Dánské volby 2011

30.září 2011   Autor :  Antonín Kazda

Dne 15. 9. 2011 se konaly volby do dánského jednokomorového parlamentu, Folketingu. Z jeho 179 poslanců volí 175 ve vlastním Dánsku, po 2 v Grónsku a na Faerských ostrovech (tzv. severoatlantické mandáty). Volby se konaly v podstatě po uplynutí řádného čtyřletého volebního období, kdy předtím třikrát za sebou, 2001, 2005 a 2007, zvítězila jednoznačně pravice.

 

Posledních 30 let je charakterizo­váno víceméně desetiletými vládními cykly, v letech 1982–1993 pravicovým za konzervativního premiéra Poula Schlütera, v letech 1993–2001 vládli se středem sociální demokraté Poula Nyrupa Rasmussena a od roku 2001 pak koalice liberálů a konzervativců pod vedením nynějšího gen. tajemníka NATO Anderse Fogha Rasmussena, poté Larse Løkke Rasmussena. 

Předvolební výzkumy v poslední době poprvé od roku 1998 dlouhodobě ukazovaly na vítězství opozice, a to přes konzistentní, odvážnou a veřejností vlastně dobře branou politiku pravicové vlády.

Volební systém

Volební systém je proporční. Strany získávají sice mandáty v 135 malých volebních obvodech, ale zbylých 40 mandátů se dopočítá podle volebního výsledku strany tak, aby výsledek odpovídal procentuálnímu výsledku v jednotlivých volebních krajích. Pro vstup do Folketingu je nutný buď zisk nejméně 2 % hlasů celostátně, nebo (vzácný) zisk přímého mandátu v daném okrsku. Takto nízká hranice pro vstup do parlamentu vede k vysokému počtu parlamentních stran. Typické menšinové vládní koalice pak fungují na bázi podpory premiéra a jeho vlády dalšími subjekty. 

Severoatlantické mandáty navíc extrémně zvyšují význam grónských a faerských hlasů, kdy několik tisíc lidí zastupují 4 poslanci. Jejich vliv se uplatnil extrémně v roce 1998, kdy díky necelému stu hlasů na Faerských ostrovech jeden mandát získala tamější levice, a tím poměr sil ve Folketingu skončil 90 : 89 pro levici. Preference voličů v Atlantiku přitom řídí momentální obliba místních politických stran bez vazby na Dánsko.

Jednotlivé strany a kampaň 

Základem levice bylo po mnoho let duo Sociální demokracie, vedené Helle Thorning Schmidtem (HTS), a ještě levicovějších socialistů. Socialistický tandem se ale veřejnosti postupně okoukával. Na jaře 2010 udělala geniální tah sociálně liberální strana – Radikálové, kdy se spolu s vládou dohodla na reformě některých sociálních zákonů, ale nadále do funkce premiéra podporovala HTS. Část středových voličů tak získala dojem, že volbou Radikálů umožní změnu vlády závislé na nacionální pravici, ale i rozumnou ekonomickou politiku. Nalevo pak narostla strana Jednotná kandidátka s komunistickým programem nacionalizace velkých společností – ale také krásnou mladou vůdkyní. 

Napravo dominovali liberálové ze strany Venstre, sekundovaní vládu podporujícími nacionálními Dánskými lidovci. Napravo narůstala Liberální aliance, založená pravicovými odpadlíky z řad Radikálů, za niž kandidovalo několik známých osobností. Naopak po řadě nešťastných přehmatů při volbě vedení postupně propadali konzervativci. 

Poslední dvě strany přitom byly jediné volající po snížení daní v zemi, kde jsou nejvyšší přímé daně na světě. Dánsko se výrazně nezakývalo v krizi, proto levice mohla odmítat sociální a eko­no­mické reformy a populisticky lákat

voliče přerozdělovacím programem, mi­li­onář­skou daní apod. Pravice poukazovala na úspěchy vlády a nutnost pokračovat v reformních krocích. 

Výsledek voleb 

Volby dopadly tak těsně, jak mohly – strany podporující levicovou premiérku dostaly 89 mandátů, proliberální strany 86 mandátů. Tři severoatlantické mandáty šly nalevo, 1 napravo. 

Liberální Venstre počtvrté v řadě vyhrála volby, sociální demokraté měli nejhorší výsledek od roku 1906. Přesto sestavují vládu, a to se svým dvojčetem socialisty a s Radikály. V parlamentu se pak budou muset opírat o komunisty z Jednotné kandidátky a hledat pro jednotlivé projekty podporu napravo. Očekává se nestabilní vláda a brzké volby, ale levice může – bohužel – překvapit.