Šéf Unie bezpečnostních složek ukázal, co je zač

15.červenec 2014   Autor :  Jaroslav Salivar

Snad každý, kdo trochu rozumí bezpečnostním sborům či byl jejich příslušníkem, si musel se značnými rozpaky přečíst rozhovor v Parlamentních listech s názvem Šéf Unie bezpečnostních složek prozradil, co se za Langerovy éry skutečně dělo.

Nevím, co v tomto rozhovoru objevila paní redaktorka, co nového jí bylo prozrazeno z té Langerovy éry, ale i laika musí nutně překvapit, že předseda odborové organizace (byť malé a spíše takzvané než skutečné) hovoří o nastupujících policistech s takovým pohrdáním, když doslova říká: „Policisté jsou tupí, neumějí jednat s lidmi, neumějí mluvit, jsou arogantní, myslí si, že jsou pistolníci nebo co.“ Jeho rádoby zasvěcené postřehy, popisující stav prostředí a atmosféru, ve které pracují policisté a další příslušníci a zaměstnanci bezpečnostních sborů, se nejen neshodují s realitou, ale svojí trapností a nekorektností nutí čtenáře k zamyšlení, proč to dělá. Jediný účel všech jeho vyjádření je sdělení, že za Langera se dělalo všechno špatně. Ale ten už na ministerstvu není více než 5 let a po jeho odchodu následovala éra zjevně a objektivně neschopných ministrů vnitra. Co tedy pana Vítka, předsedu politické strany Volba pro Prahu, vlastníka internetové televize, PR manažera, jednatele společnosti, člena dozorčí rady společnosti, zabývající se výrobou a rozvodem tepelné energie, tak motivuje k zneužívání postavení předsedy, byť jen pofidérní, ale přesto odborové organizace? Odpověď si každý čtenář udělá sám, nicméně nabízím k připomenutí pár nezpochybnitelných faktů a čísel.

Ke koncepci investičního rozvoje PČR

Vítek říká, že PČR nejvíce ze všeho potřebuje koncepci. To je pravda. Proto také, na rozdíl od všech po něm příchozích ministrů (ale i před ním), měl Ivan Langer jediný ucelenou a vyčerpávající, se všemi relevantními partnery projednanou koncepci – komplexní Reformu Policie ČR, se svou legislativní i nelegislativní částí. Její součástí byl poměrně detailní plán na realizaci materiální a technické obnovy u Policie ČR, největší od r. 1950. Jeho projekt P1000 (název vyplývající z faktu, že v ČR bylo zhruba 1 000 policejních služeben a pracovišť) měl nastartovat systematickou a dlouhodobou obnovu policejních služeben tak, aby se skloubilo najednou několik důležitých parametrů. Každá koncepce, má-li mít smysl, musí vycházet z dokonalého poznání stávajícího stavu. To ovšem politik, odborář a podnikatel Vítek nepochopil, jinak by věděl, že policejní služebna, ostatně jako celá policie, není jenom pro policisty. Má být místem bezpečí pro občana, místem, kam s důvěrou může jít, často ve značném stresu, nahlásit svůj problém, požádat o pomoc a nepřipadat si jako poslední zločinec na nepřátelském území. A protože tomu tak dříve nebylo, čelila Policie ČR před příchodem Langera na MV historicky nejnižší důvěře veřejnosti. Sama redaktorka v rozhovoru s Vítkem říká: 

„…velmi mne překvapilo, jak služebna vypadala hezky.“ Ano, tyto prostory pro veřejnost (zvané také fronf offices) musí občanům dávat pocit a přesvědčení, že jsou na správném, bezpečném a přátelském místě.

Když Vítek říká: „Chybí tomu všemu systém,“ tak nechyběl, ta koncepce byla velmi promyšlená a komplexní, jen on ji zjevně nepochopil. Není náhodou, že z peněz EU bylo možné kofinancovat právě jen tuto, pro veřejnost určenou část policejních služeben. Stejně tak ovšem P1000 myslel na zázemí pro policisty (back offices), kanceláře, šatny, sprchy, toalety, atd. Ty musely být hrazeny z rozpočtu policie. 

Na začátku celého projektu P1000 byl stanoven přesný harmonogram a postup jeho realizace, včetně pravidelných porad s hlavními funkcionáři jednotlivých krajských pracovišť PČR. Po dohodě s nimi byly určovány priority obnovy majetku v konkrétních lokalitách. Šlo o stovky služeben s pevně stanoveným finančním rámcem. V rámci první etapy byla do projektu front offices investována více než 1 mld. Kč, do zázemí pro policisty 810 ml. Kč, a to jen v letech 2007 až jaro 2009. 

Kdyby ti Vítkem vychvalovaní ministři vnitra postupovali stejným tempem jako proklínaný Langer před nimi, nemohl by na otázku redaktorky: „Mají řadoví policisté ve službě příjemnější pracovní podmínky…“ Vítek odpovídat: „ Ani ne, stále je to někde strašné.“ Čí je to ale chyba?

