Kultura, vzdělání a ekonomie

10.září 2012   Autor :  Ladislav Tajovský

Jednou z nejtvrdších bitev, která se na poli ekonomie vede už několik staletí, je diskuse o tom, co do ní spadá a co ne. Zarputilci všemožných barev a odstínů vynakládají nezměřitelné úsilí v učených i přízemních debatách o tom, kde končí jejich hájemství, za nímž je, řečeno hezky od podlahy, prostor, do něhož „nemají co kecat“.

Chceme-li se zamyslet nad kulturou a vzděláním jako nad veřejnými statky, nemůžeme proto začít jinde než právě u jejich vztahu k ekonomii. A úplně na začátku musí stát jednoduchá otázka – jsou subjekty, které v oblasti kultury a vzdělávání nacházíme, a to na straně nabízejících i poptávajících, nějak propojeny ekonomickými vztahy? Řídí se konání aspoň jedněch z nich ekonomickými zákonitostmi?

Budeme-li takto obecně postupovat dále, vyvstane nám na konci logického řetězce otázka, od níž se vše ostatní odvíjí: považují je ti, kteří kulturu i vzdělání nabízejí či „spotřebovávají“, za cenné statky? Jinými slovy, vnímají práci, kterou na tuto oblast lidského života vynakládají, ať už přímo jako tvůrci těchto statků či nepřímo jako ti, kteří stojí na druhé straně, jako účelně vynaloženou? Nebo ještě jinak – přináší jim produkce i spotřeba těchto statků užitek, za nějž jsou ochotni protihodnotou vynaložit jiné statky, které rovněž považují za užitečné?

Čím důležitější tím méně ekonomický?

Pokud na tyto otázky odpovídáme „ano“, pak jsou kultura a vzdělání (a vedle nich třeba zdravotnictví, abychom si doplnili oblasti, které jsou nejdiskutovanější) výsostně ekonomickou oblastí; a nutně se na ně tedy vztahují všechny zákonitosti, které platí i pro jiné ekonomické aktivity, kde nám to nepřijde nijak sporné. Je až absurdní, že čím důležitější pro nás statky jsou, tím větší máme sklon deklarovat svůj vztah k nim jako vyčleněný z prostého ekonomického uvažování. Jako by právě to bylo něco přízemního, jako by uvažování v nákladech, výnosech a cenách bylo něčím sprostým, něčím, co se v těchto sférách nenosí.

Nikdo nemůže popřít, že existují kulturní či vzdělávací aktivity, které si „na sebe“ v reálném čase, či dokonce nikdy nevydělají. Tedy že se někdo věnuje činnosti, která nenachází prostřednictvím trhu ocenění na straně těch, kterým je určena. Veřejným zájmem by tak mělo být, aby i tyto zatím skryté hodnoty zůstaly zachovány, resp. aby vůbec vznikly. Je klidně představitelné, a ve svobodné společnosti více než kde jinde, aby tyto aktivity byly financovány mimotržně. Je však vrcholem absurdity, aby si na veřejné prostředky dělal nárok umělec, který puzen vlastním zájmem a touhou tvořit prezentuje svůj koníček jako činnost, která má být z jakéhokoliv důvodu dotována těmi, kteří by něco takového dobrovolně nikdy neudělali.

Hazard ve veřejném sektoru

Ti, kteří hájí veřejný rozměr některých lidských aktivit, uvažují jednak naivně, jednak sobecky – a mnozí z nich určitě i upřímně. Ale všichni společně, bez rozdílu osobních motivací, opomíjejí méně zřejmý rozměr, který s sebou pozice veřejného statku nese – kdykoliv se změní rozložení politických sil, mohou se změnit preference při rozdělování veřejných prostředků a ke slovu přijde jiná skupina. Zabránit se tomu dá jedině tak, že něco takového znemožníme , tj. zrušíme svobodné volby. Dovedeno do důsledků nemohou požadavky na garanci příjmů plynoucích z veřejných rozpočtů vést k ničemu jinému.

Ještě nebezpečnějším důsledkem pak je pravý opak toho, oč zastánci veřejného sektoru usilují. Nemalá část populace prakticky všech zemí západního světa žije v přesvědčení, že náklady na vzdělání či kulturu platí někdo jiný, že je to služba, která je zdarma, vulgárně řečeno „bezcenná“ (nezaměňovat s „neužitečná“, „nepotřebná“!). Není zde viditelné pojítko mezi výstupem a náklady na ni pro konkrétního spotřebitele – nejsme tedy schopni ocenit výstup této služby běžně používaným měřítkem (tj. penězi). Vzhledem ke způsobu placení za tyto služby běžnému v naší civilizaci tak dochází k efektu vytěsnění těchto oblastí mimo sféru ekonomie, tedy mimo oblast aktivit, jejichž plodům veřejnost přiřazuje nějakou hodnotu – a za niž je ochotna platit. Je tedy skutečně možné, že zcela paradoxním důsledkem lpění na nezbytnosti zachování veřejného rozměru kultury a vzdělání bude společnost, která bude kulturní a vzdělaná stále méně.