Dva roky od amnestie

8.duben 2015   Autor :  Petr Slunečko

Nepřípustné zásahy do moci soudní jsou problémem dneška. Podívejme se po dvou letech na amnestii Václava Klause ze dne 1. 1. 2013 a ukažme si, v čem takovýto zásah spočívá.

Problémem je především čl. II, tzn. zastavení trestního stíhání. Jistěže prezident má nezadatelné právo rozhodnout o amnestii i o jejím znění. Stejně tak je velmi těžké polemizovat o tom, kdo vlastně text amnestie vypracoval a kdo zpracovával podklady k ní. Máme za to, že to není podstatné. Ale podstatné je to, že právě čl. II, tzn. zastavení trestního stíhání, je víceméně jediný, který nařizuje soudům, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Je tedy znovu třeba zdůraznit, že právě čl. II je jediný, který zasahuje do trestního řízení, resp. do věcí, které nebyly ještě pravomocně skončeny. Tzn. ostatní články se buď pomíjí, zahlazují nebo zmírňují tresty, které již byly pravomocné. Tzn. zasahují do věcí, které byly pravomocně skončeny, kdežto právě abolice, tj. čl. II, nařizuje soudům, aby se dále již nezabývaly trestním stíháním a řešením kauz mnohdy velmi složitých. 

Zásah do fungování soudů

Máme za to, že takovýto zásah v rámci amnestie, konkrétně čl. II, jakoby do celého rámce amnestie jaksi nezapadá a není v tuto chvíli podstatné, zda zní tak, jak zní, ale zejména jde o to, že se zastaví hospodářské trestné činy, velké kauzy, které jsou v běhu. Jedná se i o mediálně známé hospodářské trestní kauzy s mnohamiliardovými tunely apod. Nám vadí spíše to, že vůbec takovýto článek, ať už v jakémkoli znění, zasahuje do pravomocně neskončených věcí a v podstatě nařizuje soudům, aby takovéto věci zastavovaly. Zde je třeba říci, že se v podstatě jedná o všechny nejzávažnější trestné činy hospodářské a proti majetku, vyjma trestného činu padělatelství, kdy trestní sazba je buď do 8, nebo do 10 let. Je třeba připomenout, že před účinností nového trestního zákoníku sazby za trestnou činnost při spáchání např. škody velkého rozsahu horní hranice bývala 12 let. Pokud by tedy nedošlo ke snížení sazby u těchto trestných činů, amnestie by se na tuto trestnou činnost nevztahovala. Nový trestní zákoník tedy zmírnil sazby na hranici do 10 let. Máme za to, že určitým způsobem bylo porušeno právo na spravedlivý proces tím, že trestní stíhání je delší než šest let, což není argumentem rozhodování Evropského soudu. De facto ze všech rozsudků Evropského soudu v tomto smyslu spíše vyplývá, že je třeba každý případ posuzovat individuálně, do jaké míry průtahy byly způsobené nečinností státu a do jaké míry je to složitý případ, což u těch kauz, kterých se toto týká, bylo často zjevné. Je třeba respektovat vůli prezidenta republiky a jeho rozhodnutí, a tedy i článek II, a spíše se znovu zamyslet nad tím, že to je opravdu další zásah do soudní moci. Pokud se týká amnestie jako takové, tak ta např. jen u Obvodního soudu pro Prahu 9 zasáhla něco přes 1 600 odsouzených a celkově kolem 111 000 a řadí se tak mezi amnestie velmi rozsáhlé. Je ale zajímavé, že u článku III, kde se zmírňují některé nepodmíněné tresty odnětí svobody, buď s podmínkou, nebo se promíjejí nevykonané tresty či jejich zbytky. V odstavci 2 jsou prominuté nepodmíněné tresty nebo jejich zbytky, pokud byly tyto tresty pravomocně uloženy před 1. 1. 2013 a pokud byl uložen trest nepřevyšující 24 měsíců a zároveň nebyl trest uložen a) za zločin, při němž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, nebo b) za zločin proti životu a zdraví, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti anebo proti rodině a dětem, nebo c) osobě, která kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto článku, nebyla v posledních pěti letech před 1. 1. 2013 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo která byla v posledních pěti letech před 1. 1. 2013 propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, pokud se na ni nehledí, jako by odsouzena nebyla. Zde je zajímavé, že pro trestný čin loupeže, kde spodní hranice jsou dva roky, měli odsouzení možnost, pokud nespadali ještě pod písmeno c) nebo snad i a), prominutí nevykonaných nepodmíněných trestů odnětí svobody nebo jejich zbytků s podmínkou – na rozdíl např. u odsouzených za zanedbání povinné výživy, pokud trest u nich převyšoval 24 měsíců, že je to v podstatě velmi disproporční. Můžeme se také bavit o tom, proč má někdo za loupež dva roky a proč má někdo za výživné více než dva roky. Samozřejmě trestní zákoník a jeho sazby to připouštějí, ale domníváme se, že právě amnestie měla pojmout a zasáhnout zejména pachatele takové trestné činnosti, která je méně závažná. Tady vznikají určité disproporce. Máme za to, že touto nedůsledností se na některé pachatele takříkajíc nedostalo a na jiné, u kterých by se to nepředpokládalo, ano. Zde je třeba říci, že například u prvotrestaných pachatelů spodní hranice u obvodních soudů není neobvyklá. Samozřejmě můžeme polemizovat nad tím, že stejně tak není příliš obvyklé, aby někdo za zanedbání povinné výživy dostal trest vyšší než dva roky, i když i takoví jedinci jsou. 

