„Sluníčková“ léta v Evropě skončila

26.květen 2014   Autor :  Lukáš Kovanda

V roce 2004 jsme vstupovali do elitního klubu; aspoň to tak vypadalo. Ukázalo se však, že se zdál být něčím jiným, než jaká byla skutečnost.

Žil z podstaty a žil z dluhu, jak se prokázalo při finanční krizi v letech 2008 a 2009. Žití z podstaty trápí evropské země vlastně už od druhé světové války. Edmund Phelps, s nímž jsem kdysi dělal rozhovor, oceňoval velkou inovační aktivitu ve Spojených státech po druhé světové válce a kladl otázku, s jakými inovacemi přicházely země jako Itálie nebo Francie. A hned si i odpovídal, že žijí jen z toho, čeho dosáhly ve staletích předtím. Nejpozději od druhé světové války již nepřicházejí s významnými inovacemi, nýbrž kopírují, co bylo objeveno jinde – v Americe, Kanadě nebo nověji v Asii.

To vše nebylo v roce 2004 ještě tak patrné jako dnes. Prvních několik let našeho členství jako by bylo zalito sluncem, náš vstup do EU se zdál být výborným krokem, který nám jednoznačně prospěl. Skutečnost ale byla jiná. Trhy byly přesyceny likviditou díky politice nízkých úrokových sazeb mnoha světových centrálních bank v čele s FEDem. I země, které žily jen z podstaty, díky tomu rostly a vypadaly jako inovativní motory hospodářského růstu.

Druhým důvodem, proč vše v prvních letech členství vypadalo tak zářivě, byl vývoj čínského hospodářství, které zásobovalo světové trhy levnou pracovní silou, takže míry inflace byly ve výsledku poměrně nízko. I velký kritik fungování centrálních bank profesor Lawrence White z George Mason University v rozhovoru v roce 2008 hodnotil prvních osm let s eurem překvapivě velmi pozitivně, a to právě kvůli tomu, že se dařilo držet míru inflace nízko. Je ale vážnou otázkou, nakolik to bylo způsobeno ekonomickými fundamenty eurozóny a nakolik spíš vlivem levné pracovní síly z Číny. 

Z našeho pohledu je ale i tak třeba říci, že celkově nám členství v Evropské unii ekonomicky prospělo a nešlo jen o zdání. Export například vzrostl více než dvojnásobně (i když to může mít souvislost s oním uměle vyvolaným hospodářským růstem). Vstup do Evropské unie rozhodně zlepšil reputaci České republiky v očích globálních investorů. Naše přihláška do unie jim potvrdila, že jsme země, která se definitivně rozloučila s komunistickou minulostí. (Na rozbujelost státu a nepříznivý stav našich veřejných financí má členství v Evropské unii pramalý vliv.)

„Sluníčková“ léta v Evropě ale skončila v roce 2008 či 2009 a zataženo je až do dnešní doby. Dnes jsme tedy ve zcela jiném hospodářském celku, než se zdálo v roce 2004. Je otázkou, jak se ze zamračeného podnebí dostat ven, aby pro nás Evropská unie nepředstavovala zkázu, nýbrž štěstí.