Tragédie eura

29.březen 2012  

O vrozené vadě jednotné měny, ignorování ekonomů Bundesbanky varujících před inflací, alianci marnotratných vlád a velkých bank a budování evropské transferové unie s autorem knihy Tragédie eura Philippem Bagusem.

Euro je v hluboké krizi. Vy již několik let hovoříte ve svých článcích a knihách o tom, že takováto krize musí nutně nastat. Mnozí naopak nahlížejí euro a měnovou unifikaci jako nástroj k zajištění růstu ekonomik. V čem spočívá jádro Vašeho postoje?

Euro je příkladem tzv. tragédie obecní pastviny, známém mechanismu vysvětlujícím proces zničení hodnotného zdroje v důsledku systému perverzních motivací. Všechny vlády eurozóny mohou financovat své deficity skrze systém eura. Mohou vydávat vládní dluhopisy, jež budou nakupovány bankami, které je v dalším kroku použijí k získání nových rezerv od Evropské centrální banky (ECB). A tyto rezervy jsou zdrojem úvěrové expanze. Roste nabídka peněz. Deficity se monetizují a ceny rostou nikoli pouze v zemi s deficitem, nýbrž v celé eurozóně. Část nákladů deficitu je přenášena na cizince. Dochází tedy ke vzniku motivací dosahovat vyšších deficitů, než jaké produkují vlády v ostatních zemích. Z tohoto důvodu máme veřejný dluh a deficity, které umožňují nadměrné vládní výdaje. Tyto výdaje dávají vzniknout příliš vysokým cenám a vytvářejí nekonkurenční ekonomiku. Euro tedy tím, že vytvořilo motivace k vládním výdajům, znemožnilo zdravý hospodářský růst.

Za problémy eura mohou politici, nikoli spekulanti.

Jaký z klíčových argumentů zastánců eura a silnější měnové a hospodářské unifikace je dle Vás nejslabší?
To je těžká otázka, protože máme opravdu z čeho vybírat! Patrně bych vybral názor, že euro musí být chráněno před nepřejícími spekulanty, díky nimž by došlo k dominovému efektu a Evropa by šla ke dnu. Zaprvé, euro není Evropa. Kdyby euro skončilo, Evropa tu bude dále a bude se jí pravděpodobně dařit. Zadruhé, spekulanti a trhy neútočí na země; jsou to investoři snažící se ubránit své úspory před vládami. Nechtějí zkrátka dále financovat marnotratné vlády.

Myslíte si, že odchod Řecka z eurozóny euru pomůže? A pomůže vůbec Řecku?
Takový krok pravděpodobně pomůže euru, jelikož se zbaví nejslabšího článku. Jakmile dojde k absorbování vzniklých ztrát, bude euro silnější, obzvláště bude-li nyní jasné, že už nepřijde žádný další balík záchranných opatření. Alespoň částečně tak zmizí zhoubný problém morálního hazardu. Odchod z eurozóny by pomohl Řecku jen za podmínky, že jej politici využijí jako argument k uskutečnění důležitých reforem, jako je deregulace trhu práce, snížení vládních výdajů, privatizace státního majetku. Bude-li však řecká vláda pokračovat ve svém nezodpovědném utrácení mimo systém eura, dojde k vysoké inflaci a ožebračení řeckých obyvatel.

