Německá ekonomika ve světle volebního klání

28.říjen 2013   Autor :  Jan Průša

Od roku 2005 je německou kancléřkou Angela Merkelová a po nedávném volebním vítězství Křesťanskodemokratické unie (CDU) má velkou šanci stát se jí na další čtyřleté období. V sousedním Rakousku zase už od roku 2008 vládne sociální demokracie (SPÖ) pod vedením Wernera Faymanna. Podívejme se, jak se v tomto období odlišuje ekonomický vývoj obou zemí.

Hned první pohled na hospodářský růst obou zemí ukazuje, že jejich hospodářský cyklus je velmi propojený. Snad jen s tím rozdílem, že na Německo jako největšího evropského (a koneckonců i největšího světového) vývozce dopadla ekonomická krize v roce 2009 o něco více, což vedlo k hlubšímu propadu hrubého domácího produktu (HDP). O to rychleji pak zase Německo dohánělo svůj propad v následujících letech. Synchronní fluktuace hospodářského výstupu Německa a Rakouska ukazují, jak by se v ideálním případě měly chovat ekonomiky, které chtějí sdílet společnou měnu. 

Růst čistých mezd

Pro občany však není ani tak podstatný růst ekonomiky jako jejich výdělky. Zde je velmi zajímavé porovnat hrubé a čisté mzdy v obou zemích. OECD vykazuje statistiky průměrné hrubé roční mzdy, podle které vydělal průměrný Rakušan v roce 2011 celkem 37 700 eur, zatímco Němec si přišel na pouhých 33 800 eur. V Rakousku se tak podle těchto údajů vydělávalo v roce 2011 o 12 % víc než v Německu, přitom ještě v roce 2005 to podle téže statistiky bylo jen o 5 % víc. Jenže po zohlednění daňových efektů na tom byli podle údajů 

Eurostatu Němci i Rakušané úplně stejně – v roce 2012 průměrný Němec vydělal 26 900 eur čistého a průměrný Rakušan 27 000 eur. Ve sledovaném období navíc Německo počáteční rakouský náskok (přibližně 2 % v roce 2005) postupně dohánělo. Tento příklad znovu dokresluje, že daně mohou celkový obrázek ekonomické prosperity zcela obrátit.

Vysvětlení rozdílu mezi hrubým a čistým výdělkem poskytuje porovnání státních výdajů v druhém grafu. V Německu se kancléřce Merkelové až na výjimky v krizových letech povedlo státní výdaje v poměru k HDP snížit o celé dva procentní body. V roce 2012 tedy německý stát přerozděloval o 5 % méně než v roce 2005, kdy Merkelová převzala vládu. Zato v Rakousku byl pod vedením kancléře Faymanna a SPÖ trend zcela opačný. Ještě v roce 2005 dosahovaly vládní výdaje přesně poloviny HDP, v roce 2012 však stát v Rakousku přerozděloval již téměř 52 %. V Rakousku tedy mají občané nominálně vyšší mzdy, zaplatí však také vyšší daně.

Další zvýšení zadlužení

Německo má sice relativně menší státní výdaje, na druhou stranu však vykazuje výrazně vyšší státní zadlužení. Je příznačné, že ani jedna země neplní dluhový limit stanovený při vzniku eura na maximálně 60 % vůči HDP, přičemž pokud je tento poměr vyšší než 60 %, má se hranici dostatečně rychle přibližovat. Ve skutečnosti se od roku 2005 úroveň zadlužení Rakouska zvedla o téměř deset procentních bodů, a u Německa zvýšení dosáhlo celých 13 p. b., což odpovídá zvýšení o pětinu. I když se Angele Merkelové podařilo dosáhnout mírného snížení státních výdajů, ani zdaleka toto snížení nebylo dostatečné k tomu, aby vyrovnala rozpočet. Jak vidíme, pokud zadlužování v EU bude pokračovat tímto tempem, dočkáme se velmi brzy dalších hospodářských problémů ve všech členských státech. 

Angela Merkelová měla sice snižování deficitů ve svém programu, zejména co se týče tvrdých rozpočtových podmínek pro zachraňované státy eurozóny (Řecko a Kypr). V domácí hospodářské politice však nakonec k významným úsporám nedošlo. Německo například hned na začátku hospodářské krize v roce 2009 zavedlo tzv. „šrotovné“, tedy příspěvek na nákup nového vozu při současném sešrotování staršího auta. Tato dotace stála nakonec německé daňové poplatníky téměř 5 miliard eur, tedy asi 125 miliard korun (což je pro představu kolem 3 % českého HDP). Zničeny byly nakonec téměř dva miliony použitelných aut, tedy více jak dvojnásobek roční produkce Škody Auto. Bylo registrováno necelých 1,6 milionu nových aut (zbytek připadal na ojetiny do 1 roku stáří), z nichž většina (38 %) připadala na koncern Volkswagen − značka VW (26 %), Škoda (8 %), Seat a Audi (dohromady 4 %). Dalších 10 % registrací si připsal německý Opel. Nejvíce tak na šrotovném profitovali akcionáři některých německých automobilek.

Nerozdílný, ale váhavý postup v krizi

Jak Německo, tak Rakousko přijaly po roce 2008 také rozsáhlé balíky opatření pro sanaci některých bank, které se vlivem krize ocitly ve špatné ekonomické situaci, stejně jako další podpůrné kroky. Celkově byl přístup k řešení ekonomické krize v obou zemích velmi podobný bez ohledu na stranickou příslušnost kancléřů.

Německo jako tahoun eurozóny však zatím váhalo mezi dvěma přístupy k dluhové krizi: Na jednu stranu problémy předlužených států vyvolaly oslabení eura, což výrazně podporuje německý export mimo eurozónu. Na druhou stranu nechce Německo nechat problémy zajít tak daleko, aby se eurozóna neřízeně rozpadla. Toto lavírování vrcholilo nečinností před letošními volbami, nyní se však dluhy znovu dostanou na stůl a Angela Merkelová se bude muset rozhodnout. Buď euro zásadním způsobem ozdraví (například vyloučením Řecka a rozpočtovými škrty), nebo bude problémy znovu oddalovat, dokud se eurozóna nerozpadne sama.