Současná azylová a migrační politika EU

17.červen 2011   Autor :  Jaroslav Salivar

Českou AMP v uplynulých letech lze považovat za úspěšnou. V intenzivně liberální evropské AMP převažuje názorová dominance EK nad sjednocováním oprávněných zájmů jednotlivých národních států i absence konkrétní odpovědnosti za řešení konkrétních otázek.

Azylovou a migrační politiku (AMP), jež obvykle zahrnuje oblasti azylu, legální migraci, boj s nelegální migrací, oblast organizace návratu legálních a nelegálních migrantů a oblast ochrany hranic, lze charakterizovat jako souhrn aktivit státu či společenství států se společným politicko-filozofickým základem, vedoucích k usměrňování (managementu) imigrace s ohledem na potřeby a možnosti jednotlivých států či společenství. AMP má bezprostřední vazbu na politiku vnitřní bezpečnosti a integrační politiku a vazbu mj. na politiku zaměstnanosti, demografický vývoj, na oblasti vědy, výzkumu, vzdělávání a konkurenceschopnosti atd. V zemích s vysokou mírou imigrace pak noví obyvatelé spoludefinují téměř každý segment národních politik.

Politicko-filozofickými pilíři AMP by měly být vybalancovaný vztah mezi zájmem o vstup či pobyt a možnostmi teritoria a výrazná etatizace řízení migrační politiky jako důsledek jejího komplexního dopadu na vývoj společnosti (kombinace demografického rozměru, ekonomického přínosu a bezpečnostního aspektu). Politika v ochraně hranic je definována vstupem do Schengenského prostoru, tedy volným pohybem na jedné a důslednou ochranou vnější hranice na straně druhé.
Je třeba bojovat proti erozi tradičních obecných pravidel a hodnot

V azylové politice je třeba bojovat proti erozi tradičních obecných pravidel a hodnot, kodifikovaných mezinárodním právem, jejich účelovým či nezodpovědným výkladem. Poskytnout ochranu každému, kdo ji ve vztahu k mezinárodnímu právu skutečně potřebuje, znamená zároveň nepřipustit zneužívání azylu k jiným cílům, včetně zachování evropské tradice pomoci potřebným i vlastního smyslu pomoci.
 Z výše uvedených pohledů lze na českou azylovou a migrační politiku v uplynulých letech pohlížet jako na velmi úspěšnou, byť prošla relativně intenzivním a ne zcela přímočarým vývojem. Díky ní se povedlo nejen přivést desetitisíce zaměstnanců v době konjunktury, ale také zastavit jejich příliv v době stagnace. Podařilo se jí definovat a realizovat integrační programy tak, aby působily preventivně proti vzniku ghett a rozsáhlejší xenofobii. Podařilo se jí narovnat vazbu mezi imigrací a azylem. Podařilo se jí nastolit adekvátní systém ochrany hranice a přispět ke klidné bezpečnostní situaci.

Azylová a migrační politika EU je velmi intenzivně liberální. Jejími stěžejními dokumenty byly příslušné části programů z Tampere, Haagu a nyní Stockholmu. Lisabonskou smlouvou byla definitivně komunitarizována. Specifické postavení má Evropský pakt o migraci a azylu, prosazený Francií v říjnu 2008.

Evropskou azylovou a migrační politiku zejména po Lisabonu charakterizuje patrná názorová dominance EK nad sjednocováním oprávněných zájmů jednotlivých národních států i absence konkrétní odpovědnosti za řešení konkrétních otázek. Jakkoli logicky přinášejí nové výzvy, nová řešení, redukce odpovědné a věcné, mj. i bezpečnostní politiky na jednostrannou převahu ochrany práv jednotlivce nad oprávněnými zájmy celku, získává zejména za komisařky Malstromové na neobvyklé síle. Vždy přítomný lidsko-právní aspekt, a to nejen v azylové oblasti, jako by převažoval nad snahou řešit reálné požadavky doby a místa.

Problematiku ochrany vnějších hranic EU charakterizuje snaha o přenos odpovědnosti EK na její agenturu Frontex, což ji přibližuje francouzskému snu o jednotné Evropské pohraniční stráži.
Velmi intenzivně této snaze nahrává minulá i současná tolerance k deficitům vůči společným standardům i relativizování odpovědnosti jednotlivých národních států za správně a jednotně prováděnou kontrolu vnější hranice Společenství. V případě tolerantního postoje k Řecku lze hovořit o fatálním selhání. Zatímco nepřekročitelná podmínka vybudování funkční „východní“ hranice byla vstupenkou pro Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Polsko, Slovensko či Maďarsko do Schengenu, ochrana jižní mořské hranice starými schengenskými státy se jeví nepřekonatelnou slabinou zejména kvůli dlouhodobé nechuti či neschopnosti některých přímořských států tuto situaci radikálně řešit.

Rozšířenou verzi této analýzy, doplněnou především o doporučení, jak v evropské azylové a migrační politice pokračovat, najdete na www.cicar.cz v sekci Analýzy.