odpůrci členství chtějí, aby si Finsko zachovalo svůj obraz zprostředkovatele mezinárodních konfliktů, který je povznesen nad mocenské půtky velmocí, případně aby si země udržela svého ducha nezávislosti a schopnost samostatné obrany. Jeho příznivci se naopak domnívají, že vstupem do NATO by Finsko definitivně potvrdilo svůj status standardní západní země, překonalo neblahé dědictví studenoválečné finlandizace, přijalo plnou spoluzodpovědnost za západní bezpečnost a vymanilo se ze svého periferního geopolitického postavení na nejasné hranici mezi Západem a Ruskem.
• Finnish Security and Defence Policy 2004, Prime Minister’s Office, 24.9. 2004.
• Finnish Security and Defence Policy 2009, Prime Minister’s Office, 5.2. 2009.
• Stubb to Lavrov: “Finland is not neutral”, in: Helsingin Sanomat, International Edition, 10.11.2008.
• Tapani Vaahtoranta, Tuomas Forsberg: Post-Neutral or Pre-Allied? Finnish and Swedish Policies on the EU and NATO as Security Organisations, Helsinki, UPI 2000.
• Paavo Väyrynen: War in Georgia no turning point in world politics, in: Helsingin Sanomat, International Edition, 12.10. 2008.
Jan Jireš (*1979) působí jako Fulbright Visiting Scholar na Paul H. Nitze School of Advanced International Studies (SAIS) ve Washingtonu.
Článek vyšel v červenci 2009 v časopise Mezinárodní politika.
http://cicar.cz/analyzy/