ODS a britští konzervativci – paralely

Starší články autorů | Autor: Ladislav Mrklas |

Shrnutí

Parlamentní volby ve Velké Británii přinesly britské Konzervativní straně třetí porážku v řadě. Toryové se tak ocitli v jedné z nejhlubších krizí své více než stopadesátileté historie. Málo na tom změní skutečnost, že si o něco málo polepšili oproti volbám minulým. Zůstávají v opozici a zle na ně z pomyslného třetího místa dotírají liberální demokraté. Tento text reaguje nejen na třetí porážku toryů, nýbrž také na řadu dalších zajímavých podnětů, které letošní britské volby přinesly. A to především očima středoevropana, Čecha – příznivce pravicové politiky, který vidí, že pasti – nastražené ostrovní pravici jejími soupeři i jí samotnou – mohou stejně nebo velmi podobně sklapnout i v případě pravice domácí.

 

ODS a britští konzervativci – paralely

Parlamentní volby ve Velké Británii přinesly britské Konzervativní straně třetí porážku v řadě. Toryové se tak ocitli v jedné z nejhlubších krizí své více než stopadesátileté historie. Málo na tom změní skutečnost, že si o něco málo polepšili oproti volbám minulým. Zůstávají v opozici a zle na ně z pomyslného třetího místa dotírají liberální demokraté. 

 

Tento text reaguje nejen na třetí porážku toryů, nýbrž také na řadu dalších zajímavých podnětů, které letošní britské volby přinesly. A to především očima středoevropana, Čecha – příznivce pravicové politiky, který vidí, že pasti – nastražené ostrovní pravici jejími soupeři i jí samotnou – mohou stejně nebo velmi podobně sklapnout i v případě pravice domácí. 

 

Ohrožený bipartismus?

 

Výsledky letošních voleb znovu otevřely otázku, která se do britské politiky vrací s železnou pravidelností téměř každé desetiletí. Je to otázka narušení bipartismu. Tedy ohrožení stávajícího formátu a mechanismu britského stranického systému – postaveného na existenci dvou relevantních stran, jež se střídají ve vládní a opoziční roli. 

 

Zatímco v mnoha minulých případech šlo o planý poplach, letos by dva dosavadní hegemoni britské politiky měli zůstat podstatně bdělejší. Hned několik ukazatelů nahrává domněnkám, že tentokrát jde opravdu o hodně. Vítězní labouristé např. získali suverénně nejnižší podíl v rámci všech oprávněných voličů, který kdy vítěz voleb obdržel – pouhých 22 procent. Pro srovnání: ještě v 80. letech získával vítěz nad 30 procent hlasů všech voličů. Padl i rekord v podílu odevzdaných hlasů získaných dvěma nejsilnějšími stranami, který letos činil jen 65,5 procent. A zároveň došlo k vysokému nárůstu třetí strany, jež přesáhla hranici jedné pětiny odevzdaných hlasů. Ještě varovnější jsou ale kritéria týkající se mandátů. Tady byla vždy obrovská disproporce mezi výsledkem dvou hlavních stran a všech ostatních uskupení. Zatímco ještě v 80. letech získávali labouristé a konzervativci společně více než 90 procent mandátů, nyní vybojovali necelých 86 % mandátů. A přitom znovu zabodovala třetí strana -  Liberální demokraté překonali ziskem 62 křesel svůj vlastní poválečný rekord.

 

Důsledkem tohoto rozhodnutí voličů je existence relativně silné oboustranné opozice, která dnes stojí proti vládním labouristům. Labouristé, okupující politický střed, jsou zprava ohrožování Toryi, zleva liberálními demokraty. Tím se dostávají do situace, která má jak svá nesporná pozitiva (ve středu se pohybuje nejvíce voličů a navíc mohou hovořit za „průměrné“ Brity), tak i negativa (zejména postupné odčerpávání hlasů z levého i pravého křídla). Fenoménem je i vysoká podpora alternativních LD ze strany prvovoličů, která dává tušit, že tato strana před sebou může mít zajímavou, byť velmi nejistou, perspektivu.  

 

Volební výsledky samozřejmě posílily hlasy volající po volební reformě směrem k vyšší proporcionalitě výsledků, která by s velkou pravděpodobností vedla k rozbití stávajícího dvoustranického systému a jeho nahrazení systémem více podobným kontinentálním modelům. 

