Alternativa pro Německo: nastupující hvězda německé politiky?

  Autor :  Miloš Brunclík

Ve stínu řady zajímavých momentů německých parlamentních voleb v roce 2013 zůstává jiná, neméně zajímavá skutečnost: nástup nové politické strany – Alternativy pro Německo (Alternative für Deutschland – AfD).

Ta sice zůstala pod pětiprocentní uzavírací klauzulí, ale jen velmi málo dělilo tuto stranu od toho, aby se dostala do Spolkového sněmu, když získala 4,7 % hlasů. AfD byla založena teprve v únoru roku 2013, ale podařilo se jí raketovým tempem prodrat se mezi horké kandidáty na parlamentní křesla. Strana se netají svými ambicemi uspět ve volbách na zemské úrovni a brousí si zuby zejména na křesla v Evropském parlamentu, kam se bude volit již v roce 2014.

Euro v hlavní roli

Jak vysvětlit úspěch této strany? Kdo volil AfD a jak je možné tuto stranu nejlépe charakterizovat? V první řadě zdůrazněme, že strana uspěla zvláště díky tomu, že se jí podařilo nalézt volnou „niku“ volebního trhu, resp. akcentovala téma, které bylo pro řadu občanů důležité, zatímco stávající politické strany nebyly schopny občanům v této otázce nabídnout uspokojivou odpověď. Tímto tématem bylo euro. AfD se etablovala jako jediná politická strana, jež argumentovala tím, že euro a záchranné balíky pro Řecko či jiné země jsou balvanem, který táhne nejen Evropskou unii, ale i Německo ke dnu. AfD proto navrhuje řízené zrušení eurozóny. AfD by tak bylo možné charakterizovat jako stranu měkkého euroskepticismu, tedy stranu, jež neodmítá evropskou integraci per se, ale kritizuje její stávající podobu.

Ačkoli byl tento argument tématem, který bezpochyby straně pomohl nejvíce, a z tohoto pohledu by bylo možné AfD vnímat jako tzv. single-issue stranu, AfD má ve své programové výbavě řadu dalších témat, jimiž je politika na podporu rodiny, kritika nadměrné podpory solární či větrné energetiky, která ve svém důsledku Němcům zvyšuje účty za energie, nebo integrační politika s cílem přijímat zejména vzdělané imigranty, ochotné navíc integrovat se do německé společnosti, naučit se němčině atd. AfD by proto zcela jistě s nálepkou monotematické strany nesouhlasila.

AfD byla často označována jako strana „profesorů“, neboť mezi jejími vůdci a čelnými představiteli byla řada lidí z akademické sféry. Za všechny uveďme lídra AfD ve volební kampani, jímž byl profesor ekonomie Bernd Lucke.

Strana protestu

Strana získávala podle předvolebních výzkumů i povolebních analýz nejvíce hlasů od bývalých voličů CDU, FDP a překvapivě i od postkomunistické levice (die Linke). Není ale náhodou, že nadprůměrné zisky měla AfD v tzv. nových spolkových zemích, resp. zemích bývalého východního Německa, kde se nachází více nespokojených voličů, ochotných hlasovat z protestu, a současně voličů, kteří se méně identifikují s politickými stranami. AfD se tak podařilo zachytit řadu přelétavých a protestních voličů a také nevoličů. AfD se snažila stylizovat do role realistického, rozumného, nepopulistického a neextremistického kritika stávajících parlamentních stran a jejich evropské měnové politiky. V mediální bitvě o image ­strany její oponenti ale usilovali o opačně vypadající obraz. Zakladatel AfD, Konrad Adam, si postěžoval: „Všechny parlamentní strany mají prakticky stejný názor v otázce záchrany eura. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, kolik peněz by na jeho záchranu mělo být použito a kdy. Všichni považují euro za svaté a kdokoli s jiným názorem je odmítán jako populista nebo je urážen.“ Strana se snažila zbavit nálepky populismu a obvinění z toho, že se stává útočištěm pravicových extremistů. Do AfD se skutečně podařilo některým lidem s pochybnou pověstí vstoupit. AfD však ­zareagovala vyhlášením „stop stavu“ v přijímání nových členů s cílem zamezit konjunkturálnímu a nekontrolovatelnému růstu počtu členů, z nichž někteří by mohli poškodit image strany jako umírněné, seriózní pravicové strany.

Úspěch AfD bude závislý mimo jiné na osudu eurozóny, schopnosti AfD profilovat se jako věrohodná alternativa vůči ostatním stranám i v dalších tématech a dále také na tom, zda se FDP, která v parlamentních volbách zcela vyhořela a nezískala parlamentní zastoupení, podaří dostat se opět na výsluní německé parlamentní politiky.