Integrace obranného trhu: náplast na rozpočtovou krizi?

30.duben 2011   Autor :  Jan Jireš

Rozpočtová krize, která postihla evropské členské státy NATO, zasahuje obzvláště těžce sektor obrany. Řada zemí pod tlakem svého rostoucího zadlužení drasticky škrtá obranné výdaje a snižuje své vojenské ambice.

Obranné rozpočty nemají ve většině zemí charakter mandatorních výdajů a politikům slouží jako snadno přístupná kasička, pomocí které mohou záplatovat veřejné finance, a to většinou bez ohledu na deklarované vojenské ambice a spojenecké závazky své země. Rychlé snižování obranných rozpočtů evropských zemí, které někteří komentátoři označují za „demilitarizaci“ Evropy, vede k dalšímu prohlubování propasti ve vojenských schopnostech mezi USA a evropskou částí NATO. Zatímco v roce 2001 vynakládalo na obranu 11 ze současných 27 členů Aliance doporučená dvě procenta HDP (nebo více), dnes je takových zemí už jen pět.

V této situaci evropské země zvažují opatření, která by mohla zefektivnit vynakládání veřejných prostředků na obranu a udržet stávající úroveň vojenských ambicí a schopností. Kromě hledání vnitřních úspor se jedná o různé formy mezinárodní spolupráce mezi spojenci, a to jak na úrovni regionální (například středoevropské, skandinávské či anglo-francouzské), tak na úrovni celé Aliance či Evropské unie.

Je zarážející, že ačkoli se evropští spojenci již několik desetiletí účastní společných vojenských operací, vzájemná spolupráce týkající se sdílení vojenských schopností, společného vývoje zbraňových systémů či společných akvizic až donedávna téměř neexistovala (výjimkou je třeba vývoj letounu Eurofighter). Příčiny tohoto stavu jsou dvě: suverenita a pracovní místa.

Obrana je s národní suverenitou tradičně spojována a hraje významnou symbolickou roli. Členské země NATO a EU se dlouho snažily uchovat si co největší kontrolu nad svou obrannou politikou a domácím obranným průmyslem. Obranný průmysl si v Evropě dodnes udržel výrazně národní charakter. Vlády se snaží udržet domácí pracovní místa, a to bez ohledu na to, že nedostatek konkurence vede k vyšším pořizovacím cenám zbraňových systémů.

V EU dnes existuje 27 národních armád a obranných průmyslů, mezi kterými panuje poměrně malá propojenost. Výsledkem je nízká efektivita a zbytečně vynakládané prostředky z již tak malých obranných rozpočtů ještě prohlubují evropské zaostávání za Amerikou. Země EU letos dohromady dají na obranu přibližně čtyřikrát méně než USA, ale reálné bojové schopnosti Evropy jsou odhadovány na pouhou desetinu až dvacetinu amerických. Důvodem je fragmentace. Rozdrobený evropský trh vede k duplicitám při vývoji zbraňových systémů a k nemožnosti realizovat úspory z rozsahu v případě akvizic.

Integrace vojenských schopností?

Jednou z cest, které mohou vést k větší efektivitě, je sdílení vojenských schopností a prostředků. O to se některé evropské země již snaží, příklady jsou letadla vybavená systémem AWACS, americko-
-německo-italský protiraketový systém MEADS, společná francouzsko-německá brigáda či plán na sdílení letadlových lodí Francií a Británií, oznámený koncem minulého roku.
Tento způsob vojenské integrace však naráží na mnohá úskalí. Evropské země sice mohou budovat společné schopnosti, zatím ale nesdílí společnou strategickou kulturu a s ní související vnímání hrozeb. S nasazením sdílených schopností v operaci musí souhlasit všechny zúčastněné země, což je zatím obtížně překonatelný problém. Francouzsko-německá brigáda ani letadla AWACS nebyla nasazena v Afghánistánu, protože se účastnické státy neshodly na zaměření a pravidlech nasazení.
Větší šanci na úspěch má proto sdílení takových schopností a činností, které se přímo netýkají nasazení vojáků v operacích, ale spíše rutinního provozu ozbrojených sil, a nejsou proto politicky citlivé. Jedná se například o vojenské školství, výcvik či údržbu vojenské techniky.