 

 

Tabulka - Výsledky parlamentních voleb v letech 1997-2005

 

1997 2001 2005

LAB 43,2 419 40,7 413 35,2 356

CON 30,6 165 31,7 166 32,3 197

LD 16,7 46 18,3 52 22,0 62

UKIP - - 1,5 - 2,3 -

SNP 2,0 6 1,8 5 1,5 6

GP 0,3 - 0,6 - 1,0 -

PC 0,5 4 0,7 4 0,5 3

Ost. 4,6 2 1,9 1 2,7 3

S. Irsko 2,1 17 2,8 18 2,5 18

Celkem 100 659 100 659 100 645

 

Zdroj: http://www.parties-and-elections.de/unitedkingdom.html

 

Regionalizace britské politiky

 

Neméně zajímavé je geografické rozložení podpory jednotlivých stran (viz mapka). Obecně se dá konstatovat, že LAB plošně ztrácejí. Z hlediska mandátů je to nejvíce znát ve Walesu, ve východní Anglii a především v Londýně. Právě v Londýně naopak výrazně posílili jak LD tak CON. Liberální demokraté získali řadu nových křesel také ve Walesu a v severozápadní části Anglie. Toryové se vrátili do hry ve Walesu a ve Skotsku, kde po osmi letech získali zpět první mandát. Největší zisky ale CON zaznamenali na jihu, východě a jihovýchodě Anglie a již zmíněném Londýně. Celá situace tak připomíná nedávnou regionalizaci politiky v Kanadě. 

 

Závažná je i změna poměru sil ve výbušném Severním Irsku. Letošní výsledky se nedají intepretovat jinak než jako drtivá porážka umírněných sil obou konfesijně vymezených táborů a naopak nástup radikálů z Ulsterské demokratické strany (DUP) a neblaze proslulé Sinn Fein. Celá situace tak do budoucna slibuje spíše nové konflikty než uklidnění. 

 

Povolební pozice britských konzervativců

 

Britští konzervativci vytvořili dva smutné rekordy. Prvním je fakt, že poprvé prohráli třetí volby v řadě. Druhým rekordem je jistota, že v opozici stráví více než osm po sobě jdoucích let, což se jim doposud také nepřihodilo. 

 

Důvodů porážky je celá dlouhá řada. K těm hlavním bezpochyby patří absence nezpochybnitelného leadera. Od pádu Železné Lady v roce 1992 strana vystřídala již čtyři vůdce; nyní ji čeká volba pátého. Jakkoli byl každý z nich jinak starý, měl odlišné zkušenosti i různé schopnosti, jedno je spojovalo – absence charismatu srovnatelného nejen s jejich předchůdkyní, ale především s labouristickým vůdcem Blairem. S výjimkou Johna Majora všichni patřili k výrazným spojencům Margaret Thatcherové. Přese všechna svá nesporná pozitiva právě éra Železné Lady není v Británii příliš populární. Opakované volby osobností s touto dobou spjatých je tak velkým závaží na nohou Toryů. 

 

Jiným vysvětlením třetí porážky může být neexistence vnitrostranického konsensu v otázce evropské integrace, spojená s nárůstem konkurence z výrazně eurokritických pozice, kde operuje nacionalistická United Kingdom Party (UKIP). Toryové se tak dostali do kleští profederalistických a protievropských sil a nevědí, kam se vrtnout. 

 

Zcela zásadní skutečnosti, vysvětlující dlouhodobý útlum preferencí, je však opuštění politického středu a posun strany doprava. Labouristé Toryům dokázali sebrat řadu významných témat – mezi nimi např. obranu exkluzivního spojenectví s USA, nízké daně nebo privatizaci některých částí veřejného sektoru. To vše vytlačuje konzervatice až k pravicovému populismu a znemožňuje oslovovat voliče v prostoru, kde se nachází největší počet nerozhodnutých. Toto je klíčové sdělení především proto, že britský elektorát se podle mnoha ukazatelů naopak posouvá spíše doleva! Důsledkem těchto posunů je stárnoucí elektorát Toryů, kteří např. v kategorii 25-34 let dokázali necelou 1/4 voličů, přičemž mezi ženami v této věkové kategorii volilo CON dokonce jen 20 procent voliček.  Konzervativci také disponují nejtvrdším voličským jádrem, neboť tuto stranu volilo 90 procent jejich voličů z roku 2001, zatímco těch nově získaných byla pouze necelá desetina. 

 

K dobrému fungování strany nepřispívají některé nevyjasněné, ale o to zásadnější vnitřní otázky. Patří sem stále se vyvíjející model volby vůdce, tápání v managementu volební kampaně, ostře kontrastující s profesionalitou labouristů apod. 

Toryové ale prohráli také z jednoho psychologického důvodu. Tím je jejich statut  dlouhodobých outsiderů. Konzervativci již více než osm let neustále zaostávají ve volebních průzkumech za labouristy. Tento trend nebyl přerušen dokonce ani v době, kdy Tony Blair čelil největším problémům ohledně války v Iráku. Od outsiderů se logicky nic neočekává, tedy ani změna stylu či obsahu vládnutí. 

