Zdravotní péče v Kanadě – podlomený systém?

22.únor 2013   Autor :  Ludmila Habadová

O podlomeném systému kanadského zdravotnictví, nadějích na jeho zlepšení, platech lékařů a problémech přispívajících k jejich frustraci a demoralizaci. Rozhovor s Davidem Sinyorem.

Zdravotnictví v ČR prochází v posledních letech zásadní reformou, proto nás zajímají i zahraničí modely. Můžete říci něco o zdravotní péči v Kanadě? 

Za několik posledních let mám, díky českému původu mojí ženy, s vaším zdravotnictvím pár osobních zkušeností a musím říci, že jsou jednoznačně pozitivní. Bohužel stojí v ostrém kontrastu s mou zkušeností se zdravotní péčí v Kanadě. Jen abych vám přiblížil nějaké pozadí kanadského zdravotnictví – již od roku 1984 máme systém péče o zdraví, který je financován pouze z daní (lidé neplatí samostatné zdravotní pojištění, a tudíž neexistuje zdravotní pojišťovna, která by za platby zodpovídala) a který se hlásí k zásadě univerzální zdravotní péče, což znamená, že všichni Kanaďané musí mít přístup ke stejně kvalitní péčí – včetně čekacích dob pro jednotlivé výkony. Téměř 99 % nákladů na lékařskou péči a 90 % nákladů nemocniční péče je hrazeno z veřejných zdrojů. Bohužel skutečný stav našeho zdravotnictví se velmi odchyluje od tohoto úctyhodného ideálu. Chtěl bych jít tak daleko a nazvat ho jako „podlomený systém“. Došlo k nárůstu soukromých klinik, kde pacienti, kteří jsou schopni platit lékařské služby ze svého, dostanou kvalitnější a zejména výrazně rychlejší lékařskou péči. Legislativa ale soukromým zařízením neumožňuje výkon odborných lékařských úkonů (s výjimkou stomatologie, plastické chirurgie a očního lékařství). Pacient si například zaplatí na soukromé klinice vyšetření na magnetické rezonanci, to je mu provedeno téměř okamžitě, problém nastane, pokud má nějaký nález – stejně pak musí s výsledkem do státní nemocnice. Takže nyní máme dvě různé kategorie zdravotní péče, založené na schopnosti platit za služby, což je samozřejmě porušení vládní zásady prosazované univerzální zdravotní péče. Stejný systém, jako je v Kanadě, má na světě již jen Severní Korea a Kuba, což je samo o sobě dost vypovídající…

Co systém praktických lékařů a pravidelné preventivní prohlídky?

Většina Kanaďanů nemá svého praktického lékaře, zejména pro jejich nedostatek. Pro lékaře neexistuje žádná zákonná povinnost pacienta přijmout, třeba z důvodu spádové příslušnosti. V případě, že se pacienti potýkají s akutními problémy, řeší to většinou návštěvou tzv. walk-in-clinic, kde je ošetří, předepíšou jim léky, ale nijak je neregistrují a nemají je následně ve své péči. Nebo se pacienti, třeba i jen s mírnou rýmou, dostaví v noci do nemocnice na pohotovost. Lékaři je nesmí vrátit, musí je přijmout a ošetřit. Z toho důvodu není neobvyklé, že se tedy návštěva na pohotovosti protáhne na několik dlouhých hodin. Toto nadužívání vidím jako důsledek toho, že se v Kanadě neplatí žádné poplatky u lékaře. Co se týká preventivních prohlídek, ty v Kanadě neexistují. Pokud budete chtít, můžete se dostavit k lékaři klidně několikrát do roka a dožadovat se celkového vyšetření. Lékař vám ho musí provést. Nikde není zakotveno, tak jak je to u vás, že je vám preventivní prohlídka hrazena např. jednou ročně. A i to vede samozřejmě ke zneužívání, zejména pacienty se sklony k hypochondrii nebo seniory. Lékaře pro jednotlivý výkon či operaci si v Kanadě nelze zvolit, tak jak je to nyní nově možné v České republice, dokonce neexistuje ani možnost odmítnout přítomnost studentů medicíny nebo ostatního zdravotnického personálu při vyšetření či výkonu. 

Jak si vysvětlujete, že ideál všeobecné zdravotní péče není v Kanadě plně realizován? 

Současná situace je výsledkem řady konvergujících faktorů – některé jsou specifické pro Kanadu jako celek a některé jsou více specifické pro provincii Quebec, kde pracuji. I když většina jich je aktuálních i na celém světě. Jsou to například stárnutí populace, prodlužování délky života spolu s nárůstem chronických chorob, vyšší náklady vyplývající z kvalitnějších medicínských technologií nebo vyšší platy zdravotnického personálu. Faktory ovlivňujícími zdravotní péči v Quebecu jsou zejména ztráta kvalitních lékařů kvůli konkurenčním platům jinde v Severní Americe a provinční nařízení vlády, kterým se ukládá povinné používání francouzštiny na pracovišti, a to i přesto, že Kanada je oficiálně dvojjazyčnou zemí. To odrazuje výlučně anglicky mluvící lékaře od zaměstnání v Quebecu. 

To, že rozdílné platy lékařů jsou lákavé pro práci v zahraničí, je problém i u nás. Jak moc platy lékařů přispívají k problémům s poskytováním zdravotní péče, které máte v Kanadě? 