Další Vítkovou trapnou připomínkou je stížnost na internet. Ano, rychlost by měla být vyšší a stále se zvyšující. Ale že v době příchodu Langera na MV byla dostupnost internetu na služebnách jen 9,3 % a při jeho odchodu 96 %, to jaksi zapomíná. Stejně jako na fakt, že další ministři po Langerovi rozvoji IT a internetu u policie už velkou pozornost nevěnovali.

K vozovému parku PČR, který byl před příchodem Langera na MV v naprosto žalostném stavu, neexistovala auta s klimatizací, naprostou většinu vozového parku tvořily Favority a Felicie, politik Vítek říká: „Navíc se ještě za Langera přemalovávala auta na modro.“ Ubohé, nekorektní hodnocení největší a nejlépe zrealizované obnovy vozového parku nejen v historii PČR, ale i všech ostatních státních institucí.

Policie po úspěšném výběrovém řízení uzavřela kontrakt na nákup 3 200 vozidel za cenu sníženou z předpokládané částky 1,75 mld. Kč na částku 1,322 mld. Kč s DPH. V důsledku to znamená, že policii se podařilo nakoupit Octavie za cenu Fabií, dosáhla tedy slev vůči ceníkovým cenám do té doby zcela nevídaných. 

V rámci dalšího projektu byly v roce 2008 nakoupeny speciální mobilní kanceláře, přesně v souladu se stanovenou koncepcí. Ne všude totiž může být kamenná služebna, ale to neznamená, že by tam neměl být přítomen policista. Jednalo se o dodávková vozidla, která jsou plně vybavena jako mobilní kancelář, včetně PC, tiskárny, připojení na síť, kontejneru první pomoci, elektrocentrály atd. K vlastnímu barevnému provedení lze říci jediné – šlo o zviditelnění, lepší rozlišení vozidel policie ve dne i v noci, tedy o bezpečnost občanů i samotných policistů, a to na základě doporučení odborníků. Opravdu vůbec nešlo o vyměnění zeleného pruhu za modrý. V oblasti vozidel bylo dále pořízeno v první fázi 16 dálničních speciálů VW Passat s radary, 70 policejních motocyklů vybavených radary, dalších 290 dopravních prostředků pro speciální útvary atd. Vše v souladu s koncepcí s hlubokou věcnou i ekonomickou logikou.

V rámci projektu P1000 byla připravena celá řada dalších novinek, které měly jednak policistům usnadnit práci a zvýšit jejich komfort a bezpečnost, na druhé straně občanům zrychlit a zjednodušit jednání s policií. Bylo mnoho projektů, které byly pozdějšími ministry vnitra Pecinou, Johnem a Kubicem (nebo jejich poradci) buď zrušeny, nebo velmi zpomaleny. Patří k nim lokalizační a záznamová zařízení pro zlepšení využití vozidel v terénu, projekt jednotných operačních středisek IZS (na který jsou čerpány prostředky z EU), z něhož se za uvedených ministrů stala fraška bez přidané hodnoty a s velmi vysokým rizikem neuznatelnosti nákladů (tj. nutnosti vrácení evropských dotací). Dále projekt informačně-komunikačního portálu, s veřejně dostupnými informacemi, návody a radami pro řešení životních situací pro občany a policisty, INFOPOL. Tento projekt na centrální úrovni úplně umřel. Výstavba ­e-Gate na letištích schengenského typu, Pol­POINT – komunikační a distribuční terminál PČR, atd. Těch koncepčně pojatých projektů byla připravena celá řada. A nejen v oblasti PČR, ale i HZS, dobrovolných hasičů (program obnovy ha­sičské techniky znamenal 40 cisteren za 200 ml. Kč ročně), e-governmentu atd. Jejich osud však byl už v rukou Langerových nástupců. 

Personální, platové a organizační změny

Jak už bylo řečeno úvodem, je velmi pozoruhodné, jak Vítek nahlíží na vlastní příslušníky, nejen ty „tupé“ nováčky. Doslova o nich říká: „Všude je 30 % lidí, na něž se nemůžete spoléhat nikdy.“ A to zasvěceně hovoří o celorepublikových útvarech, tedy o těch nejlepších a nejzkušenějších policistech. Není pak divu, že platové podmínky vytvořené příslušníkům ho při hodnocení ministrů nezajímají. Doslova říká: „Mezi lepší patřil Radek John, i když nám peníze spíše odebral.“ Inu, pan předseda a politický podnikatel má jiné priority, než by bylo možné očekávat od skutečného šéfa skutečné odborové organizace. Langer zjevně uvažoval koncepčně, ale zcela opačně. 

