Vlastnictví v případě abstraktních děl

  Autor :  Jan Průša

O duševním vlastnictví se dnes většinou píše, jako kdyby bylo samozřejmostí. Při bližším pohledu se ale dá mnoho argumentů pro duševní vlastnictví jednoduše zpochybnit. S existencí a vymáháním intelektuálních vlastnických práv je totiž spojeno mnoho nejasností. Podívejme se na ty hlavní z nich.

Soukromé vlastnictví

Vlastnictví znamená, že vlastník má plné právo s objektem konat dle své vůle – vlastník může vlastněný objekt užívat, měnit či pronajímat, aniž by mu v tom kdokoliv mohl bránit. Samozřejmě jen do té míry, dokud tím neporušuje vlastnická práva jiných. Například pokud vlastním auto, mohu s ním libovolně jezdit, ovšem ne po cizích pozemcích, u kterých pro to nemám svolení vlastníka.

Jak vidíme, základní charakteristikou vlastnictví je, že vlastnictví vylučuje – pokud objekt nevlastním, nemohu ho využívat. Důvodem je, že bych svým užíváním omezil právo vlastníka. Kdybych vzal cizí auto, nemohl by skutečný vlastník s tímto autem manipulovat dle své vůle. Omezil (porušil) bych jeho vlastnické právo.

Lze abstrakci vlastnit?

Vlastnictví se tedy jednoznačně vztahuje k fyzickým objektům.

Ovšem u abstraktních objektů vlastnictví nejde jednoznačně definovat. Pokud si přečtete můj článek, užíváte mé myšlenky a můžete je dokonce dál přetvářet a používat – a přitom já mám stále svůj článek. Přečtením jste mě ve „vlastnictví“ článku nijak neomezil. Je proto logické se ptát, proč má vlastně něco jako intelektuální vlastnictví existovat v zákonech a být soudně vymáháno?

Obhájci duševního vlastnictví se opírají o dva hlavní důvody, proč toto abstraktní vlastnictví právně vymáhat. Lidé obecně cítí, že když nějaké intelektuální dílo vytvoří, přáli by si za něj patřičnou odměnu. Vidí ochranu duševního vlastnictví jako správnou cestu, jak se k této odměně dostat.

I když tento argument zní rozumně, má jeden háček: Vlastnictví nevzniká na základě odvedené práce/námahy. Spíše naopak, většina lidí pracuje jako zaměstnanci, kdy jim výsledek jejich práce nepatří. Zaměstnanci dostanou odměnu za odvedenou námahu, ovšem produkt vždy patří firmě, která poskytla ostatní výrobní prostředky (materiál, součástky, stroje, kanceláře). Vlastnictví proto s námahou spojovat nemůžeme.

Důvody pro intelektuální vlastnictví

Někteří obhájci intelektuálního vlastnictví sice tyto námitky uznávají, přesto tvrdí, že jeho ochrana – byť nelogická – je nutná, protože jinak by nikdo abstraktní díla nevytvářel. Tím však přehlíží realitu: Za prvé, i když nelze vlastnit intelektuální dílo (například text knihy) jako takové, neznamená to, že jeho vytvoření nelze prodat v jiné podobě, třeba služby.

Za druhé, mnoho autorů tvoří a svá díla naopak záměrně volně šíří právě jako marketing pro své jiné služby. Mozart se přece také neživil prodejem svých desek, ale prodejem svých služeb – koncertů.
Konečně, tvrdí protipirátské svazy, lidé si abstraktní díla kupují s doložkou, že je nesmí dál šířit, a smluvně se tak k nešíření zavazují. To má opět jeden zásadní háček: Jestliže uznáme předchozí námitky, lze si obtížně představit, jak by šlo zabránit nešíření něčeho, co nelze vlastnit. Těžko lze právně vymáhat nesmysl, byť je obsažen ve smlouvě.

Praktický přístup

Je proto jasné, že vztahy autorů a uživatelů nejsou jednoznačné. Přesto lze nalézt řešení ke spokojenosti obou stran.

Předně je potřeba vyjít z reality: Dříve velmi dobře fungovalo spojení obsahu s nosičem (prózy s knihou, hudby s LP nebo CD), místo abstraktního obsahu stačilo prodat fyzický nosič. Dnes obrovsky vzrostla nabídka jak obsahu, tak fyzických nosičů (v podobě harddisků), zákazníci proto tlačí na autory, aby zvýšili svou efektivnost a přišli s lepší a/nebo větší nabídkou za mnohem nižší cenu. S tímto ekonomickým zákonem se musí autoři vyrovnat.

Autoři mají na své straně dva faktory: Jednak se na prvním místě vždy rozhodují oni, jestli svou tvorbu někomu poskytnou nebo ne. A jednak se jim dnes nabízí mnohem širší škála možností, jak spojit obsah se službou – vlastnictví služby lze totiž velmi dobře prodat. Stačí tedy změnit film v zážitek v kině, hudbu v koncert nebo prózu v knihovní databázi, a jak vidíme v praxi, za takové služby jsou zákazníci rádi ochotní platit.

Samozřejmě je mnohem jednodušší uzákonit něco velmi sporného, tedy ochranu tzv. duševního vlastnictví, a pak se spolehnout na sílu státu a vymáhat autorské poplatky z úplně všeho – z prázdných CD, z rádií v restauracích apod. Je smutné, že se autorské asociace vydávají touto zpátečnickou cestou násilné státní podpory, místo přizpůsobení se poptávce zákazníků.