Unikátní Obamovo vítězství?

28.listopad 2012   Autor :  Ladislav Tajovský

Letošní prezidentské volby v USA byly zajímavé z různých úhlů pohledu. Najdeme v nich jak potvrzení některých dlouhodobých trendů vývoje americké společnosti, tak i zajímavá vybočení – byť i výjimka někdy potvrzuje pravidlo, takže vlastně kdoví, jak to je.

Standardní výklad volebního výsledku operuje s několika historickými souvislostmi. Tou první je samotný fakt, že jeden a tentýž demokratický kandidát stráví ve funkci dvě po sobě jdoucí období. To z povrchního historického pohledu není jev úplně obvyklý. Přesněji řečeno se to za posledních sto let podařilo pouze třem Obamovým předchůdcům – W. Wilsonovi, Franklinu D. Rooseveltovi a B. Clintonovi. 

Tento opakovaně zdůrazňovaný rozměr činí z Obamova vítězství bez ohledu na cokoliv dalšího výjimečný výsledek. Při bližším pohledu na historii amerického prezidentství však tato unikátnost trochu vybledne. Zaprvé už zmíněný čtyřnásobný triumf F. D. Roosevelta: ten je možné z pohledu demokratických vítězství „počítat“ dvakrát, aniž bychom se nějak zásadně protivili základům volební logiky. 

Trocha historie neškodí

Ještě jinak vše vypadá, když si uvědomíme další skutečnost: téměř celý čtvrtý Rooseveltův mandát odsloužil Harry Truman, který jej pak – byť šlo o obrovské překvapení – v roce 1948 obhájil. Nikoliv formálně a nominálně, ale fakticky tak můžeme k demokratickým obhajobám připočíst i rok 1948 (pro pořádek je třeba zmínit faktory, které ukazují zase opačným směrem – Rooseveltova vítězství z let 1940 resp. 1944 byla silně poznamenána mezinárodní situací a velmi pravděpodobně by vše vypadalo úplně jinak nebýt válečného konfliktu). 

To ale není vše. Do řady demokratických obhajob pak zapadají i volby z roku 1964. Tehdy Lyndon Johnson z pozice Kennedyho nástupce zcela jednoznačně potvrzuje své setrvání v úřadě drtivým vítězstvím – a základem jeho kampaně bylo deklarování návaznosti, programové i personální; Johnson se fakticky stylizoval do funkce vykonavatele politické závěti svého zesnulého předchůdce a republikánský protikandidát – ani tak silná osobnost, jakou byl B. Goldwater – neměl nejmenší šanci.

Při tomto pohledu Obamovo vítězství trochu ztrácí na výjimečnosti, protože vlastně jen potvrzuje praxi neustálého a víceméně pravidelného vychylování se mocenského kyvadla. Tak tomu ale nebylo zdaleka vždy a podobný vývoj je patrný až od tzv. progresivistické éry prvních dekád 20. století – ta sice podle historiků odeznívá s první světovou válkou, ale z dnešního pohledu definitivně proměňuje americkou společnost a zejména vnímání role státu resp. centrálních (v praxi USA míněno federálních) orgánů. 

Podíváme-li se na klíčové prvky, které progresivistická etapa (spjatá zejména s Theodorem Rooseveltem a W. Wilsonem) vnesla do amerického politického, společenského a hospodářského systému, pak získáme velmi zajímavý obrázek. K tomu dědictví totiž patří následující: ústavnost daně z příjmu a fakticky i také dědické daně, zřízení centrální banky (FEDu), přímá volba senátorů, praxe primárních voleb a volební právo žen. Z těch obtížněji uchopitelných, ale o to trvalejších systémových přeměn, jsou pak nejdůležitější oblasti, které se právě v této době – a opět definitivně – nově stávají předmětem federální politiky: sociální spravedlnost, školství, zdravotnictví, ochrana přírody, zemědělství. 

Toto vše jsou témata, k nimž se od té doby nelze nevyjadřovat, a nikoliv náhodou právě s jejich rozšířením přichází století, které přináší praxi kupování si hlasů voličů. Zde si obě klíčové strany sice nemají co vyčítat, ale přesto jsou na tomto poli Demokraté podstatně úspěšnější. 

Ztracená půlka voličů…

A právě tady najdeme kořeny Obamova letošního vítězství. To přišlo bezpochyby i díky tomu, že se americká ekonomika nachází na vzestupné fázi ekonomického cyklu, byť ve srovnání s triumfem Billa Clintona v době růstu v polovině předminulé dekády můžeme hovořit spíše o chatrném přešlapování na místě. Důležitější však bylo dlouhodobější směřování politiky. Prezidentově týmu se podařilo dokonale vytěžit potenciální elektorát – Obama se zcela soustředil na oněch pro Republikány předem „ztracených 47 procent“, jak to trochu nešťastně vystihnul Mitt Romney. Jestliže bude něco dědictvím Obamova prezidentství, pak zcela nepochybně půjde o další kroky učiněné na cestě směrem k prohloubení propasti mezi těmi, kteří v Americe platí daně, a těmi, kteří z nich žijí. 

Obamovo vítězství je také uzavřením půlstoletí emancipace menšin v rámci amerického politického systému. Kořeny najdeme sice již v meziválečné době, ale až s Kennedym a Johnsonem přišla v 60. letech politika, která z menšin – sexuálních, rasových, příjmových – učinila stále vlivnější voličské skupiny. Můžeme tak hovořit o dotvoření Velké společnosti, Johnsonem v roce 1964 formulovaného prioritního cíle demokratického politika. 

Zde se však skrývá veliké riziko – až do extrému využívaná „menšinová“ karta, kterou Demokraté tak úspěšně hrají, může sice znamenat posílení vlivu těch, kteří historicky stáli na okraji; na druhou stranu ale vytváří jakousi tekutou bariéru uvnitř americké společnosti, která sice není úplně neprostupná, ale i tak staví jednotlivé sociální skupiny stále více proti sobě. A to už není Amerika otevřené společnosti, ale „kmenově“ orientovaná společnost vyhraněných skupinových zájmů. 

Související analýzu věnovanou perspektivám americké ekonomiky najdete na www.cicar.cz v sekci Analýzy