Moderní policejní sbor musí mít dobře placené, vzdělané a hrdé (na svoji firmu i poslání) příslušníky, musí mít odpovídající materiálně-technické a ubytovací podmínky pro práci, musí vědět, že jejich šéfové to myslí vážně, že namísto bezobsažných politických blábolů a slibů zanechají po sobě i skutečné výsledky. Langer měl tři (později čtyři) náměstky na dvě řízená ministerstva (vnitra a informatiky), John šest (a je jich šest doposud). Neznám celkové počty poradců, ale vím jistě, že např. v bezpečnostní oblasti, tj. v úseku 1. náměstka, nebyl za Langera jediný poradce (a jsem stále přesvědčený, že tam nemají co dělat), oproti tomu po nástupu ministra Peciny a později Johna (který některé poradce od Peciny převzal a přidal řadu dalších) ministerstvo doslova ovládali a někteří z nich straší státní správu dodnes. Není divu, že platy příslušníků pak nebyly tím nejdůležitějším. Za Langera (2006–2009) byl trvalý růst platů příslušníků, celkem o 14 % na částku 33 299 Kč, a to za stavu 43 115 příslušníků. Za Johna (2010–2011) pokles téměř o 6 % na částku 31 311 Kč při počtu 40 275 příslušníků. V roce 2013 už jich bylo pouze 38 177. 

Langer snížil počet řídících míst u policie o 1 228, čímž se poměr mezi řídícím a řízeným změnil z 1:8 na 1:11. V roce 2007 řešila PČR 217 336 žádostí o doručení zásilek. V roce 2010 jich bylo jen 82 197. V roce 2008 asistovala PČR u 4 502 exekucí, v roce 2010 jich bylo 700. To vše a řada dalších opatření pomohlo dostat příslušníky z kanceláří do ulic, byla posílena prevence. Dramaticky klesl počet usmrcených a vážně zraněných při dopravních nehodách. Dramaticky klesl počet excesů v oblasti diváckého násilí (na 4 % zápasů), po Langerem realizovaných legislativních a nelegislativních opatřeních v této oblasti. Po mnoha zjitřených, více politických než odborných diskuzích se nevymyslelo na stadionech nic jiného, než řekla a spustila Langerova Reforma Policie a popsala jeho příručka pro fotbalové kluby. I tato opatření směřovala ke zvýšení bezpečnosti občanů a ke zlepšení vnímání policie veřejností.

Klíčovým opatřením proti organizovanému zločinu bylo zabavování výnosů z trestné činnosti. Vítek o Johnovi říká: „Za něj se začalo něco rozjíždět.“ Ale zásadní rozhodnutí, zásadní obrat, podmínka, aby se mohlo cokoli rozjíždět, byla v Langerově reformě. Nikoliv jediný super útvar, tj. Finanční policie, ale všichni policisté, kteří řeší trestní řízení, musí usilovat o odebírání výnosů z trestné činnosti a o celkovou restituční úlohu trestního řízení (co bylo ukradeno, musí být navráceno, každá způsobená škoda musí být uhrazena). To byla Langerova filozofie. To, že každé rozhodnutí má určitou dobu, než se naplno projeví v praxi, to, že každá koncepce má svůj vývoj, korekce atd., je normální. To, že v letech 2004–2005 za existence tolik adorované Finanční policie tvořil zůstatek zabraných výnosů 683 mil. Kč za oba roky dohromady a po Langerově reformě a náběhu nové koncepce (bez samostatné Finanční policie) to v roce 2010 bylo 1,2 mld. Kč, v roce 2011 3,9 mld. Kč atd., to je prostě fakt.

Ze strany pana Vítka by bylo fér, kdyby přiznal, o co mu vlastně jde. Myslím, že podmínky pro práci příslušníků bezpečnostních sborů či snaha o jejich, ale i veřejnosti objektivní informování to rozhodně nejsou. Přesto by se mohl, chce-li soudit a kritizovat jednotlivé ministry, podívat na výsledky jejich práce – v oblasti koncepcí, investic, platů, podmínek pro práci, organizace ministerstva atd. Ale o to mu zjevně nejde – je přeci podnikatel a politik, není příslušník a má jiné zájmy. Snad proto je jeho hodnocení jednotlivých ministrů tak diametrálně odlišné od hodnocení naprosté většiny příslušníků bezpečnostních sborů či samotných zaměstnanců Ministerstva vnitra. 

Vždy jsem měl velmi vážné pochybnosti o přípustnosti a roli odborů v bezpečnostních sborech, v organizacích, kde se vydávají rozkazy, příkazy, povely, kde jde o bezpečnost a životy lidí. Stovky hodin jednání s jejich představiteli mě přesvědčilo, že mohou mít, byť spíše ojediněle, na postavení jejich příslušníků, a tedy celkové fungování sborů i pozitivní vliv. U těch odborových šéfů, kteří zájem příslušníků a zaměstnanců sborů opravdu povýšili nad svůj osobní (jako byla korektní, vzdělaná a cílevědomá bojovnice Alena Vondrová nebo někteří funkcionáři NOSP – raději v jejich zájmu nejmenuji), dokonce i významný, zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (který by mimo jiné bez Langera účinnosti také asi nikdy nenabyl) je toho důkazem. To ale není opravdu případ pana Vítka. Ten svým rozhovorem skutečně ukázal, co je zač.