Starší články autorů | Autor: Ladislav Mrklas |
Pravolevá velká koalice, o níž nikdo neví, jestli vůbec, a pokud ano, na jak dlouho vznikne. Menšinová vláda nečekaných vítězů, která se bude s největší pravděpodobností opírat o vrtkavé hlasy zemědělských odborářů a ultrakatolických aktivistů. A kocovina vysoce favorizovaných uskupení napravo od politického středu. To jsou skutečné důsledky zářijových volebních klání u našich severních a západních sousedů. Z podobnosti mnoha okolností s možnými scénáři u nás doma až mrazí v zádech.
Pravolevá velká koalice, o níž nikdo neví, jestli vůbec, a pokud ano, na jak dlouho vznikne. Menšinová vláda nečekaných vítězů, která se bude s největší pravděpodobností opírat o vrtkavé hlasy zemědělských odborářů a ultrakatolických aktivistů. A kocovina vysoce favorizovaných uskupení napravo od politického středu. To jsou skutečné důsledky zářijových volebních klání u našich severních a západních sousedů. Z podobnosti mnoha okolností s možnými scénáři u nás doma až mrazí v zádech.
Poražení vítězové z CDU/CSU a FDP
Volební výsledky křesťanských demokratů a sociálů byly pro ně samé velmi nemilým překvapením. Před prázdninami měli na absolutní většinu křesel v Bundestagu. Ještě dva dny před volbami to vypadalo na pětiprocentní náskok. A pak tvrdá realita v podobě třetího nejhoršího výsledku v dějinách Unie. Zklamala jak CDU, tak i CSU, která oproti minulým volbám ztratila v Bavorsku přes 10 procent voličů.
FDP naopak dosáhla jednoho z nejlepších výsledků. Protože partnerská Unie naopak ztratila, na většinu to nestačí, a tak je tento výsledek vítězstvím z kategorie Pyrrhových.
Populismus a schizofrenie
„Morálním“ vítězem voleb se stal dosavadní kancléř Schröder. Sázka na kouzlo jeho osobnosti přinesla SPD tři a půl měsíce stažení náskoku CDU z téměř dvaceti na jedno jediné procento.
Předčasné volby vyvolal sám Schröder, kterým tím sledoval hned dva cíle. Prvním bylo zavření úst vnitrostranické kritice a záchrana vlastního postavení. V předvolební situaci sociální demokraté drželi pospolu a neútočili na svého vůdce. Už proto, že právě on byl jejich de facto jediným volebním trumfem. Druhý cíl byl také průhledný – zastihnout opozici nepřipravenou. A to personálně, neboť právě v té chvíli se stále hlasitěji hovořilo o výměně její vůdkyně Merkelové za mediálně vděčnější tvář některého ze zemských premiérů (hesenského Rolanda Kocha?), i z hlediska kampaně, kterou sice Unie plánovala, ale realizace měla přijít až o rok později.
Druhý rozměr Schröderova vítězství spočívá v brutálním populismu, který opět neváhal použít. Po zneužití irácké krize a laciného antiamerikanismu před třemi lety tentokrát Schröder apeloval na nejskrytější pudy společnosti, zhýčkané desetiletími štědrého sociálního státu. Svojí neobratností k tomu přispěla i sama CDU/CSU, která při prezentaci svého reformního programu porušila hned několik zásad. Jednak přišla s nápady, které byly z jejích úst opravdu „asociální“ - především návrhem zvýšit DPH o dvě procenta. Ještě lacinějším terčem se stala úvaha o zavedení rovné daně z příjmu ve výši 25 %, se kterou přišel významný ekonom, člen týmu Angely Merkelové - prof. Kirchhof. Tato úvaha sice nebyla součástí oficiálního programu, ale o to hůře. Lavírování kolem reforem totiž znejistilo nejen nerozhodnuté občany, nýbrž i velkou část dosavadních skalních voličů Unie. Ti se pak drželi zásady, že lepší než chodit za reformně-nereformním kovaříčkem, je jít rovnou za superreformním kovářem. A tím byli a jsou liberálové z FDP. Povolební výzkumy pak skutečně prokázaly, že více než 1.000.000 voličů CDU/CSU z minulých voleb přešel na poslední chvíli právě k liberálům. 600 tisíc jich pak zůstalo doma. Tyto ztráty nedohnal ani příchod více než půl miliónů bývalých voličů SPD.
