Operace v Libyi: začátek nové éry NATO?

  Autor :  Jan Jireš

Sedmiměsíční alianční operace Unified Protector, jejíž původní záměr zajistit ochranu libyjského civilního obyvatelstva se postupně změnil v odhodlání svrhnout režim Muammara Kaddáfího, byla oficiálně ukončena k 31. říjnu 2011. Jako obvykle trvala mnohem déle a stála mnohem víc, než se při jejím zahájení předpokládalo. Zapojila se do ní jen malá část členských zemí NATO.

Po zkušenostech s dlouhotrvajícím a nepříliš úspěšným angažmá v Afghánistánu si jen málokdo dokázal představit, že se Aliance v roce 2011 pustí do další nejisté vojenské operace v muslimské zemi zasažené vnitřním konfliktem. Průběh operace pak vzbudil intenzivní diskuzi ve Spojených státech i v Evropě o tom, jakým směrem se NATO vyvíjí a jaký bude její dopad na vnitroalianční vztahy a způsob fungování Aliance v budoucnosti.

Výsledek operace se vymyká jednoznačnému hodnocení. Záleží samozřejmě na tom, který z mnoha deklarovaných cílů operace máme na mysli: zda pouhé vynucení bezletové zóny, naplnění rezoluce 1973 Rady bezpečnosti OSN o ochraně civilního obyvatelstva, svržení režimu Muammara Kaddáfího, nebo dokonce vytvoření demokratického politického zřízení v Libyi. Je zřejmé, že pokud jde o tento poslední cíl, je dnes na jakékoli závěry příliš brzy. Rozporuplné je i hodnocení významu operace a jejího výsledku pro budoucnost Aliance. Pro některé (především Američany) potvrdila její úpadek a znovu demonstrovala problémy, ve kterých se dlouhodobě zmítá. Pro jiné (především Evropany) naopak potvrdila její relevanci a akceschopnost.

Obamova administrativa byla ohledně zapojení amerických ozbrojených sil vnitřně rozdělena. Křídlo „liberálních jestřábů“ v čele s Hillary Clintonovou prosazovalo vůdčí roli Spojených států v operaci s cílem ochránit civilní obyvatelstvo Benghází v souladu s konceptem „zodpovědnosti chránit“ (responsibility to protect). K vojenským intervencím skeptický prezident Obama se americké účasti v operaci bránil. Výsledkem bylo kompromisní řešení: Spojené státy přenechají vedení operace Severoatlantické alianci, zatímco samy budou poskytovat podpůrné prostředky nedostávající se evropským spojencům a působit v pozadí jako pojistka, pokud by se Evropanům začala situace vymykat z rukou.

Konečně „dělba práce“ v Alianci?

Toto aranžmá však vedlo k diskuzi, zda má být taková „dělba práce“ mezi aliančními spojenci vzorem pro budoucí spojenecké operace. Někteří pochopili vůdčí roli Evropanů v libyjské operaci negativně, neboť to podle jejich názoru potvrzuje, že se Spojené státy snaží vyvázat ze své zodpovědnosti za bezpečnost Evropy a opustit svou tradiční roli v rámci Aliance. Jiní naopak vidí první hmatatelný důkaz toho, že se transformace NATO po studené válce podařila a že Evropané konečně vyslyšeli mnohaleté volání USA, aby převzali větší díl zodpovědnosti za zajišťování mezinárodní bezpečnosti. Takový vývoj je podle nich pro NATO pozitivní, protože stabilizuje transatlantický vztah a motivuje USA k tomu, aby do něj i nadále investovaly.

Pozice středoevropských zemí, pro něž je NATO i nadále především pojistkou proti případným agresivním krokům Ruska, byla vnitřně rozporná. Na jedné straně byli Středoevropané znepokojeni tím, že Spojené státy údajně přestávají vést Alianci, na straně druhé se ale sami do operace nezapojili a v některých případech s ní vyjadřovali ostentativní nesouhlas (to platí především o Polsku, částečně i ČR). Zdá se, že si stále neuvědomují, že USA již nebudou automaticky zajišťovat bezpečnost Evropy bez toho, aby za to dostaly adekvátní protihodnotu v podobě evropského příspěvku ke schopnostem, zdrojům a misím NATO v oblasti mezinárodního krizového řízení.

Přesto jen 6 z 26

S ohledem na podíl evropských a amerických prostředků byla libyjská operace opakem aliančních operací na Balkáně v devadesátých letech. V kosovské válce zajišťovalo americké letectvo 90 procent všech bojových akcí. V ­Libyi naopak jejich naprostou většinu provedli evropští spojenci. Ovšem varováním pro ty, jež by chtěli libyjskou operaci prezentovat jako úspěšný začátek nové éry dělby práce, v rámci které Evropa přebírá větší díl zodpovědnosti za bezpečnost na své periferii, je to, že se jí aktivně zúčastnilo pouhých 6 z 26 evropských členských států. To je méně než čtvrtina. Dlouhodobé americké výčitky, že evropští spojenci nedělají dost, jsou proto stále platné. Naprostá většina evropských spojenců skutečně stále dost nedělá. Evropa se v Libyi smrskla na Británii a Francii a symbolické příspěvky několika skandinávských zemí. Ještě nikdy se oficiální alianční operace neúčastnil tak malý počet členských států.

V důsledku toho padlo tradiční dogma, že NATO může fungovat pouze tehdy, pokud solidárně a spravedlivým dílem spolupracují všechny členské země. Místo toho vidíme, že Aliance začíná fungovat na principu „koalic ochotných“ vytvářených podle aktuálních potřeb. Mění se tak v jakýsi toolbox, z něhož jsou podle potřeby, možností a zájmů vybíráni konkrétní spojenci, zatímco ostatní sice operaci neblokují, ale ani se jí aktivně neúčastní. Pro přežití NATO je nezbytné, aby koalice ochotných nezískala trvalou podobu, ale aby se s každou operací její složení měnilo. A také to, aby se členské země, které se operace neúčastní, po jejím schválení zdržely její veřejné kritiky.