Dočká se dlouhodobá péče potřebných podmínek?

22.únor 2013  

Podívejme se, jaké jsou determinanty systému dlouhodobé péče a co nám dnes ještě k jeho realizaci chybí. Jaká jsou ta potřebná politická rozhodnutí, která se musí promítnout do legislativy a do změny procesů?

Spoluúčast klienta zařízení sociálních služeb je nutná

Dlouhodobá péče musí být postavena na prolínání systémů zdravotní a sociální péče, tedy na sdílení profesionálních zdravotních a sociálních služeb a aktivit vlastního přirozeného prostředí – rodiny a komunity. Je zřejmé, že u nás není prostor pro zásadní změnu financování. Dlouhodobá péče musí vycházet ze stávajících systémů, to je věcných dávek veřejného zdravotního pojištění a finančních dávek příspěvku na péči doplněného cílenou další dávkovou a dotační politikou. Zdravotní služby musí být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a musí být odstraněna diskriminace v dostupnosti a úhradě péče pro klienty rezidenčních zařízení sociálních služeb. Na druhé straně v těchto zařízeních není nadále možné poskytovat péči osobám bez přiznaného příspěvku na péči nebo s přiznaným 1. stupněm příspěvku na péči, protože tyto osoby jsou schopny sebeobsluhy a kvalitního života ve vlastním domácím prostředí. Pokud poskytovatel zdravotní péče ve svém zdravotnickém ústavním zařízení poskytuje sociální službu, přestože u pacienta není ze zdravotního hlediska potřebná hospitalizace, úhrada této služby musí být provedena ze stejných finančních zdrojů, jako kdyby byl pacient klientem rezidenčního zařízení sociálních služeb. Tedy úhrada z jeho vlastních prostředků, případně příspěvku na péči a dalších. Nerespektování těchto pravidel vede k zásadním deformacím v obou systémech a k účelovému chování pacientů, klientů a jejich blízkých.

Sociální služby jsou stále závislé na státních dotacích

Nová právní úprava sociálních služeb nepřinesla jejich rozvoj. Sociální služby se staly závislé na provozních dotacích od státu a nic na tom nezměnila ani skutečnost, že se k osobám, které objektivně potřebují v menší či větší míře sociální péči, dostalo prostřednictvím příspěvku na péči dalších 20 miliard korun. Zatímco v případě klientů rezidenční péče je tento příspěvek příjmem ­poskytovatele, u ostatních klientů je alokace finančních prostředků předmětem svobodné volby. To znamená, že potenciál příspěvku na péči mimo rezidenční péči nesměřuje k poptávce po terénních a ambulantních sociálních službách a k podpoře jejich rozvoje. Stát poskytuje 20 miliard korun, ale o jejich využití ve prospěch příjemců má informace z cca 15 %. V civilizovaném světě zřejmě nenajdeme případ, kdy by stát takto hýřil finančními prostředky. Je zřejmé, že se příspěvek na péči musí dočkat větší regulace účelu využití, přičemž svoboda užití těchto prostředků musí plně či částečně odpovídat závazku rodiny na převzetí odpovědnosti za péči o příjemce příspěvku na péči odpovídající potřebě příjemce a schopnostem neformálně pečujících osob.

Nutná kontrola užití příspěvku na péči

Kombinace závislosti na dotacích a regulace cen je pro rozvoj terénních a ambulantních služeb kontraproduktivní. Příspěvek na péči může tvořit koupěschopnou poptávku, pokud bude užití příspěvku regulováno a pod kontrolou. Deregulace cen omezí závislost na dotacích a přispěje k rozvoji a dostupnosti služeb. Vznikající konkurence umožní, aby ceny služeb vznikly na trhu služeb, a to ve všech segmentech. V tom případě se nemusíme obávat nedostupnosti péče v důsledku cen péče. 

Obce nemají zákonnou povinnost poskytovat sociální služby

Nedostatek všeobecné dostupnosti terénních a ambulantních sociálních služeb je mimo jiné zapříčiněn i tím, že zákon o sociálních službách nestanovil obcím žádné povinnosti. Zákon o obcích pak uvádí pouze právo obce angažovat se v sociální oblasti. Povinnosti vůči občanům však nejsou žádné. ­Obce a města buď převzaly provozování stávajících poskytovatelů služeb, nebo nikoliv, a to na základě vlastní vůle. Obdobně je to s povinností zpracovat a realizovat střednědobé plány rozvoje sociálních služeb a s úrovní jejich zpracování, kdy základem nejsou demografické úvahy a analýza potenciálu území a jeho okolí včetně analýzy forem bydlení a dopravní obslužnosti. Odpovědnost zde zjevně připadne pověřeným obecním úřadům. 

To samé se týká koordinace poskytované zdravotní a sdílené sociální péče mezi registrovanými poskytovateli zdravotních a sociálních služeb a neformálními pečovateli. Je to práce pro profesionály zdatné v ošetřovatelské profesi a sociální práci. Tuto roli nemůže splnit ani veřejná zdravotní pojišťovna, ani stát prostřednictvím úřadů práce (jinou instituci MPSV k dispozici nemá). Na druhou stranu tuto odpovědnost nelze přiřadit každé obci s ohledem na jejich diferencovaný potenciál a kapacity (i když např. ve Švýcarské konfederaci přenesení odpovědnosti na obce přineslo integraci obcí do celků s vysokou efektivitou veřejné správy a služeb). Touto cestou lze naplnit smysl a obsah pojmu komunitní péče.