Evropská politika v národních volbách

29.leden 2013   Autor :  Ladislav Tajovský

Loňský rok byl z pohledu vysoké a nejvyšší evropské politiky svého druhu spíš udržovací než revoluční. Samozřejmě, témata jako bankovní unie a okruh problémů tak či onak souvisejících s budoucností eurozóny plnila přední stránky novin – ale vždy šlo spíš o přípravnou palbu.

Klíčová a nevratná rozhodnutí byla nadhazována, implicitně představována, aby pak byla odsunuta na dobu více či méně vzdálenou. Kritické problémy byly zahlazovány a největší díry látány rekordními záplatami.

Až po německých volbách…

Sledovali jsme v mnoha ohledech tradiční politiku spočívající v tom, že se problémy „vysedí“. Pravým přeborníkem byl rekordman v délce německého kancléřství Helmut Kohl, a proto není divu, že právě u Angely Merkelové měl takový přístup logiku nejen věcnou, ale i historickou. Zařadila by se do řady německých kancléřů, jejichž modus operandi spočíval v tom, že skutečné řešení odsouvali až na samou mez možného.

Rozhodnutí o budoucnosti kriticky zasažených zemí jižního křídla eurozóny byla hrnuta před sebou – až bude po německých volbách. Ty spolu s italskými mají naznačit rychlost a taktiku směřování k hlubším integračním cílům. Oboje v roce 2013.

Rok 2013 byl také vnímán jako ten, který přinese naději – zejména na konečné oživení z následků finanční krize, s níž se Evropa potýká. Přitom poslední čísla právě z Německa jsou vše, jen ne impozantní: 2010 – 4,2 %, 2011 – 3 %, 2012 – 0,7 %. Navíc dynamika je zřejmá – v posledním čtvrtletí 2012 ekonomika zaznamenala dokonce půlprocentní pokles.

To může znamenat z „evropského“ hlediska mnohé, obzvlášť v situaci, kdy strukturálně nejrozkmitanější země eurozóny, Itálie, stojí před vlastními volbami. Ty mají své specifické rysy, díky nimž se jedna z největších evropských ekonomik z hlediska politické kultury vždy na pár měsíců posune o hodně dál na východ. Dědictví úřednického premiérství Montiho vlády navíc není vůbec jednoznačné – i v hodně barevném vidění není vůbec zřejmé, zda se nejednalo spíš o ztracený rok než o cokoliv jiného.

Merkelová může pod vlivem zpráv z ochabující ekonomiky přistoupit v rámci předvolebního populismu na další kompromisy. Deklarovaná snaha o konsolidaci rozpočtu jako společný evropský jmenovatel se tak klidně dostane do rozporu se snahou zalíbit se domácímu voličstvu. Na tom by nebylo nic výjimečného, podobná praxe je standardem. Ovšem v situaci, kdy je německý přístup třeba k řeckým perspektivám v rámci eurozóny prezentován jako pokračování nacismu jinými prostředky a kdy je souhlasné stanovisko Angely Merkelové faktickou podmínkou každého podstatnějšího kroku Samarasovy vlády, dostává německá předvolební kampaň dosud v poválečné evropské historii málo vídaný rozměr. Je zajímavou náhodou, že právě Angela Merkelová může rozumět tomu, oč zde běží – protože pochází z bývalé NDR, která svou vlastní vládu měla také spíš nominálně.

Jestliže se Merkelová rozhodne obětovat úspornou rétoriku a přistoupí na dnes tolik populární notu prorůstové politiky, musí nutně čelit otázkám, jak si mají Řekové vysvětlit už téměř třetinovou kontrakci vlastní ekonomiky a nezaměstnanost přesahující čtvrtinu práceschopného obyvatelstva. Že realita není takhle černobílá a že Řecko není Německo, nebude hrát významnou roli: ekonomika, ta řecká, letí dolů, nezaměstnanost vzhůru, k rozpočtové střídmosti nás, Řeky, nutí Němci – a nyní po řádově méně špatných číslech z vlastní ekonomiky sami přistupují k opatřením, která jiným, nám, zakazují.

Eurolevitace

Tohle všechno se bude špatně vysvětlovat. A nejen v Řecku. Itálie je jiná liga, případné zhroucení místní ekonomiky by s sebou stáhlo dolů celou eurozónu. Italská ekonomika má oproti Řecku jednu výhodu, která se však může brzy ukázat jako zcela lichou – drtivá většina jejich obrovského domácího dluhu je zaparkována v rozvahách domácích bank; u Řeků to je jinak, což se také všeobecně ví. Řecké dluhopisy si posmutněle hoví primárně v rozvahách bank dvou největších ekonomik eurozóny. Němečtí politici tak bruslí na kluzišti, které má mantinely uprostřed – to, co prodávají voličům doma, je přesně tím, co musejí vyvracet v zahraničí.

Jenže není zahraničí jako zahraničí. Když s někým máte společnou měnu a fakticky máte právo veta nad jeho vládnutím, je to ještě zahraničí? Domácí politické zápasy tak v roce 2013 dostanou ještě mnohem evropštější rozměr, než měly doposud. A není vůbec zřejmé, zda jednotliví aktéři znají návod, podle nějž si mají počínat. Společná měna levitující ve státoprávním vzduchoprázdnu umožňuje takový mix politiky, který svého druhu nemá v moderní době obdoby.