Přínosy a náklady společné měny euro

29.březen 2012   Autor :  Jan Průša

Euro bylo v době uvedení do oběhu masově oslavované. Dnes je pro mnoho lidí spíše noční můrou. Zamysleme se proto s výhodou zpětného pohledu nad jeho přínosy a náklady.

Jedna měna, snazší obchod

I bez hlubší ekonomické analýzy si každý snadno uvědomí, že přistoupení ke společné měně znamená úsporu transakčních nákladů. Pro kohokoliv, kdo obchoduje se zahraničím, se transakce stávají jednodušší. Firma, která vyváží nebo dováží zboží, nebo turista musí v případě odlišných měn hodnotit dodatečný ekonomický parametr – směnný kurz. Nejen že to zvyšuje náročnost výpočtu o další násobení/dělení. Především je kurz do budoucna neznámý, což představuje rizikový parametr. Lze se proti němu do jisté míry zajistit, ovšem toto zajištění není úplné a něco stojí.

Pokud má daná oblast jednu měnu, tyto komplikace odpadají. Odpadá jeden parametr ekonomického rozhodování, který do budoucna musíme odhadovat. Není divu, že mnoho přeshraničních obchodníků se vyslovuje pro jednotnou měnu.

Ostatně přirozené obchodování mělo odjakživa neustálou tendenci vytvářet si jedinou měnu, především zlato. Zlato fungovalo jako peníze, které neznaly žádné hranice. (Spíše než důvody zavádění eura se proto ekonomovi nabízí otázka, proč se v prvé řadě upustilo od zlata jako přirozené mezinárodní měny – což však není předmětem tohoto článku.)
Přínosy eura jsou proto naprosto zřejmé: Usnadní se přes­hraniční obchod, což snižuje jeho náklady a zvyšuje jeho efektivnost.
Kumulace nákladů
Náklady eura se tak otevřeně neprojevují, a hned uvidíme proč. Základním problémem společné papírové měny je, že výkyvy, které se dříve projevovaly ve směnném kurzu, se přenášejí jednak do jiných makroekonomických indikátorů (především do inflace) a jednak do jiných oblastí společné měny. Jinak řečeno, šoky v dané zemi se šíří do ostatních členských států měnové unie.
To má dva podstatné důsledky: Zaprvé klesá tlak v dané zemi – původci šoku – na odpovídající přizpůsobení se. Zadruhé šok je pro pozorovatele mnohem méně viditelný. Oba tyto důsledky jsou silně negativní a vytváří kumulované náklady, které se mohou jednorázově projevit při překročení určité vysoké meze.

Ekonomický výkyv v jedné zemi (například pokles řecké produktivity) se rozprostírá na ostatní členy a v zemi původu se nejprve neprojevuje tak drasticky. Euro tedy dočasně podporuje život v iluzi. Můžeme si představit jezero, do kterého hodíme kámen – kruhy se šíří po hladině, která se rychle uklidní. Kámen ale nezmizel, pouze klesl na dno jezera. Pokud kameny házíme dost dlouho, nakonec se projeví – přerostou přes hladinu.

Nutno podotknout, že tomuto odloženému hromadění nákladů v podobě včasného nepřizpůsobení se ekonomickým fluktuacím podléhají tím více menší státy jako Řecko (nebo potenciálně ČR). U nich se totiž šoky snáze ztratí/rozplynou, ovšem o to rychleji pak nahromaděné náklady mohou obrazně řečeno vybuchnout.

Vypůjčená eura

Druhou stránkou téže mince je, že země ztrácí kontrolu nad svou měnovou zásobou. Pokud chce stát dovážet zboží ze zahraničí s vlastní měnou, musí svou měnu prodávat, tj. nabízet výměnou za cizí zboží. Proto je jasné, kolik si může dovolit dovézt.

V případě společné nekryté měny ale země prodává eura, která jsou jednoduše nahraditelná. Není zcela jasné, jaké množství peněz v dané zemi je a patří jí – zda zrovna prodává eura svá nebo německá. Proto například při ztrátě produktivity by sice mělo rychle dojít k přizpůsobení například poklesem mezd nebo spotřeby, jenže se společnou měnou se nejprve zdá, že země má eur dostatek, případně si je může za stále výhodných podmínek (s nízkým úrokem) půjčit.

Díky tomu se může delší dobu udržovat deficit běžného účtu (vyšší dovoz než vývoz). To se přesně dělo v Řecku – dovoz ze zahraničí ke spotřebě a navíc na dluh. Pro Řecko byl tento stav o to snazší, že Německo na druhou stranu tyto útraty vyrovnávalo svými úsporami a exporty, čímž vytvářelo aspoň částečnou rovnováhu vůči zbytku světa (viz graf).
Dodejme, že to by se v případě již zmíněného zlata nemohlo stát, byť je to také jednotná měna. Je přece jenom rozdíl někomu na virtuálním účtu připsat pár miliard nebo někomu ­reálně převést několik tun zlata. Právě fyzický odliv zlata historicky fungoval jako zdaleka nejlepší tlak na rychlé přizpůsobení se hospodářským změnám.

Závěr

Hlavním nákladem eura je maskování hospodářských výkyvů a šoků. Je to umožněno laxními toky virtuálních peněz mezi jednotlivými členskými státy, které tak nejsou omezeny vlastní měnovou zásobou a nejsou pod tlakem se výkyvům přizpůsobit. Výši těchto nákladů ilustrují miliardové kumulované přebytky a schodky běžného účtu členských zemí eura.
Zatímco přínosy eura byly všem od začátku jasné, Řecko by mělo být dostatečným varováním, abychom brali v potaz i s eurem spojené náklady.