 

Sečteno a podtrženo: Osm let v opozici Toryům nestačilo ke konsolidaci!!!

 

Postavení konzervativců přes vyřčená negativa vykazuje několik optimističtějších momentů. Prvním je opakované vítězství v tzv. second-order elections, tedy ve volbách do Evropského parlamentu a volbách komunálních, resp. regionálních. V nich Toryové nejen udrželi své pozice, ale ještě je na mnoha místech vylepšili. Bezprostřední hrozba pádu do marginality jim tak v žádném případě nehrozí. Pozitivní je i fakt, že v posledních volbách oslabilo třídní hlasování. To ukazují např. průzkumy významné agentury MORI, které ukazují, že Konzervativní stranu opustila řada voličů ze dvou nejvyšších tříd a naopak získali nemalý počet nových voličů z tříd nižších. Profil elektorátu Toryů se tak přiblížil celostátnímu průměru. 

 

Paralely mezi ODS a Toryi

 

Zkusme se nyní podívat na několik vybraných aspektů současné pozice dvou nejsilnějších pravicových stran v naší zemí a ve Velké Británii. Najdeme mnoho zajímavých paralel, ale pochopitelně také řadu odlišností.

Začněme paralelami. Stejně jako konzervativci nachází se i ODS více než osm let v opozici. Stejně jako konzervativci má ODS za sebou opakované porážky v hlavních volebních soubojích a řadu vítězství v tvz. druhořadých volbách (EP, Senát, kraje, obce). Také ODS prochází obdobím po odchodu klíčového leadera, v jejím případě dokonce „otce zakladatele“. I ona hledá nového nezpochybnitelného vůdce. Také čeští občanští demokraté disponují tvrdým voličským jádrem a jsou výrazně pravicově profilovaní, což jim ztěžuje možnosti oslovovat početný středový, často nerozhodnutý elektorát. Také ODS hledá po skončení všeobecné transformace zásadní témata, jimiž by oslovila společnost. I občanští demokraté trpí ne zcela transparentním (a nebo až příliš transparentním?) postojem k evropské integraci, který jim ubírá hlasy voličů z různých vrstev společnosti. A konečně i ODS stejně jako konzervativci tápe v oblasti, jež hýbe moderní politikou – tedy v politickém marketingu, umění prodávat své „zboží“ na politickém trhu. 

Naopak odlišnosti mezi postavením české a britské pravice pramení především z konstrukce celého politického systému. Zde proti sobě stojí zcela rozdílná volební pravidla, vícestranický a dvoustranický systém, jiné vazby mezi vládou a parlamentem a mezi vládou a opozicí nebo odlišná síla politických leaderů. Odlišná je i celková personalizace politiky, daná britským většinovým volebním systéme, nebo relevantní konkurenti obou formací. Zdá se také, že v české společnosti existuje poměrně významná poptávka po politické změně a ta je díky vedoucímu postavení v průzkumech nasměrována na ODS. A konečně čeští sociální demokraté se potýkají s podstatně hlubšími problémy než britští labouristé. To vše dává české pravici podstatně lepší krátkodobé perspektivy. Budou-li naplněny, je již jiná věc. 

 

Společné cesty k úspěchu

 

Kdybychom měli krátce shrnout, co nejvíce spojuje a zároveň nejvíce chybí současné české ODS i britským Toryům k úspěchu, mohli bychom konstatovat, že to je schopnost transformovat se v moderní „catch-all party“. Tedy najít cesty, jak oslovit co nejširší vrstvy ve společnosti tím, že strana rozkročí od středu doprava, aniž by ale zároveň došlo k rozbřednutí její politiky. K tomu obě tyto strany potřebují minimálně pět věcí:

 

1. nezpochybnitelného a široce přijatelného vůdce

2. moderní a efektivní způsob řízení strany

3. využití marketingových postupů nejen ve volebních kampaních, ale i v mezivolebních obdobích

4. odvahu oprostit se od ideologických floskulí a předem prohrané obrany minulosti a vytvořit srozumitelný a konkrétní program pro všechny voličské skupiny zaměřený do budoucnosti

5. schopnost nastolovat nová a silná politická témata a ne jen reagovat na to, s čím přijde konkurence.

 

 

Publikováno v roce 2005 v edici CEVRO Analýzy

 

Ladislav Mrklas, je politolog, prorektor vysoké školy CEVRO Institut a šéfredaktor CI TIME.

http://cicar.cz/analyzy/