Svět čeká nová bipolarita - rozhovor s Petrem Robejškem

17. květen 2011   Vedl rozhovor :  Jan Jireš

„Zažíváme strukturální proměnu a zásadní zpochybnění západního modelu růstové ekonomiky,“ říká v rozhovoru pro CI Time nezávislý poradce pro strategické otázky Petr Robejšek.

Většina strategických dokumentů, ať jsou to bezpečnostní strategie ČR nebo strategické koncepce NATO, už léta opakují velmi podobný „katalog“ bezpečnostních hrozeb, kdy na prvním místě bývá obligátní islamistický terorismus. Hrozí nám však nějaká další vážná nebezpečí, o kterých se v těchto oficiálních dokumentech z nějakého důvodu nepíše?

Za klíčovou pro naši bezpečnost považuji ekonomickou stabilitu. Jedná se o podstatně významnější problém, než jsou ty klasické vojensko-politické otázky, které už se v Evropě víceméně přežily. Zásadní bezpečnostní rozměr má třeba kontrola surovinových nalezišť. O téhle věci se možná příliš nemluví také proto, že všichni sice vědí, že je to důležité, ale bojí se logických důsledků, které z toho plynou. Museli by totiž postupovat stejně ofenzivně, jako to dělá Čína, ale k tomu nemají odvahu. Čína má nejenom ekonomický, ale i bezpečnostně-politický zájem na rozšiřování svého vlivu všude na světě, nejenom pokud jde o suroviny.

Dalším závažným problémem, o kterém se v oficiálních dokumentech nehovoří, je stabilita západního ekonomického systému jako takového. Je otázkou, zda je západní systém, založený na příslibu trvalého růstu, schopen tohoto cíle i nadále dosahovat. Myslím, že není, a výsledkem bude vnitřní destabilizace. Pokud nebudeme schopni běžným lidem zaručit růstovou perspektivu, máme velký problém. Obávám se ale, že růstový potenci­ál­ západní enomiky je již vyčerpán. Jsme sice schopni nějaký růst generovat, ale pouze v poněkud „exotických“ formách, jako jsou finanční trhy. Nikoli ovšem tak, aby výsledky takového růstu vyvážily rizika spojená s jejich dosahováním a zároveň byly rozděleny relativně spravedlivě v celé společnosti.

Česká republika patří mezi země, jimž západem vytvořený globální ekonomický řád stále přináší zisky a výhody. Myslíte si ale, že se v ČR dostatečně věnujeme globálním ekonomickým vztahům a jejich udržitelnosti? Ačkoli jsme jednou z nejotevřenějších ekonomik světa a naše prosperita závisí na zahraničním obchodu, moc tuto otázku neřešíme.

Ano, profitujeme z toho, že Němci vyvážejí do Číny, protože díky tomu my vyvážíme do Německa. Životně tedy závisíme na bezpečnosti a funkčnosti globálních komunikačních a dopravních tras. Pokud se ukáže, že je tento systém nadále neudržitelný, je otázkou, zda na to budeme schopni reagovat. Zatím slyšíme jenom to, že musíme šetřit a ořezávat výdaje, abychom dosáhli vyrovnaných veřejných rozpočtů. Ale to nám prosperitu nezajistí. Zároveň je jasné, že určité skupiny obyvatelstva, především ty málo vzdělané, v tomto procesu prohrají. V ČR skutečně postrádám přemýšlení o tom, co se kolem nás děje a jaké to bude mít dopady na naši bezpečnost.

Páteří globálního obchodu a předpokladem naší prosperity je udržování bezpečnosti námořních dopravních tras. O to se stará aktuální mocenský hegemon, dnes stále ještě USA. Bere to v ČR někdo v úvahu?

Česká společnost automaticky předpokládá, že někdo jiný ponese náklady nutné na udržování bezpečnosti systémů, ze kterých ČR profituje. Převážnou část našeho vývozu sice realizujeme po souši v rámci Evropy, ale přesto jsme součástí globálního ekonomického systému. Pokud nebude Německo úspešně vyvážet do Číny nebo USA, tak nebude ani ČR vyvážet do Německa.

Co by v této souvislosti Česká republika měla dělat?

V první řadě bychom měli relevanci těchto otázek vůbec připustit. Akceptovat to, že recepty a postupy, které jsme používali včera, zítra už fungovat nemusí. Připustit si, že dnes nezažíváme jen nějaké dozvuky standardní hospodářské krize, která se zase brzy promění v boom. Ve skutečnosti zažíváme strukturální proměnu a zásadní zpochybnění západního modelu růstové ekonomiky. Jedním z řešení může být nově definovat blahobyt, například v kategoriích volného času.