Mezi dvěma mlýnskými kameny
Zleva na CDU/CSU útočila SPD, která např. voličům nabídla plakáty ukazující, jaké ztráty v domácích rozpočtech by přinesly daňové reformy navrhované Unií. Mezi vyobrazenými poreformními „losery“, kam socialisté zařadili zdravotní sestřičku, mladou rodinku či důchodce, samozřejmě nechyběl rozesmátý manažer, který jediný na změně vydělal – a to o tisíce eur ročně! Korunu populismu nasadil sám velký kancléř, který se svým demagogickým výrokem ve smyslu, že „přece nemůže špičkový manažer platit stejné daně jako uklízečka“, zařadil po bok svých bradatých krajanů Bedřicha a Karla.
Objevily se i motivy „černé republiky“, kterou socialisté strašili pro případ, že by černí, tedy křesťanští demokraté, získali vedle drtivé většiny zemských vlád i tu spolkovou. Kampaň SPD byla nepochybně kreativnější, zemitější a profesionálnější. A byla vedena v téměř opozičním stylu, tedy jako útočná a reagující na chyby konkurence. SPD to usnadnila i schizofrenie velké části Němců. Ti sice chtěli změnu vlády, ale zároveň si změnu nepřáli, protože jejich favoritem na kancléře zůstal Schröder!
Z ekonomicky liberálnějších pozic kritizovali Unii liberálové. Nutno říci, že velmi umírněně, jelikož si přáli ji neoslabit, aby spolu s ní mohli zasednou do vlády. I to ale při nejasnosti záměrů CDU bohatě stačilo.
Solidní kampaň, ale…
Unie připravila solidní a profesionální kampaň. Měla dobré nápady, mezi nimiž zvláště vyniká tým více než 30 tisíc dobrovolníků po celé zemi (tzv. Team Zukunft). Ale vypadalo to, jakoby se vyčerpala už na počátku svými ostrými útoky na vládu, ve kterých mj. na tzv. magických číslech ukazovala, kolik firem denně zkrachuje, jak narůstá veřejný dluh nebo kolik zaměstnaneckých míst země ztratí. Protikampaň SPD ale tyto argumenty přebila a účinkem se míjelo i strašení z rudo-rudo-zeleného nebezpečí, tedy zatažení postkomunistů do dosavadního vládního spojenectví. Zkrátka a dobře, kampani CDU/CSU chyběla patřičná šťáva a schopnost zapalovat.
Sama sobě nepřítelem a další nepřátelé
Kapitolou samou o sobě je samozřejmě Angela Merkelová. Ta na sobě za poslední rok neuvěřitelně zapracovala. Jenže na mediálního mága Schrödera to nestačilo. Předsedkyni CDU totiž chyběla spontánnost, srdečnost a především ve stresových momentech tu a tam probleskla i její strojenost. Jako příklad lze uvést její přeřeknutí s termíny „brutto“ a „netto“, která se velice záhy stala námětem povedeného klipu, žijícího na internetu svým životem.
SPD v něm navíc využila jednu zásadní výhodu – existenci vnitrostranické opozice proti Merkelové. Díky velkým úspěchům CDU v zemských volbách jí vyrostli zdatní soupeři ve vlastních řadách. Zejména ambiciózní zemští premiéři se - lidově řečeno - v kampani nepřetrhli. Spíš čekali, jak to dopadne.
Výsledku křesťanskodemokratické aliance příliš nepomohl ani bavorský premiér Stoiber. Jednak nijak zvlášť neuspěl doma v Bavorsku. Ale především naštval voliče z bývalé NDR, o kterých prohlásil, že jsou frustrovaní, a přece není možné, aby právě oni rozhodovali volby. Reakce „Ossis“ na sebe nenechala dlouho čekat – propad už CDU nedokázala zvrátit.
