Trajektorie reforem zdravotnictví v Evropě

29.říjen 2011   Autor :  Jaroslav Volf

Ve více než dvaceti evropských zemích probíhají reformy, které vesměs zvyšují šance privátního sektoru. Tyto reformy budou v příštích deseti letech zvýhodňovat soukromé subjekty a pojišťovny v Evropě. Na to upozorňuje analýza změn zdravotnických systémů v Evropě publikovaná portálem europe-health-care.eu.

Všechny evropské vlády řeší ve zdravotnictví téměř shodné problémy. Rostoucí poptávka po zdravotní péči, nové možnosti technologií a omezené zdroje. To jsou nejčastěji zmiňované problémy. Zatímco levice upřednostňuje řešení v rámci veřejného sektoru, pravice sází na ­právo vytváření volnějšího trhu, včetně pobídek pro spolupráci veřejného a soukromého sektoru, nebo např. ve Francii v řízené expanzi soukromých poskytovatelů.

Sbližování různých systémů?

Často se tvrdí, že „Beveridge systémy“, ve kterých je zdravotní péče hrazena ze státního rozpočtu (jako je tomu ve Španělsku, Itálii, Polsku a Spojeném království), se sbližují s bismarckovskými systémy, které jsou např. u nás, v Německu, Francii nebo v Nizozemí. Je patrno, že národní zdravotní systémy ve snaze poskytnout širší výběr služeb a zkrátit čekací doby hledají soukromé poskytovatele. Naproti tomu „bismarckovské“ systémy se ve Francii nebo Německu snaží omezit možnosti volného výběru zdravotní péče pacientem a zvyšují roli praktického lékaře jako „strážce systému“.

Reformy zdravotnictví jsou tak emotivním problémem, že jej mohou vyřešit jen vlády se silným většinovým zastoupením v parlamentu nebo se silným národním konsensem. Voliči v celé Evropě totiž často nesouhlasí s divokou privatizací nemocnic, výrazně vystupují proti jejich uzavírání a proti jakémukoli nárůstu plateb v hotovosti nebo platebním omezením základní péče. Voliči naopak chtějí neomezený, ve všech službách volně přístupný zdravotní systém. Jen s nechutí je přijímána představa, že by se mělo platit za péči v LDN či sociálních ústavech nebo za domácí péči.

Taková představa je charakteristická zejména pro země, jako je Rumunsko, Bulharsko a Řecko, které čelí obrovským problémům a které mají velmi špatné veřejné zdravotnické služby. V těchto zemích se vlády snaží vysvětlit voličům politiku tzv. „tough love“, tj. že mohou mít menší rozsah základních zdravotních služeb zdarma, ale pak budou i méně platit za extrémně nákladné výkony. Občané však dávají přednost udržení iluze všeobecné dostupnosti zdravotní péče. Tváří v tvář takové rezistenci není v zemích, jako Bulharsko, Rumunsko a ­možná i Maďarsko, možná žádná jasná reformní cesta – prostě přetrvává stav nesoudržnosti. Často hrozící finanční deficity zdravotních systémů nepohnou vládami těchto států, i když voliči reagovali na takovou krizi volbou pravice, jak v posledních letech ukázaly volby ve Velké Británii, Švédsku, Maďarsku, Polsku, České republice, Slovensku a Bulharsku.

Reformy a decentralizace

Národní zdravotní reformy jsou také téměř nemožné tam, kde byla odpovědnost za zdravotní péči delegována na jednotlivé regiony. Kupříkladu Německo ­bylo kvůli regionálnímu uspořádání zdravotnictví v chaotickém patu řadu let. Existují však výjimky a některé z regionů jsou průkopníky reforem volného trhu. Příkladem je Valencie ve Španělsku, která začala uplatňovat model Alzira, ve kterém konsorcium soukromých provozovatelů poskytuje primární a sekundární péči v oblastech s počtem 200–300 tisíc lidí. To, jak bylo nyní prokázáno, vedlo k 20% úsporám nákladů a k vyšší spokojenosti pacientů, zároveň s maximálním nasazením lékařů, kteří mají ve veřejném sektoru tendenci nevyužívat maximálně svůj pracovní potenciál a soustřeďovat se (zvl. v odpoledních hodinách) na svoje soukromé lékařské praxe.

Přestože recese vedla v posledních letech k určitým škrtům ve veřejných výdajích na zdravotní péči, krize ve srovnání s ostatními odvětvími nezasáhla zdravotnictví tak dramaticky. V případě, že škrty byly provedeny, týkaly se hlavně farmaceutických výdajů a částek vynaložených na zdravotní péči v soukromém sektoru. Tam, kde jsou u moci silně proreformní vlády, snaží se vytvořit více prostoru pro trh v oblasti zdravotnických služeb a pro liberalizaci celého odvětví. Hlavními příklady jsou Francie, Polsko, Slovensko, Velká Británie a Maďarsko. Tyto snahy se sice trochu zpomalily ve Švédsku, Finsku a Nizozemí, i když v těchto zemích můžeme očekávat další pokrok směrem k tržnímu hospodářství. V Irsku je také pravděpodobné, že se pustí do radikální reformy. Protože v součtu mají uvedené země 215 milionů obyvatel, tak jsou šance a příležitosti pro privátní sektor možná větší, než se na první pohled zdá.