Průměrný roční plat rodinného lékaře pracujícího v Kanadě je 200 000 CDN (cca 3 836 000 Kč), což je oproti platu lékaře v ČR markantní rozdíl. Odborníci v nemocnicích mohou u nás dokonce dosáhnout až 2–4násobku zmiňované částky. Lékař, který pracuje v nestátním zařízení, dostane za své služby zaplaceno vlastně dvakrát – jednou od vlády a podruhé od pacienta. Lékařům, kterým i přesto jejich nadstandardní kanadský plat nestačí, volí často jako cílovou zemi pro výkon svého povolání USA, kde jsou lékaři v celosvětovém měřítku odměňováni zřejmě nejštědřeji.

Lékaři jsou díky špatnému systému frustrovaní 

Domníváte se tedy, že lékaři u vás upřednostňují výdělek před svým posláním? 

Není to vždy jen o penězích. Většina rodinných lékařů a lékařských specialistů, se kterými pracuji, si nevybrala kariéru lékaře kvůli penězům, ale protože chtěli pomáhat lidem. U mnohých ale došlo časem k postupné demoralizaci kvůli nekonečné poptávce od rostoucího počtu pacientů spolu s omezenými zdroji způsobenými vládními finanční škrty a dále díky nekoncepčnosti zdravotních vyhlášek. Lékaři jsou stále více frustrovaní, a to zejména ti, kteří pracují v nemocnicích – v důsledku přepracování a špatné organizace celého zdravotnického aparátu. Minulý rok charakterizoval odstupující prezident kanadské lékařské asociace Dr. Jeffrey Turnbull kanadský systém zdravotní péče jako „zbytnělou apatii a sobeckost“. Dokonce i já, jako člověk pracující ve zdravotnictví, jsem byl pro sebe a svou rodinu nucen hledat lékařské služby v soukromých klinikách. Naštěstí nám to naše rodinná finanční situace umožňuje. 

Co můžou ale dělat ti, kteří si nemohou dovolit platit péči v soukromém zařízení? 

Jednoduše musí počkat i v akutním stavu na ošetření v nemocnici, a to mnohdy i několik zmiňovaných dlouhých hodin. Bohužel nikdo neprotestuje, protože stejně jako jsou v Kanadě demoralizovaní pracovníci ve zdravotnictví, tak již ani pacienti od zdravotních služeb nic neočekávají – zejména pokud jde o čekací dobu. Neočekávají nic ani od kvality poskytovaných služeb. Jeden z mnoha příkladů – i když se snažíme na mém pracovišti poskytovat včasné služby (většinou se jedná o posouzení pro dospělé s ADHD), jsme v pozici, kdy se z důvodu omezení zdrojů musíme omlouvat pacientům za zpoždění v jejich objednání, které se pohybuje v řádu několika týdnů. Jejich reakce je obvykle překvapující: „Neomlouvejte se prosím, myslel jsem si, že budu muset čekat minimálně rok!“ 

Kanadský systém zdravotní péče je neudržitelný

Jaké další problémy přispívají k tomuto stavu? 

Další velký problém spočívá v tom, že kanadský systém zdravotní péče byl původně navržen tak, aby veškerá lékařská péče směřovala pouze do velkých nemocnic. To je ovšem velmi nákladné, a proto se nemocnice nyní snaží vyrovnávat se s neustále se zvyšujícími náklady na péči a poptávkou po službách. Nyní tedy vzniká idea, která tlačí na vznik menších a samozřejmě státních klinik, které by řešily méně závažné zdravotní potíže, oproti nemocnicím, které by se zaměřovaly pouze na složité případy vyžadující specializovanou péči. Kanada je rozhodnuta mířit tímto směrem. Myslím, že to je dobrá věc. 

Vidíte nějakou naději na zlepšení v poskytování zdravotní péče v Kanadě? 

Skutečností je, že současný kanadský systém je neudržitelný, a to již nějakou dobu. Požadavky stárnoucí populace a nárůst nákladných technologií jen tak nezmizí, budou spíše ještě růst. Poplatky u lékaře, které jsou zavedeny v ČR a které pomáhají snížit náklady a nadužívání lékařské péče, považuji za velmi dobrý nápad. Nedávno padl návrh na zavedení poplatků i v Kanadě, ale bohužel byl zamítnut, opět v duchu univerzality. Myslím si, že lidé by měli mít absolutní právo na zaplacení nadstandardních zdravotnických služeb, protože i to by pomohlo odlehčit veřejnému systému. V současné době vláda toleruje tento de facto dvoustupňový systém, kdy ti, kteří si mohou dovolit soukromou péči, ji hojně využívají. Tato situace je ovšem vládou ostražitě sledována pro její možné zneužívání. Lékaři pracující jak v soukromém, tak ve veřejném zařízení totiž své platící pacienty po vyšetření na soukromém pracovišti rychle přijmou, respektive „protlačí“ k potřebnému výkonu do státní nemocnice. Tím pak platící pacienti ze soukromého zařízení předběhnou ty, kteří si nemohou dovolit platit za služby a jsou odkázáni rovnou na návštěvu nemocnice. Domnívám se, že vzhledem k řadě zmiňovaných nedostatků musí být náš veřejný systém zdravotní péče neprodleně přepracován.