Společný evropský obranný trh?

Další možností, jak snížit náklady na pořizování vojenské techniky, posílit konkurenci mezi výrobci a podpořit inovaci, je vytvoření integrovaného evropského trhu. Na rozdíl od jiných oblastí, které jsou součástí společného trhu, totiž v obranném sektoru dosud vládl tuhý protekcionismus. V EU existují desítky separátních národních trhů s vojenským materiálem. Obrana byla na rozdíl od všech ostatních sektorů vyňata z pravidel společného trhu. Tato výjimka se měla vztahovat jen na nejcitlivější vojenské technologie, vlády ji však začaly využívat velmi extenzivně. Z otevřené soutěže bylo pod záminkou „zájmů národní bezpečnosti“ vyděleno vše, co nějak souvisí s obranou.

Kromě toho bylo velmi obtížné převážet vojenský materiál (včetně náhradních dílů) z jedné členské země EU do jiné. Každá z nich má svoje vlastní pravidla zajišťující kontrolu vývozu zbraní. V praxi to vede k tomu, že zbrojovky, které vyrábí ve více členských zemích, nemohou využívat standardních vnitrofiremních produkčních a dodavatelských postupů. Místo toho musí žádat úřady o autorizaci vývozu, což je časově a administrativně poměrně náročné. Podle odhadů Evropské komise dosahují vícenáklady související s těmito regulačními bariérami 3,16 miliardy eur ročně.

Problémy nastávaly i při nasazení v operacích. Pokud dojde k poruše či poškození a jsou potřeba náhradní díly, je opět nutné získat vývozní autorizaci. To platí v případě, že poškozená technika čekající na opravu patří jiné zemi, než která je dodavatelem náhradních dílů. Vyřízení autorizace trvá několik týdnů, což může mít závažné dopady na průběh operace. Pokud je naopak dodavatel náhradních dílů ze stejné země jako uživatel poškozené techniky, oprava proběhne v řádu hodin.
EU proto v roce 2009 schválila dvě nové směrnice, které mají pomoci odstranit výše zmíněné bariéry. Cílem první z nich je otevřít podstatnou část akvizičních projektů konkurenčnímu prostředí. Má zabránit protekcionismu a zvýhodňování domácích firem a tím vést k nižším cenám, lepším technologiím a větší konkurenceschopnosti výrobců. Cílem druhé je zjednodušit pohyb vojenského materiálu v rámci EU a podpořit tak evropský obranný průmysl. Místo komplikovaného schvalování každého jednotlivého vývozu zbraňových komponentů postačí takzvaná „všeobecná licence“.

Pokud se podaří obě schválené směrnice skutečně implementovat, mohlo by to vést k podstatnému zlepšení situace. Výrobci by získali přístup k dříve uzavřeným trhům, zatímco objednatelé (vlády) a uživatelé (vojáci) získají za méně peněz více muziky. Snadnější přeprava vojenského materiálu v rámci EU by zefektivnila fungování celého evropského obranného průmyslu. Kromě toho by také zlepšila spolupráci mezi armádami evropských zemí v operacích.

Záleží však na tom, jak aktivně budou výrobci a Evropská komise bojovat proti sklonu členských států k protekcionismu, který jistě přežije i transpozici obou směrnic. Výrobci musí být ochotni obracet se k Evropskému soudnímu dvoru, pokud dospějí k závěru, že jsou i nadále vládním protekcionismem poškozováni. Je ovšem otázka, zda se k tomu odhodlají, protože by tím riskovali hněv svých zákazníků, tedy národních vlád.

Ekonomická a rozpočtová krize je dvojsečnou zbraní. Na jedné straně představuje pobídku k vytvoření skutečného konkurenčního prostředí v obranných zakázkách, protože díky tomu mohou vlády dosáhnout nižších cen. Na druhé straně může vlády nutit k ještě většímu protekcionismu s cílem chránit pracovní místa v domácím obranném průmyslu.