Ne olympiádě i jiným megalomanským projektům

14. září 2011  

Nad otázkami rozvoje českého sportu a jeho financování, o roli státu a podnikatelských subjektů v podpoře volnočasových aktivit a megalomanských sportovních projektech s náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro sport a mládež Janem Kocourkem.

Pane náměstku, začněme ostře sledovaným případem posledních měsíců, situací ve společnosti SAZKA. Média tak často informují o manažerských odměnách minulého vedení, že se zapomíná na klíčovější věc – dopad na financování sportu. Mohl byste stručně shrnout, v čem spočívá podstata dnešního zlomového okamžiku?

Na financování podpory českého sportu se tradičně podílejí státní rozpočet z kapitoly 333 – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a soustava veřejných rozpočtů z krajských a obecních rozpočtů. Společnost Sazka, a. s., byla dlouhodobě jedním ze stěžejních pilířů financování českého sportu. Rozhodnutím o výstavbě víceúčelové haly ve Vysočanech (dnešní O2 Aréna) a naprosto chybným nastavením financování investiční akce docházelo od roku 2005 k výpadkům odvodů na sportovní činnost sportovních organizací. Sportovní prostředí se musí vyrovnat se snížením podpory o objemu cca 1,0 mld. Kč ročně.

Podíváme-li se zpět, jak SAZKA fungovala, jaké poučení si z toho můžeme odnést? Není žádoucí příště neexperimentovat s udělováním státních monopolů a raději věřit v úspěšnost řešení založených na konkurenci?

Koncepce státní podpory sportu se zaměřuje na odvody z oblasti loterijních a sázkových her jako celku. Není žádoucí, aby podpora sportu v naší zemi byla závislá na ekonomické stabilitě jedné obchodní společnosti, i když vlastněné sportovními organizacemi. Strategie podpory sportu počítá s odvody na podporu sportu z celého segmentu loterijního trhu a navýšením podpory pro sport.

Jste příznivcem zapojování soukromého sektoru do financování a provozování sportu na všech úrovních. Mohl byste vysvětlit, jak přesně by tato vize měla vypadat a v jakých směrech se dle vás projeví její největší přednosti?

Sportovní činnost je ze Zákona definována jako veřejně prospěšná činnost, která přispívá ke zdraví občanů, funguje jako sociální prevence, přispívá k reprezentaci a prezentaci naší země. Z toho důvodu je samozřejmě žádoucí, aby se na podpoře sportu ve všech jeho formách podílelo maximum zdrojů. Soukromý sektor se na financování sportu podílí a je nedílnou součástí financování. Státní správa by neměla mít ambici se do tohoto vztahu vměšovat a ponechat plně v kompetenci obchodních společností nebo fyzických osob to, které sportovní odvětví nebo konkrétní sportovní organizaci budou podporovat. Státní a veřejná správa se musí zaměřovat především na mládež, reprezentaci a sportovní infrastrukturu.

Není případ SAZKY ale důkazem toho, jak drahé chyby jsou napáchány, když je o otázkách budování sportovní infrastruktury a propagace země rozhodováno státně-monopolisticky, a nikoli tržně-konkurenčně? Neměla by se konkurence vpustit i do těchto, doposud vesměs postátněných oblastí?

Pokud zmiňuji podporu sportovní infrastruktury, tak je tím myšlena základní nebo tradiční infrastruktura. Výstavba víceúčelové haly ve Vysočanech byla rozhodnutím akcionářů Sazka, a. s., a ti za něj nesou plnou zodpovědnost. Státní podpora jistě nemá být monopolní a má zajišťovat, aby sportoviště vyhovovala sportovním a bezpečnostním standardům. To, co se týká reprezentační infrastruktury, musí mít takové zázemí tradici, a to jak sportovní, tak diváckou. Jako příklad mohu zmínit atletiku ve Vítkovicích, kde se koná Zlatá tretra, nebo biatlon v Novém Městě na Moravě. Určitě nebudu prosazovat olympijské hry v Praze nebo jiné megalomanské projekty.

Dnes se ve vládě často mluví o nastolování rovného zacházení a odstraňování výjimek či daňových úlev. Vy jste však zastáncem takovéhoto zvýhodňování ve vztahu ke sportu kvůli jeho údajným „společenským funkcím“. Nebojíte se, že takovýchto argumentů pro daňové zvýhodnění různých oblastí lze najít stovky, což následně vede k ohromné politické tahanici o „politických prioritách“?

Já nejsem zastáncem daňových výjimek. Ale v tuto chvíli existují spousty výjimek, a to dle mého názoru na mnohem méně prospěšné činnosti a mnohem méně společensky rozšířenější činnosti, než je sport. Faktem je, že české sportovní organizace fungují přes 150 let, podílely se na utváření národní identity na počátku 20. století. Ve sportovních organizacích je registrováno 2,5 mil. členů, pracuje v nich 120 tis. dobrovolníků, kteří pracují se 600 tis. mladých lidí. Z mého hlediska si sport zaslouží minimálně stejný přístup a postavení jako ostatní.

Dovolte mi být poněkud osobní v poslední otázce. Vy sám sportujete? …

Zde se musím přiznat, že v této době mi na sport nezbývá čas. Velmi mě to mrzí, ale podlehl jsem úřednímu syndromu. Rád vzpomínám na období, kdy jsem se věnoval sportu aktivně. Troufnu si tvrdit, že jako bývalý plavec znám téměř každý plavecký areál v naší zemi. A jsem potěšen, když se na olympijských hrách mohu potkat se svými bývalými kolegy. Těším se na dobu, kdy se do bazénu budu moci vrátit, i když pouze jako rekreant.

… A vidíte-li svět sportu zespodu, nemáte více optimismu, než když v pozici náměstka ministra sledujete rozpočtové škrty v oblasti, za kterou jste zodpovědný?

Mám štěstí, že mohu pro sport pracovat. Doufám, že jsem pro sportovní organizace prospěšný i z postu náměstka. Samozřejmě že musím respektovat ekonomickou situaci v naší zemi. Rád konstatuji, že podpora sportu v posledních letech neklesá, a beru to jako důvěru vlády ve sportovní činnost a dává mně to přesvědčení, že se svými kolegy děláme svou práci dobře.