Vadný argument o uvolnění věznic

Stejně tak nemůže obstát argument, že amnestie měla pomoci uvolnit věznice, které byly přeplněné, byť údajně v důsledku toho, že soudci většinu odsouzených pachatelů zavírají a nevyužívají alternativních trestů. Na toto téma lze napsat knihu a my se tím příliš nechceme zaobírat, neboť není smyslem tohoto článku dopodrobna rozebírat, proč jsou věznice přeplněné. Nicméně se domníváme, že to rozhodně není proto, že soudci neumějí ukládat jiné než nepodmíněné tresty. Zde je třeba vycházet z toho, jakým způsobem je koncipován trestní zákoník, že se z něj vytratila materiální stránka trestného činu, a je tedy proto daleko složitější posuzovat delikt pachatele víceméně formálně. Soudce má méně možností, aby při výroku o vině zohlednil někdy komplikované, až tragické okolnosti na straně obžalovaného. Skladba trestné činnosti a její recidiva jdou ruku v ruce se zaplňováním věznic. Ostatně amnestie ukázala, že velká většina vězňů, která byla propuštěna z výkonu trestu, se za velmi krátkou dobu do výkonu trestu vrátila, a jednalo se právě většinou o recidivisty drobné majetkové trestné činnosti, zejména krádeží. Je třeba připomenout, že takového pachatele s plným trestním rejstříkem, opakovaně soudně trestaného, který se v daném momentu nachází např. v podmíněném trestu, nelze postihnout jinak než nepodmíněným trestem odnětí svobody. Zásady ukládání trestů tak, jak je uvádí a připouští trestní zákoník, jsou jasně definovány a v dané chvíli již uložené alternativní tresty na pachatele nemají žádný vliv. Ukládat další podmíněný trest do již podmíněného trestu je v rozporu s těmito zásadami. Soudce je v situaci, kdy takřka jiný než nepodmíněný trest nelze uložit. Takových pachatelů je velké množství a toto množství neustále narůstá. U lidí, kteří jsou opakovaně soudně trestáni a v podstatě po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody okamžitě pokračují v trestné činnosti, nelze již působit trestem alternativním. Když vyjdeme ze statistik, které dalo k dispozici ministerstvo spravedlnosti po amnestii, tak největší procento osob, které byly propuštěny z vězení, byly osoby, kdy jejich trest nepřevyšoval jeden rok (12 599) proti ostatním nepřevyšujícím dva roky (542). Je zcela evidentní, že to jsou právě pachatelé, kteří páchají méně závažnou trestnou činnost opakovaně. Je tedy již patrné, že velkou obsazenost věznic tvoří pachatelé takové trestné činnosti, kterým nelze ukládat nic jiného než trest nepodmíněný, neboť nejsou zákonné možnosti a prostor pro uložení alternativních trestů. Soudcům je stále vyčítáno, že nevyužívají možnosti uložení trestu domácího vězení. Problémem není ani tak to, že neexistuje zatím možnost používání elektronických náramků. My považujeme dosavadní praxi fungování probační a mediační služby za dostačující. Problémem je způsob, jakým je trest domácího vězení nastaven a jaké podmínky pachatel musí splňovat pro to, aby mu mohl být tento trest uložen. Máme za to, že zákonodárce trest domácího vězení koncipoval pro naprosto jinou skladbu odsouzených. Povaha a závažnost spáchaného přečinu, osoba a poměry jsou klíčem pro uložení trestu domácího vězení současně za splnění všech podmínek. Dle našeho názoru je ukládání trestu domácího vězení stále málo využíváno a rozhodně to není jen proto, že by soudci nechtěli tento trest ukládat, protože jeho kontrola je nedostatečná, byť připouštíme, že někteří kolegové tak argumentují. 

Závěr

Baron de La Brédet de Montesquieu ve svém díle O duchu zákonů uvádí, že moc soudní musí být zcela nezávislá na mocích ostatních (zákonodárná, výkonná). Soudní moc je mocí nejdůležitější, ale přitom ona ve své podstatě nemá ambice ovládat moci zbývající a nemá k tomu ani dostatečné prostředky. Není svobody, není-li moc soudní oddělena od moci zákonodárné a výkonné. Kdyby moc soudní byla s nimi spojena, libovůle by pak panovala nad životy a svobodou občanů. V zájmu rozumného vývoje vztahů státu a občanů musí být všechny moci odděleny. Proti sobě mají především jen prostředky, které suverenitě a nezávislosti jednotlivých mocí kladou překážky, které brání tomu, aby jedna z mocí si podřídila ostatní moci. Mocí soudní musíme chápat pouze soudce, nikoliv státní zástupce či další orgány trestního řízení, jak se často v projevech politiků či sdělovacích prostředků mylně užívá. Z tohoto pohledu jsou všechny řeči o soudcokracii či justiční mafii nicotné. A nemůže tomu být jinak. Žel současná praxe těmto požadavkům zcela neodpovídá, a proto jsme svědky vedle slovních invektiv i konkrétních zásahů do moci soudní, která realizuje úkoly velmi obtížné, protože hledá a většinou i nachází spravedlnost.