Asi by bylo zajímavé zanalyzovat i to, jaký dopad na voliče v katolických jižních a západních částech Německa měl fakt, že Merkelová je rozvedená bezdětná žena, evangelička a ještě z východu. A navíc jí v kampani odmítl otevřeně podpořit její druhý manžel.
Vítězství marketingově-populistické kampaně
Výsledky polských voleb v prvé řadě dokazují, že dobrá kampaň může zvrátit i vcelku jasně vyhlížející a dlouhodobý trend. Na dvou prvních místech sice skončili konzervativci z Práva a spravedlnosti (PiS) a liberálové z Občanské platformy (PO). Jenomže toto pořadí se nečekalo, neboť PO vévodila preferencím více než dva roky.
První příčinou může být banální fakt, že PO nebyla dost polská, tedy dost konzervativní, katolická, nacionalistická, sociální a populistická zároveň. Druhou příčinou porážky PO byla její sázka na personifikaci voleb, ke které svádělo téměř souběžné klání o prezidentské křeslo. Hlavním tahákem měly být mediální přitažlivost a nezkorumpovanost šéfa strany Donalda Tuska.
Právě korupce a také návrat spravedlnosti byly hlavními tématy kampaně minimálně v její první fázi. Tehdy byla společným soupeřem pravice zkorumpovaná postkomunistická vláda. Po eliminaci vládnoucí levice ještě stále jasně vedli liberálové. Ti ale, jakoby se spokojili s vítězstvím v poločase, začali kolem sebe šířit triumfalismus a přitom zapomněli, že jim mezitím vyrostl nový soupeř – PiS.
Předákem PiS je radikální antikomunista a hlasatel vzniku nové tzv. IV. republiky, nyní čerstvě zvolený prezident Lech Kaczyński. V minulých letech na sebe upozornil nejprve ve funkci ministra spravedlnosti, jako nekompromisní bojovník proti kriminalitě. Mimochodem byl jediným oblíbeným ministrem mimořádně neoblíbené vlády. A to se cení a nezapomíná. Až do svého zvolení prezidentem republiky pak zastával funkci primátora (v polském pojetí „prezidenta“) hlavní města Varšavy. I tady na sebe upozornil nekompromisními rozhodnutími. PiS pod vedením Lecha Kaczyńského a jeho dvojčete Jaroslawa, ale především pod vlivem hlavního stratéga kampaně Michala Kamińského, postupně vtisklo volebnímu klání vlastní tvář. Vedle práva a boje proti korupci se tématem staly návrhy z dílny PO. Ta totiž přišla s poměrně revoluční reformou daní, včetně návrhu rovné daně z příjmu. A PiS, stejně jako německá SPD, neváhala kontrovat jejím obviněním z asociálnosti. Televizní spot PiS, ve kterém z lednice mizí potraviny, z lékárny léky a z dětského pokoje hračky, a to vše samozřejmě v důsledku reforem navrhovaných PO, byl geniální a ďábelsky jednoduchý.
Nejpřekvapivější na polské kampani bylo právě zjištění, že daleko marketingovějším způsobem ke kampani přistoupili právě konzervativci z PiS. Ti zvolili strategii dlouhé kampaně, rozložené do několika etap. První etapu představovaly regionální show polských popstar (tzv. Wiosna Polaków), kterých se jakoby mimochodem účastnili lídři PiS. Další etapa přinesla milióny eur investované do TV spotů, které běžely na komerčních kanálech, a reklamy v bulváru. Populismem tato fáze jen hýřila, ale klíčové bylo to, že PO už zareagovat nedokázala.
Německá a polská pravice dopadla nepříliš slavně. Cynicky vzato ale platí, že všechno špatné může být k něčemu dobré. Kdyby tím něčím byla pozitivní i negativní inspirace naší domácí pravice, zaplaťpánbůh!
Ladislav Mrklas je politolog, prorektor vysoké školy CEVRO Institut a šéfredaktor CI TIME.
Vyšlo v časopisu 51PRO č. 11/2005
http://cicar.cz/analyzy/