Rusko mezi stabilizací a stagnací

27.duben 2012   Autor :  Petr Robejšek

Od zániku Sovětského Svazu stojí Rusko před volbou mezi nutnou, ale riskantní modernizací svého ekonomického a politického systému a jeho upevňováním. Dlouhodobým dilematem ruské politiky je snaha dosáhnout ekonomické a politické stability a vyhnout se přitom stagnaci. To je ruská verze kvadratury kruhu.

Jak demokratizace, tak i otevření trhu pro zahraniční investory by bezpochyby přinesly sociální otřesy a mocenské přesuny, které by přesahovaly úroveň nedávných nepokojů a ohrozily by pozici vládnoucí elity. Není tudíž překvapující, že ruská politika, s výjimkou jednoroční epizody počátkem devadesátých let minulého století, nesměřuje k radikálnímu „pozápadnění“.

Navíc ruská vláda posuzuje zájmy zahraničních aktérů realisticky a neušlo jí, že západní státy nemají zájem na vzniku silného Ruska. A západní firmy považují Rusko za zásobárnu surovin a zajímavé odbytiště; jeho ekonomickou slabost se snaží využít k vybudování dlouhodobě dominantních pozic.

Korporativní kapitalismus

Díky svému surovinovému bohatství je Rusko schopné ekonomicky přežít i tehdy, jestliže odmítne podřídit se západním kritériím hospodářské efektivnosti. V ruské ekonomice se proto jen pozvolna rozvíjejí trhy a stoupá podíl privátního kapitálu. To se doplňuje s monopolizací a protekcionizmem, subvencováním vlivných velkoproducentů, slabým tlakem konkurence a tomu odpovídajícím nízkým růstem produktivity.

Pro jakoukoliv menší zemi by byla tato specifická forma „korporativního kapitalismu“ s úzkým propojením mezi státem a ekonomikou neudržitelná. Ruské hospodářství je však dostatečně velké na to, aby vytvořilo uzavřený zbožní oběh a mohlo se zčásti vyvázat z globalizačních tlaků.

Když Moskva, ve jménu stability, dlouhodobě vsadí na zachování těžiště ekonomiky v oblasti těžkého, energetického a surovinového průmyslu, budou výsledkem stagnace a rostoucí potíže prosadit se proti ekonomicky úspěšnějším státům. To je o to závažnější, že Rusko je svou velikostí předurčeno, ba dokonce nuceno k velmocenské politice, ale jeho ekonomická zaostalost jej destabilizuje a činí z něj potenciální objekt velmocenské politiky jiných.

„Blízké a vzdálené zahraničí“

Rusko má existenciální zájem ovlivňovat tzv. „blízké zahraničí“, tedy státy ve svém předpolí, tak aby jejich ekonomická a politická odlišnost neohrožovaly jeho stabilitu. To je konstanta ruské politiky nezávisle na tom, zdali v Moskvě vládnou autokraté nebo demokraté. Hlavním nástrojem robustní ruské politiky je a bude energetika a rostoucí kapitálové vazby.

K omylům západoevropských elit patří představa o tom, že se Rusko chce přidružit k Evropě. Ruské vládnoucí elity se pravděpodobně spíše přiklánějí k názoru, že Evropa patří k Euroasii a její vývoj má být – k jejímu prospěchu – ovlivňován z Moskvy. Z ruského hlediska potvrzuje oprávněnost tohoto postoje současná krize eurozóny a integračního procesu vůbec.

Není tedy divu, že ruská vláda Brusel spíše přehlíží a dává přednost spolupráci s Německem. Vzhledem k sourodým hospodářským zájmům obou zemí nepřekvapují jejich harmonické vztahy. Z českého hlediska z toho plyne důležité zjištění, že východní křídlo oslabující EU se tak dostává pod vliv tradiční geopolitické osy Moskva-Berlín.

Váhavá modernizace Ruska vede k tomu, že v globálním rozměru zůstává jen druhořadou mocností, která svou ekonomickou slabost musí vyrovnat jinak. Jelikož ruské hospodářství nemůže nabídnout dostatečně výrazné těžiště pro globální roli Ruska, přetrvává latentní význam bezpečnostní politiky. Je dokonce možné, že v budoucnosti dále vzroste.

V tomto ohledu existují styčné plochy se zájmy Spojených států. Rakety představují pro obě mocnosti nejenom ekonomickou zátěž, ale i důležitou oporu jejich globální role. Na pozadí rostoucího mocenského vlivu a ambic Číny je významné, že USA a Rusko vlastní dohromady devadesát pět procent světových atomových zbraní.

Jakkoliv impozantní však ruská vojenská síla je, nestačí vyrovnat nedokonale nevyužitý mocenský potenciál ekonomiky. Ruská mocenská elita však zřejmě považuje hrozbu modernizace za akutnější než riziko stagnace.