Bankrot hrozí i České republice

08. duben 2011   Autor :  Jan Průša

Ani česká vláda se v období krize nemohla vyhnout úsporným opatřením. Jedním z nich bylo zvýšení horní sazby daně z přidané hodnoty z devatenácti na dvacet procent. Pokud vláda chtěla vylepšit veřejné finance na příjmové stránce, taková změna DPH je nejméně bolestivým zásahem do ekonomiky. Z ekonomie je totiž známa poučka, že pro co nejmenší narušení ekonomické efektivnosti se mají zdaňovat ty statky, u kterých je spotřeba nejméně elastická. Zatímco zdanění práce (DPFO) a kapitálu (DPPO) naráží na velkou elasticitu, protože lidé při zvýšení daní sníží svou námahu a raději si začnou užívat více volného času, spotřeba tak elastická není – i když se kvůli dani cena zvýší, lidé nemohou přestat nakupovat pro základní spotřebu.

 

Reformy příjmové strany rozpočtu

Ani česká vláda se v období krize nemohla vyhnout úsporným opatřením. Jedním z nich bylo zvýšení horní sazby daně z přidané hodnoty z devatenácti na dvacet procent. Pokud vláda chtěla vylepšit veřejné finance na příjmové stránce, taková změna DPH je nejméně bolestivým zásahem do ekonomiky. Z ekonomie je totiž známa poučka, že pro co nejmenší narušení ekonomické efektivnosti se mají zdaňovat ty statky, u kterých je spotřeba nejméně elastická.  Zatímco zdanění práce (DPFO) a kapitálu (DPPO) naráží na velkou elasticitu, protože lidé při zvýšení daní sníží svou námahu a raději si začnou užívat více volného času, spotřeba tak elastická není – i když se kvůli dani cena zvýší, lidé nemohou přestat nakupovat pro základní spotřebu.

Z téhož důvodu lze také do budoucna doporučit sjednocení obou sazeb DPH někde mezi oběma současnými sazbami a naopak dále snížit zdanění produktivních činností. Zboží s nižší sazbou DPH je totiž to nejméně elastické, a proto při jeho zdanění dochází k nejmenším ekonomickým ztrátám. Přesto je zřejmé, že zvyšování daní představuje pouze dočasné řešení. Dluhové problémy vlády jsou systémové: struktura rozpočtu je v současnosti nastavena tak, že výdaje automaticky narůstají, aniž by se proporčně navyšovaly příjmy.

Důvody jsou jasné: Přibývá těch, kteří čerpají nejrůznější státní podpory, a ubývá přispěvatelů.

Jak snížit výdaje? Začít u těch největších

Úspory výdajů, kterých vláda zatím dosáhla, rozhodně nelze považovat za dlouhodobé systémové řešení. Největšími výdajovými položkami jsou důchody a sociální dávky, náklady na školský systém a zdravotnictví, i když peníze na poslední jmenovanou položku neproudí přes státní rozpočet, ale přímo přes státem řízené zdravotní pojišťovny. V souhrnu připadá na ministerstva práce a sociálních věcí a školství přes 52 procent státních výdajů: zhruba 612 miliard korun.

Všechny tři výše jmenované oblasti se hospodářsky od sametové revoluce příliš nezměnily a na ozdravnou kůru stále čekají.

Nejbolestivější bude penzijní reforma. I když se v médiích začínají množit varování pro mladší generace, že jejich důchody budou útlé, zdá se, že většina obyvatel ještě nepochopila závažnost ani hloubku problému. Pro mnoho lidí je dnes běžné, že na státní náklady studují do 26 let nebo i více, pak pracují 40 let a očekávají, že budou moct odejít do důchodu kolem 65. Přitom lze očekávat, že se dožijí 85 let a více a budou přitom čerpat jak státní penzi, tak státní zdravotní péči. Je zřejmé, že takto nastavený systém nelze z veřejných prostředků udržitelně financovat.

Místo náročných reforem, jejichž náklady by se vyšplhaly na miliardy korun, by přitom stačilo současný systém nechat jednoduše „vyhnít“. Věk odchodu do důchodu by nebyl stanoven, místo toho by každý ze zaplaceného pojistného získal nárok na určitou sumu peněz a bylo by na něm, v jakém období ji vyčerpá. Zároveň by byla suma vyplácených důchodů zmrazena na současné výši (případně snížena podle potřeb vyrovnání rozpočtu). Tato dvě opatření by zajistila plynulý přechod k soukromému důchodovému pojištění, ke kterému by stát nikoho nemusel nutit. Všichni by si totiž nutnost naspořit si na důchod konečně dobře uvědomovali.

Budoucností jsou kvalitní soukromé univerzity

Náklady na školství jsou druhou největší výdajovou položkou rozpočtu: 127 miliard pro rok 2011. Změny je nutné zahájit především ve vysokém školství. U terciárního vzdělání neexistují totiž žádné důvody, aby byly financovány z veřejných rozpočtů. Ekonomové už mnohokrát prokázali, že v systémech založených na veřejném financování mají mladí z chudých rodin mnohem menší šanci vystudovat, než v systémech soukromých. Univerzitní vzdělání navíc není veřejným statkem, ale plně soukromou investicí s relativně vysokou návratností.

Ze státních peněz se přitom jednoduše plýtvá a o zbytečnosti mnoha titulů není pochyb. Nejnovějším výdobytkem vzdělávání je bakalářský obor „rozhodčí kolektivních sportů“ Masarykovy univerzity. Nejde proto o zavedení nízkého školného, nepokrývajícího ani provozní náklady na studium (natož kapitálové investice), ale o zrušení všech státních dotací vysokého školství. Tím by se celé univerzitní prostředí výrazně pročistilo o ty, kteří studium berou jako dlouhé prázdniny odkládající pracovní povinnosti. Pomoc potřebným by byla zajištěna přímo sociálními dávkami a každý by se mohl rozhodnout, zda a jakým způsobem chce do vzdělání investovat.

 

Polovičatá „řešení“ nepomohou

Tlak části veřejnosti, aby se ze státního rozpočtu dál utrácelo na dluh, je obrovský. Proto bude prosazení tvrdých opatření velmi obtížné. Dluhová krize západních zemí však ukazuje, že státní bankroty mohou přijít velmi rychle. ČR má obrovskou šanci využít toho, že není svázána společnou měnou euro. Reformy totiž budou mít pozitivní dopad na hodnocení českých dluhopisů a sníží tak náklady na obsluhu státního dluhu. Česká republika by se mohla stát bezpečným útočištěm pro všechny investory, kteří se chtějí vyhnout krizí a dluhy zmítané eurozóně. Přejme si, aby politici tuto příležitost nepromarnili.