Visegrád a USA: Nová realita

27.březen 2013  

Vztah Spojených států ke střední Evropě prošel za poslední čtyři roky zásadní proměnou stejně jako americký vztah k Evropě jako celku. V České republice často diskutované zrušení plánů na výstavbu radarové základny se stalo do jisté míry hořkým symbolem, nikoliv však spouštěcím mechanismem této změny.

 

Státy střední Evropy přestaly být v očích USA výjimečným „problémem“, který by si zasloužil zvláštní pozornost. Staly se „normálním“ spojencem, což občas na straně Středoevropanů vede k jisté frustraci.

Nový americký přístup k Evropě

Příčiny proměny současné americké politiky vůči Střední Evropě je nutné hledat jak v širších geopolitických souvislostech, tak ve středoevropském regionu samotném. Na druhé straně Atlantiku lze v zásadě identifikovat tři vzájemně propojené trendy:

1. Amerika je více než dříve zaměřená na své domácí ekonomické a společenské problémy. Její zahraniční a bezpečnostní politika je přitom negativně ovlivňována hospodářskou stagnací a rozpočtovými škrty. Letos v březnu vstoupil v platnost takzvaný sekvestr, tedy automatické rozpočtové škrty, které během následujících deseti let těžce zasáhnou americký obranný rozpočet. Amerika vyčerpaná dvěma velkými válkami a bojem proti terorismu se stahuje a mění politické i vojenské rozložení sil ve světě. V politické rovině se stírají ideologické rozdíly mezi republikány a demokraty týkající se zahraniční a bezpečnostní politiky a sílí tendence, které jsou někdy označovány za izolacionistické, ale spíše by se daly označit jako America First Policy čili Amerika vždy na prvním místě.

2. Tento vývoj není samozřejmě bez příčiny, naopak se jedná o záměrnou politiku, která více než kdy jindy vychází především z Bílého domu. Strategická pozornost, věnovaná donedávna Evropě, se přesouvá do Asie. Postkomunistická Evropa, která stála v centru této pozornosti přinejmenším od konce osmdesátých let, je přesunem americké pozornosti přímo dotčena. S příchodem Obamovy administrativy nastala generační obměna a lidé, kteří mají vztah či vazby na Evropu, jsou v ní v menšině. Sám americký prezident je velmi pragmaticky orientovaný: zaměřuje se na řešení aktuálních problémů, a to pouze na několik málo priorit, které může prezentovat svým voličům. Jednou z těchto priorit bylo i zlepšení vztahu USA s Ruskem, takzvaný reset, který ovšem brzy vyčerpal svůj politický potenciál.

3. Výsledkem je, že Amerika dnes vnímá Evropu primárně jako celek. Rozvoj obranné a bezpečnostní politiky EU, ještě před pár lety noční můra Bílého domu, dnes není jakoukoliv ideologickou překážkou. Američané naopak vnímají rozvoj evropských vojenských schopností jako posilování samostatnosti Evropy, a tudíž jako odlehčení americkému rozpočtu. Zá­roveň Spojené státy očekávají, že Evropa převezme větší díl zodpovědnosti za svoji obranu v rámci NATO i za bezpečnost ve svém sousedství. Obama tuto novou strategii nazval poněkud nešťastně jako leading from behind, tedy jakési neviditelné vedení ze zákulisí.

Existuje však riziko, že tato americká očekávání nemusí být naplněna. ­Evropa sama řeší řadu problémů, především v otázce společné měny, a rozhodně nelze tvrdit ani to, že existuje konsensus v otázkách bezpečnosti a obrany v rámci Evropské unie. Výsledkem je celkově nižší zájem USA o Evropu v porovnání se situací v devadesátých letech, kdy rozšíření ­NATO spolu s konflikty na Balkáně do značné míry vynucovaly intenzivnější vztah Američanů s Evropany.

Středoevropsko-americký nevztah

Obava z nenaplněných očekávání je samozřejmě oboustranná a v případě střední Evropy to platí dvojnásob. O vztahu či spíše „nevztahu“ USA ke střední Evropě za posledních pět let se toho napsalo mnoho, zejména v souvislosti se změnami amerických plánů na protiraketovou obranu v Evropě, především o způsobech, jakými tak bylo učiněno.

Z pohledu ČR se jednalo o zlomový bod v novodobých česko-amerických vztazích. Situace v Polsku byla obdobně frustrující, dokonce vedla ke strategickému odklonu Varšavy od Washingtonu ve prospěch lepších vztahů s Berlínem a Moskvou. Absence společné středoevropsko-americké agendy v oblasti bezpečnosti má několik příčin:

1. V současné době není na stole žádný velký projekt, jakým bylo třeba v prvních patnácti letech po konci studené války rozšíření NATO. Americká protiraketová obrana v Evropě se rovněž nestala projektem, který by USA a Středoevropany spojoval, spíše naopak. Chystaná smlouva o volném obchodu mezi Evropou a Amerikou je prozatím vnímána spíše technokraticky než jako nová strategická dimenze transatlantického spojenectví.

2. S postupným stahováním z Afghánistánu do velké míry zmizí možnost společného působení Středoevropanů a Američanů v mezinárodních vojenských operacích. Dlouhodobý přínos každodenní operační spolupráce středoevropských a amerických vojáků je širší odbornou veřejností prozatím nedoceněn. Záměr nahradit tuto spolupráci společnými cvičeními zůstává zatím spíše ve fázi koncepčního rozvoje a vojenská infrastruktura, kterou Spojené státy využívají v Evropě, je z pohledu dnešního rozložení sil v rámci aliance zastaralá a svým rozmístěním převážně v Německu a v Itálii zájmům střední Evropy nenahrává.

Je otázkou, jak mají Spojené státy formovat svou politiku vůči střední Evropě do budoucna. Region střední Evropy by neměly vnímat jako pouhou periferii Evropské unie zmítající se v problémech, ale jako strategický region, s jehož pomocí dokáží lépe hájit své zájmy v širším okolí Evropy. Střední Evropa pak musí definitivně opustit své romantické představy a začít uvažovat o vztahu se Spojenými státy pragmatičtěji – například tak, že bude mít vždy připraven nějaký plán B.