Starší články autorů | Autor: Ladislav Mrklas |
Rok 1979 byl vskutku přelomovým rokem v britské politice. Poprvé v historii vynesly volby do úřadu britského premiéra ženu – Margaret Thatcherovou. Poprvé od skončení války v nich nezvítězila politika konsensu. Volby také ve svém důsledku znamenaly návrat Británie na světovou politickou scénu, odkud se po válce pomalu, ale jistě vytrácela. A konečně, rok 1979 byl prvním hmatatelným vítězstvím moderního politického marketingu. A to nejen v této ostrovní zemi, nýbrž v Evropě a dost možná na celém světě.
Rok 1979 byl vskutku přelomovým rokem v britské politice. Poprvé v historii vynesly volby do úřadu britského premiéra ženu – Margaret Thatcherovou. Poprvé od skončení války v nich nezvítězila politika konsensu. Volby také ve svém důsledku znamenaly návrat Británie na světovou politickou scénu, odkud se po válce pomalu, ale jistě vytrácela. A konečně, rok 1979 byl prvním hmatatelným vítězstvím moderního politického marketingu. A to nejen v této ostrovní zemi, nýbrž v Evropě a dost možná na celém světě.
Přetěžká výchozí pozice
Když se počátkem roku 1975 Margaret Thatcherová ujímala funkce vůdkyně prožívala Konzervativní strana těžkou depresi, způsobenou dvěma volebními porážkami z předešlého roku. Byla to doba, kdy se zdálo, že jiné než labouristické řešení zkrátka nemá šanci. která podle všech přála spíše labouristickému řešení státní finanční politiky, než pravicovým konceptům. Doba ropných krizí, rostoucího počtu lidí bez práce, stávek, narůstající inflace i moci odborů. Doba, kdy stát postupně selhával ve všech svých základních rolích.
Nová opoziční vůdkyně se navíc musela potýkat s mocnými oponenty uvnitř vlastní strany. Ostatně její volba vůdkyní nebyla žádnou procházkou růžovým sadem, nýbrž tvrdým bojem s věhlasnějšími soupeři v čele s expremiérem Heathem. Bojem s mnoha předsudky vůči ženě – političce (navrch ještě konzervativní).
Nová stínová premiérka hned v prvních týdnech svého působení překvapila neotřelým stylem vystupování, který nezapřel její pověst „self-made“ ženy . Často zcela nediplomaticky říkala, co myslí. Její diskusní vystoupení nebyla často dle platného bontonu. Její obrovskou předností byla ale schopnost vcítit se do atmosféry prostředí, ve kterém měla veřejně vystoupit. Na půdě parlamentu dovedla vystupovat téměř jako univerzitní profesorka a na vysoké úrovni dokládat svá tvrzení odbornými a dobře ověřenými fakty. Lehce se však uměla přesmyknout do polohy ženy z lidu, jež se na základě svých životních zkušeností nenechá ošálit učenostmi odtrženými od světa. Podíl na tom měli i její nejbližší spolupracovníci a poradci. Bez širokého charismatu by jí však ani nejlépe připravené projevy nepomohly. Na rozdíl od svých předchůdců v čele Konzervativní strany dokázala být v tom nejlepším možném smyslu slova konzervativní populistkou.
Konec období konsensu
Thatcherová byla od svého vstupu na politickou scénu rozhodnuta skoncovat s obdobím tzv. konsensu. Tedy nepsaných dohod obou hlavních britských stran o budování rozsáhlého pečovatelského státu, ustupování odborům a keynesiánské ekonomice. V tomto snažení jí silně napomáhaly osoby spojené s Centrem pro politické otázky, konzervativním think-tankem vytvořeným bezprostředně po prohraných parlamentních volbách 1974. V čele této instituce, jejímiž ideovými guru byli zejména Sir Keith Joseph a Alfred Sherman a jehož náplní bylo vypořádání se s otázkou inflace, stanula právě Margaret Thatcherová. Ekonomické a politické koncepce z dílny Centra se pak staly základy pro její oficiální politiku opoziční, a později i vládní. Jen pro pořádek připomeňme, že Keith i Sherman se nechávali zcela vědomě inspirovat konceptem „sociálního trhu“, spojeného se jménem německého státníka a spolutvůrce poválečného „hospodářského zázraku“ Ludwiga Erharda. Tento koncept předpokládal existenci volného podnikání, decentralizovaného vlastnictví a rozhodování, konkurenci podléhající zákonným pravidlům i státem garantovanou síť sociální a zdravotní péče o potřebné. Podobné zásady se pak objevily v programu tzv. lidového kapitalismu, který Thatcherová prosazovala prakticky od svého zvolení do čela strany.
Typickým rysem opoziční politiky Margaret Thatcherové bylo vytváření pracovních skupin, kde se střetávaly názory odborníků i ryzích politiků na nejrůznější ekonomické a politické problémy. Závěry jejich diskusí pak stínová premiérka využívala jak při působení na veřejnost, tak i proti vnitrostranické opozici. V prvních letech jejího vůdcovství světlo světa spatřila např. Ekonomická skupina obnovy, do jejíhož čela byli postaveni zastánci starého i nového vedení strany. Výsledkem práce této skupiny byla útlá knížečka nesoucí název „Správný přístup k ekonomice“, coby základní koncepce konzervativní ekonomické politiky pro příští volby. Jejím největším kouzlem bylo skloubení monetaristických zásad s některými body Heathova volebního manifestu z roku 1970. Spokojena tak mohla být obě hlavní stranická křídla.
