eHealth ležící, spící

30.květen 2012   Autor :  Petr Stiegler

Ministr zdravotnictví oznámil definitivní konec projektu elektronických zdravotních knížek IZIP, který po dlouhou dobu znamenal jednu z největších ambicí v oblasti eHealth v České republice. Znamená to konec myšlenky zdravotních knížek a elektronicky dostupné zdravotní dokumentace?

Připomeňme si nejprve, o co v celém projektu šlo. Především dostat zdravotní záznamy vztahující se k jednomu pacientovi na jedno místo, do jedné databáze, odkud by byly přístupné jak pacientovi samotnému, tak i ostatním lékařům. Takový systém by bezesporu výrazně zjednodušil a zlepšil kvalitu zdravotní péče i komfort pacienta – lékaři by si nemuseli mezi sebou zasílat různé části zdravotní dokumentace („pane, vyzvedněte si výsledky a pak mi je přineste“), pacienti by konečně měli přístup k údajům o sobě a díky propojení systému s účetnictvím zdravotních pojišťoven by se tak zásadním způsobem omezila možnost vykazovat na pacienta úkony, které provedeny nebyly. A to hovoříme jen o těch nejdůležitějších aspektech, jistě by se daly najít další souvislosti a možnosti, od napojení na elektronické recepty až po další systémy.

Celý princip do značné míry připomíná základní myšlenky, na kterých je vystavěn eGON: obíhat mají data, ne občan, úřady mají data sdílet atd. Jen si místo občana dosaďte pacienta, pojištěnce a místo úřadů zdravotníky a pojišťovny.
Podmiňovací způsob použitý v minulém odstavci je na místě, protože kýženého stavu se IZIPu nepodařilo nikdy dosáhnout. Pomiňme nyní důvody politické (téma boje proti IZIPu se stalo jedním z dominantních témat bývalého ministra zdravotnictví Davida Ratha) nebo finanční a zanalyzujme důvody věcné. Ty se totiž budou hodit při tvorbě nového systému, tentokrát již státem garantovaného, jehož vybudování ministr Heger již oznámil. Prý by měl v pilotním provozu fungovat na konci roku…

Největším problémem bude podle všeho zapojení lékařů, nebo alespoň jejich většiny. I když se to zdá být v 21. století s podivem, řada z nich není s výpočetní technikou zrovna v přátelském poměru a nedávný pokus ministerstva zdravotnictví, aby lékaři měli v ordinacích alespoň povinně internet, skončil fiaskem. Podle statistik vykazuje v současnosti výkony přes internet pouze okolo deseti procent ordinací. Vysokorychlostní internet má sotva půlka ordinací. Dlužno dodat, že nespolupráce lékařů byla jednou z hlavních příčin krachu IZIPu, a to jim za elektronické vykazování dokonce nabízeli finanční příspěvek. Možná někteří tuší, že v takovém systému by nesprávné vykazování zdravotní péče bylo mnohem složitější.

Ministerstvo zdravotnictví se ve svém novém projektu chystá vyřešit tuto potíž šalamounsky. V první fázi se totiž bude týkat pouze nemocnic, případně velkých zdravotnických zařízení, které mají své vlastní informační systémy, a tudíž bude jejich propojení výrazně jednodušší. To je sice pravda, ale tím celý systém poněkud ztrácí na své efektivitě, protože pokud v něm nebudou především praktičtí lékaři a ambulantní specialisté, těžko hovořit o jednotném úložišti zdravotní dokumentace.

Další potíž bude spočívat v domluvě se zdravotními pojišťovnami. IZIP byl totiž především projektem VZP, v poslední fázi to platilo téměř výlučně. A tak některé pojišťovny šly vlastní cestou a začaly vyvíjet vlastní řešení – například Vitakarta Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví. Představit si několik systémů, které svá data sehrávají do jakéhosi národního registru, lze spíše jen teoreticky. A bez účasti zdravotních pojišťoven to nepůjde vůbec.

Je zjevné, že za systémem osobních zdravotních knížek bude muset stát velká databáze, kde budou tyto údaje uloženy. A je rovněž jasné, že půjde o mimořádně citlivý materiál z pohledu osobních údajů, velmi citlivý na způsob zabezpečení, autentizace a monitoringu přístupů. Bohužel, nedá se říci, že by ministerstvo zdravotnictví na tomto poli příliš bodovalo, protože loni představený projekt Národního zdravotního registru příliš velkou jistotu o neprolomitelném zabezpečení nedával. A přitom by stačilo inspirovat se u systému základních registrů, ve kterých budou data uchovávána bez jmen či rodných čísel, s využitím bezvýznamových identifikátorů, a který bude obsahovat i velmi sofistikovaný systém řízení přístupů tak, aby data mohl vidět jen ten, kdo na to má zákonné oprávnění. Je třeba připomenout, že koncept Národních zdravotních registrů kritizoval i Úřad na ochranu osobních údajů.

Pokud hovoříme o základních registrech, každý podobný systém, který vznikne, by měl být na ně napojen – minimálně v části, která se týká identifikace pacienta. Jednak by se tím zajistila jednota dat, duplicitní vedení záznamů, jednak by se podařilo zajistit i odpovídající anonymizaci dat a jejich zabezpečení. Mimochodem – možností synergie s dalšími projekty eGovernmentu je daleko více. To si uvědomoval i dnes už bývalý náměstek ministra zdravotnictví Schlanger, který v roce 2011 navrhoval využití datových schránek jako bezpečného transakčního kanálu a CzechPOINTu jako kontaktního místa pro přístup k dokumentům pro ty, kteří nemají počítač, případně i pro vydávání přístupových údajů pro jednotlivé uživatele systému.

Evropská unie počítá s povinnou elektronizací již od roku 2013. Od té doby by měl být sdílený přístup do zdravotnické dokumentace garantovaným právem. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se to České republice podaří, protože aktuální diagnóza eHealth u nás připomíná déletrvající kóma.