Jste Němec, který žije trvale ve Španělsku, a tak máte možnost velmi dobře rozumět dopadům eura na tyto dvě země. Můžete ukázat na některé zajímavé rozdíly v dopadech eura? Můžete uvést nějaké zajímavé příklady toho, co euro způsobilo?
Německo má stále v živé paměti masové utrpení obyvatelstva, jež přinesla inflace. Přežívá tak i odpor k nadměrným veřejným deficitům, které stály u zrodu inflace. V posledních deseti letech tak byly uskutečněny důležité strukturální reformy. Ve Španělsku naopak vláda využila uměle ­nízké úrokové míry způsobené eurem k ohromnému nárůstu veřejných výdajů. Došlo ke zvýšení podpor v nezaměstna­nosti a nárůstu mezd ve veřejném sektoru a v celé ekonomice. Díky mechanismu tragédie eura Španělsko získalo, zatímco Německo ztratilo a bylo nuceno uskutečnit bolestivé reformy. Došlo k transferu bohatství z Německa do Španělska. Reálným dopadem tohoto jevu je, že v Německu existuje mnohem rozvinutější sektor pracovního trhu lidí s nízkou kvalifikací a nižšími mzdami. V Německu najdete například uklizečky pracující za 6 euro na hodinu. Španělé za takovouto mzdu nepracují, raději pobírají podporu v nezaměstnanosti. Dalším příkladem jsou nové luxusní budovy veřejných univerzit ve Španělsku, které byly postaveny díky levným úvěrům, zatímco v Německu se na opravu starých univerzitních budov peněz nedostává.

ECB nedávno podnikla rázná opatření a zaplavila trh likviditou. Jak se díváte na tyto pokusy vypořádat se s krizí?
Jedná se o nástroj sloužící k záchraně nezodpovědných vlád a bank, jež je financují. Banky získají od ECB neomezený zdroj likvidity na 3 roky za 1 % a mohou investovat do dluhopisů vlád na evropské periferii, např. do dluhopisů Španělska či Itálie, které jim vynesou za stejnou dobu 4 %. Mohou tak dosáhnout hezkého zisku, jenž pomáhá banky rekapitalizovat. Zároveň to pomáhá financovat tyto vlády a snižovat úroky, jež za své dluhopisy musí platit.

Z toho, co se děje, je zjevné, že zastánci inflace mají v současné debatě navrch. Kde jsou odpůrci tohoto přístupu, je vůbec slyšet ekonomy staré Bundesbanky? Vidíte nějaké jiné skupiny nabízející alternativu k dnes převládajícímu názoru?
Ekonomové staré Bundesbanky vehementně kritizovali nákupy dluhopisů Evropskou centrální bankou. Zjistili však brzy, že v ECB tvoří menšinu; že směr politiky dnes udává Francie spolu se středomořskými zeměmi. V důsledku toho někteří z nich opustili potápějící se loď ECB, jako např. designovaný prezident ECB Axel Weber nebo hlavní ekonom Jürgen Stark. Před pár dny bezúspěšně kritizoval uvolňování pravidel pro poskytování kolateralu Jens Weidmann. Mezi německými ekonomy je mnoho odpůrců inflačních záchranných opatření, ale jejich názory jsou ignorovány a varování opomíjena, stejně jako tomu bylo před zavedením eura. Žádná skupina v parlamentu se bohužel proti těmto nešťastným krokům nestaví. Nezbývá než čekat, až se v Německu i jinde vytvoří nová občanská hnutí, která budou prosazovat politiku zdravých neinflačních peněz.

Co nás tedy čeká? Jaký je dle vás optimistický scénář, a jaký naopak scénář pesimistický?
Skutečný optimistický scénář by musel vypadat tak, že Německo a ostatní země ukončí politiku záchranných opatření, vystoupí z eurozóny a zavedou neinflační peníze, ideálně odpolitizované, zlatem kryté peníze. Po období přizpůsobení by toto uspořádání ohromně disciplinovalo chování vlád, a to i těch, které by v eurozóně zůstaly, neboť by již více nemohly žít nad poměry. Zdravý peněžní systém by zásadně přispěl ke zdravému fungování ekonomik a tvorbě bohatství. Pesimistický scénář znamená pokračování v nastoupené cestě. Transferová unie získá formálnější institucionální zázemí pod hlavičkou Evropského ministerstva hospodářství či financí, dojde k harmonizaci daňových sazeb, která odstraní daňovou konkurenci a též ochromí růst socialistického evropského státu. Provoz tohoto státu bude financován na úkor omezování svobod lidí, prostřednictvím vysokých daní a za pomoci ztráty kupní síly měny, což může vyústit v hyperinflaci či konfiskatorní měnovou reformu.