Vůdkyně opozice Thatcherová nepromarnila jedinou příležitost ke sžíravé kritice vlády, a to především na tradiční půdě Dolní komory. V roce 1978 např. při debatě věnované vládní platební politice vystoupila s tak radikální kritikou vlády a její důchodové politiky, že i řada jejích spolustraníků zůstala sedět jako opařená. V tomto konkrétním případě však šlo o manifestaci jasného posunu strany ze středu směrem doprava. To ostatně korespondovalo s jejím názorem, jenž velmi dobře vystihuje věta, kterou v této době řekla svému rivalovi Jimu Priorovi: „Stát uprostřed cesty je velmi nebezpečné, můžeš být sražen z obou stran“.
Opoziční vůdkyně Margaret Thatcherová a její ideoví a političtí spojenci dokázali obratně využívat tisk. Přitom je třeba si připomenout, že ten byl vůči jejímu nástupu a především pak myšlenkám, se kterými přicházela, značně kritický. Přesto se v některých vlivných listech začaly záhy po jejím nástupu objevovat články obhajující prosazující monetaristickou ekonomickou doktrínu.
Prostředí příznivé pro omezování pečovatelského státu a rozhazovačné politiky vlády napomáhaly nové vůdkyni toryů paradoxně budovat sami labouristé. Vláda vedená Jamesem Callaghanem totiž již v roce 1976 přistoupila k radikálním škrtům ve veřejných výdajích. V této chvíli se Thatcherová chovala velmi umírněně a dokonce vládu nepřímo podpořila. A to svojí obhajobou nutného dočasného zhoršení některých ekonomických a sociálních ukazatelů. Tím hlavním byl vysoký nárůst nezaměstnanosti, který také vyvolal mocné pnutí uvnitř labouristické strany a vyostřil vztahy vlády s tehdy téměř všemocnými odbory. Podpora vládní politiky se tak opoziční vůdkyni vyplatila hned dvakrát.
Okolností, a to opět do jisté míry šťastnou, která definitivně zvrátila síly ve prospěch opozice vedené Margaret Thatcherovou byla tzv. zima nespokojenosti na přelomu let 1978/79. Tato zima přinesla obrovský nárůst stávkového hnutí za zvýšení mezd. Britská ekonomika se opakovaně ocitala ve stavu ochromení, způsobeném stávkami zaměstnanců v dopravě, ve veřejných službách, ale také extrémně nepříznivým počasím. V této chvíli jasně selhala labouristická vláda, především pak její šéf Callaghan. Margaret Thatcherová zareagovala pohotově, nikoli však ukvapeně, a opakovaně vyzvala premiéra, aby „znovu obnovil autoritu vlády na základě zákona“. Na mysli měla zejména přijetí legislativy významně omezující možnosti stávkovat. I zde se jí povedlo zabít dvě mouchy jednou ranou, neboť šlo o současné účtování s vládou i odbory.
Tempo nepřímé volební kampaně, které tehdy Thatcherová udala, bylo vskutku impozantní. „Zima nespokojenosti“ obecně přinesla opoziční vůdkyni velké přiblížení se k prostým lidem. Odezvu mezi nimi nacházel především její návrh reformy odborů, který byl dobrou širokého přijetí jejího myšlení v duchu tradičního konzervativního hesla zákona a pořádku („Law and Order“).
Svůj tah na bránu předvedla Margaret Thatcherová i velmi obratným smetením vlády na jaře 1979, kdy využila nespokojenosti dalších opozičních formací v parlamentu.
Horká fáze volební kampaně se změnila v souboj dvou lídrů: Callaghana a Thatcherové. Vůdce labouristů se prezentoval jako zkušený a přívětivý státník, opoziční konzervativní vůdkyně jako jeho pravý opak. Vystupovala velmi radikálně, místy až agresivně. Často přednášela stanoviska, která předtím nekonzultovala nejen se stínovým kabinetem, ale dokonce ani se svými poradci. Její strategii snad nejlépe dokládá její výrok: „Nejsem politik „konsensu“ ani pragmatický politik, jsem politik přesvědčení“.
Navzdory všem očekáváním a předvolebním výzkumům, které např. na konci volební kampaně ukazovaly náskok labouristů před konzervativci plných 19 procent, nakonec Konzervativní strana pod vedením Margaret Thatcherové dospěla k celkem jasnému volebnímu vítězství. Obecně se dá soudit, že bylo způsobeno především tím, že Thatcherová dobře vystihla nálady veřejnosti svým voláním po změně. To však také znamená, že dokázala zvítězit za pomoci prvku, který ve své politice častěji užívají strany levicové. Toto konstatování, jakož i celá řada analogií se situací české pravice, které je možné při pečlivém čtení najít, by se mohla stát inspirací i pro naši domácí pravicovou scénu.
Publikováno v měsíčníku 51PRO, leden 2006
Ladislav Mrklas, je politolog, prorektor vysoké školy CEVRO Institut a šéfredaktor CI TIME.
http://cicar.cz/analyzy/