Obamova zahraniční politika

28.listopad 2012   Autor :  Jan Jireš

Po značnou část jeho prvního funkčního období se Evropané snažili dobrat odpovědi na otázku, jaké zahraničněpolitické principy vlastně prezident Obama zastává.

Je levicovým radikálem, který nenávidí Evropu, odmítá tezi o výjimečnosti Spojených států a bude se záměrně snažit o oslabení jejich globální moci, jak naznačovali někteří američtí neokonzervativci? Nebo je snad liberálním intervencionistou, který bude pokračovat v tradici přehnaně ambiciózní Clintonovy a Bushovy zahraniční politiky, jak se obávali realisté? Nebo se možná jedná o zdrženlivého realistu, který po zkušenostech z posledního desetiletí a v situaci hospodářské stagnace a rozpočtové krize omezí americké zahraničněpolitické ambice a soustředí se na obnovu domácí ekonomiky a infrastruktury?

Jaká byla Obamova zahraniční politika?

Čtyři roky praktických zkušeností se zahraniční politikou Obamovy administrativy nasvědčují tomu, že nejblíže pravdě je poslední možnost. Obamovy zahraničněpolitické instinkty odpovídají opatrnému realistovi, který si je vědom omezenosti amerických ekonomických a lidských zdrojů, skepticismu stále rostoucí části americké veřejnosti k ambiciózním vojenským intervencím v zahraničí a relativního poklesu globální moci USA v důsledku chybných amerických rozhodnutí v minulosti a díky růstu Číny.

Zároveň je zřejmé, že sama Obamova administrativa byla vnitřně rozdělena na dva tábory: realisty (prezident Obama, ministr obrany Gates, poradce pro národní bezpečnost Donilon) a „liberální jestřábice“ (ministryně zahraničí Clintonová, velvyslankyně při OSN Riceová, šéfka plánovacího odboru ministerstva zahraničí Slaughterová). Výsledná americká politika byla proto často nedůsledným kompromisem mezi těmito dvěma tábory, čehož nejlepším příkladem je nečitelné americké angažmá v alianční operaci v Libyi v roce 2011.

Stejně jako tomu bylo v případě jakékoli předchozí prezidentské administrativy, je Obamova zahraniční politika směsí úspěchů a zklamání. Podařilo se mu odblokovat komunikaci s Ruskem a zajistit si ruskou podporu při tlaku na Írán a svolení s dopravou vojenského materiálu do Afghánistánu přes ruské území. Americké zpravodajské služby a speciální jednotky dokázaly zlikvidovat Usámu bin Ládina a rozvrátit vedení al-Kaidy (ovšem za použití silně kontroverzních metod na hraně ústavnosti, především cíleného zabíjení údajných teroristů útoky bezpilotních letounů). Obama ukončil americké vojenské angažmá v Iráku a připravil plán stažení z Afghánistánu, k němuž má dojít v roce 2014.

Dlouhý seznam neúspěchů

Seznam zklamání a neúspěchů je ovšem delší. Politika „resetu“ sice přinesla dílčí zlepšení spolupráce mezi USA a Ruskem, ale za cenu ochladnutí vztahu se středoevropskými spojenci. Řady očekávaných cílů přitom dosaženo nebylo: ruská podpora západního tlaku na Írán zůstává nepřesvědčivá, jednání mezi NATO a Ruskem o budování společného protiraketového systému zkrachovala, Západ a Rusko se nemohou dohodnout a řešení přítomnosti taktických jaderných zbraní v Evropě, řešení „zamrzlých“ konfliktů na území bývalého SSSR (Gruzie, Karabach Moldavsko) se nepohnulo ani o píď a Vladimir Putin je zpět v Kremlu a prosazuje ještě autoritářštější agendu než dříve.

Obama porušil svůj předvolební slib a za celé čtyři roky nedokázal uzavřít věznici v Guantánamu a vyřešit osud jeho vězňů. Dosavadní výsledky „arabského jara“ jsou spíše znepokojivé a pasivní a nejasný americký přístup k vývoji v Libyi a zejména Egyptě je terčem všeobecné kritiky. V izraelsko-palestinských vztazích nedošlo k žádnému posunu a Obama dával jasně najevo, že jej toto téma buď nezajímá, nebo si kvůli němu nechce pálit prsty. Navzdory tvrdším ekonomickým sankcím ze strany Západu pokračuje Írán ve svém jaderném programu a Obama není schopen jasně říci, kde (a zda vůbec někde) leží „Rubikon“, po němž bude následovat americký zásah. Syrská válka se prohlubuje, umírá v ní stále více civilistů a destabilizuje celý okolní region. Stažení z Afghánistánu je sice z politických důvodů naplánováno, není ale vůbec jisté, zda se afghánské ozbrojené síly po roce 2014 skutečně dokáží samy postarat o bezpečnost země, a zda se tedy nebude jednat spíše o americký útěk z rozvrácené země po třinácti letech marných bojů, jež stály život tisíce amerických vojáků a spotřebovaly stovky miliard dolarů.

Čínská zahraniční politika je stále asertivnější, země dramaticky zvyšuje své zbrojní výdaje a vyhrocuje teritoriální spory se svými sousedy, z nichž někteří spoléhají na americké obranné garance. Evropané jsou znepokojeni přesunem americké pozornosti k asijsko-pacifické oblasti a rychlým snižováním amerických vojenských kapacit v Evropě. Severoatlantické alianci hrozí ochromení způsobené drastickými škrty ve vojenských rozpočtech evropských členských zemí.

Úkoly do druhého funkčního období

Obama se přitom v posledním půlroce zahraniční politice takřka nevěnoval, protože se musel plně soustředit na domácí volební kampaň, v níž hrála zahraničněpolitická témata okrajovou roli – americké voliče i nadále trápí především stav domácí ekonomiky, americká dluhová krize a drolící se infrastruktura. Průběh předvolební kampaně přitom znepokojil především Evropany. Ani jeden z kandidátů v ní o transatlantických vztazích a Evropě nemluvil, přičemž republikáni pouze využívali značně pokřivený obraz Evropy ke kritice údajně „socialistické“ politiky prezidenta Obamy. Evropa tak v americké volební kampani vůbec nefigurovala jako partner a spojenec, ale jen jako odstrašující případ opovrženíhodného a „zkrachovalého“ kontinentu. Když k tomu přičteme nové složení Kongresu, které povede k dalšímu oslabení tradičních proatlantických kruhů v obou politických stranách, nevypadá to s budoucností transatlantických vztahů růžově.

Na počátku Obamova druhého funkčního období tak před prezidentem stojí úctyhodná řada zahraničněpolitických problémů a nevyřešených úkolů, z nichž některé se přímo dotýkají i Evropy a zájmů České republiky. Nejurgentnějšími z nich jsou Írán a Sýrie. V obou těchto případech musí dojít k rozuzlení někdy v průběhu roku 2013 a Spojené státy do něj budou zataženy i v případě, že by se snad samy chtěly držet stranou. Dlouhodobější výzvou je americký přístup k Číně, který ukazuje stále větší regionální i globální ambice, a stabilizace vztahů s Evropou. Pokud transatlantické vztahy už nebudou podpírány masivní americkou vojenskou přítomností v Evropě, jako tomu bylo v uplynulých téměř sedmdesáti letech, musí si Evropané a Američané najít jinou platformu vzájemné spolupráce. Jako nejpřínosnější a nejperspektivnější se jeví zřízení transatlantické zóny volného obchodu.