Zdá se, že příležitost, kterou nabídla finanční a ekonomická krize, nebyla využita.

Je to fatální chyba. To minimální, co měli západní státníci udělat, je dát do pořádku přebujelý finanční sektor. Západní finanční průmysl je jednoznačně příliš velký. Máme příliš mnoho bank, které si mohou dělat, cokoli je napadne. Ke skutečným změnám ale nedošlo, a příčiny krize proto nezmizely a dále představují tikající bombu.

V čem se Vaše kritika západního liberálního modelu liší od levicové kritiky? V mnoha bodech se s levicí shodujete.

Liším se v důrazu na svobodu a zodpovědnost jednotlivce. Odmítám stát, který za mě obstará vše. Role státu má spočívat v zajištění rovných pravidel hry. Což například znamená, že už nepůjde na ruku velkým bankám jen proto, že mají silnější hlas a větší zdroje.

ČR právě prochází procesem novelizace svých základních bezpečnostních dokumentů. Měli bychom se primárně snažit o prevenci předem identifikovaných bezpečnostních hrozeb, nebo bychom měli spíše zvyšovat odolnost společnosti a odstraňovat naši zranitelnost?

Preventivní přístup by byl z dlouhodobého hlediska užitečnější – snažit se, aby bezpečnostní problémy vůbec nevznikaly. Ale k tomu nemáme dostatečné zdroje, a to ani v rámci NATO. Snaha omezovat naši zranitelnost je proto realističtější cesta.

Zůstává islamistický terorismus vitální hrozbou pro bezpečnost Evropy? Byl jí vůbec někdy?

Pojmy jako vitální či existenční jsou zde přehnané. Je to ale jedna ze závažných hrozeb, i když asi není nejpravděpodobnější. Rozhodně ji ale za závažnou považuje veřejnost, mimo jiné proto, že jí nikdo nevysvětlil závažnost hrozeb, o kterých jsme již mluvili a jejichž realizace je mnohem pravděpodobnější. Islamistický terorismus dnes představuje méně akutní hrozbu než před lety. Ale to může být do značné míry výsledkem protiteroristických opatření, které jsme mezitím učinili.

Otázkou mnohem důležitější pro budoucí podobu světa je role rostoucích regionálních velmocí. Myslíte si, že někdy dojde k tomu, že se Čína odhodlá s otevřeným hledím vyzvat USA na souboj o roli globálního hegemona?

Domnívám se, že se již dnes vytváří nová forma bipolárního uspořádání. Čína už ve skutečnosti Spojené státy vyzývá. Nedělá to ale prostřednictvím vyhroceného ideologického boje, ale vyzývá USA na jejich nejvlastnějším poli, tedy v ekonomice, a sice stejnými prostředky. Nejde tedy o souboj dvou alternativních představ o uspořádání společnosti. Číňané jen říkají, že dělají lépe to, co tradičně dělal Západ. Jejich nespornou výhodou je autoritářská politická struktura.

Přesto si nemyslím, že taková bipolarita vyústí v čínskou hegemonii. Čínský vývoj ustrne, země se „zakucká“ překotností a neorganičností svého ekonomického vývoje a nezvládne svůj ekonomický úspěch rovnoměrně rozložit do celé společnosti. Západní státy už navíc nebudou chtít akceptovat čínskou exportní ofenzívu. Nejde jen o to, že Západ pravděpodobně zavede protekcionistická opatření, ale že prostě nebude schopen zaplatit masivní nárůsty dovozu činského zboží. Globalizace se zastaví a všude můžeme očekávat tendence k soběstačnosti a sebestřednosti.

Možná to zní naivně, ale jsem přesvědčen, že nakonec má Západ v ruce silnější karty než Čína. Západní demokratický systém má v dlouhodobém horizontu větší naději na úspěch než autoritářský čínský systém. Další možností samozřejmě je, že se Čína bude postupně demokratizovat. Ale to by byl dlouhodobý proces.

Dnes panuje na Západě ambivalentní postoj k Číně, která je ve svém mocensko-politickém vzestupu extrémně opatrná a snaží se vyhýbat konfrontacím. Zřejmě v důsledku vědomí vlastní zranitelnosti se nesnaží prosadit se v celém spektru moci. Nespokojí se jen s rolí jakéhosi přerostlého „obchodnického státu“ typu Německa či Japonska?

To je obtížně představitelné. Musíme myslet na to, že Západu se nepovede stále lépe. Bude rád, pokud udrží současnou úroveň. Čína je tedy předurčena k tomu, aby její moc rostla a hrála tak významnou roli ve světě. Z důvodu sebezáchovy musí Západ na tuto výzvu reagovat.