Americká chybějící možnost volby

28.listopad 2012 | Vedl rozhovor: Josef Šíma

O konci umírněnosti amerických politických stran, absenci protržní alternativy, politickém extremismu, soudech, jež nejsou schopny brzdit nárůst státní moci, potřebě změnit ústavu, loajalitě Afroameričanů a budoucnosti necentralizované Evropy.Rozhovor s profesorem Guidem Calabresim, federálním soudcem a bývalým děkanem právnické fakulty Yale University

V okamžiku publikování tohoto rozhovoru bude již mít Amerika nového prezidenta. Bez ohledu na vítěze, průběh prezidentským voleb i podoba kampaně odráží hluboké změny, kterými Amerika v posledních letech prochází. Jak byste tyto změny charakterizoval?

Jako federální soudce musím být v tomto opatrný, protože nemohu zastávat politické postoje. O několik postřehů se ale s vámi mohu podělit. Americkou politiku dlouho definovala jedna zvláštní věc. Jih byl demokratický a velmi konzervativní, z toho vyplývalo, že demokraté ze severu nemohli být ve svých politikách příliš levicoví. Republikáni museli být taktéž umírnění, a to z toho důvodu, že když nemohli získat jih, tak jim nezbývalo než svou umírněnou politikou získávat státy severu. To drželo obě strany poblíž politického středu a vedlo k politikám založeným na kompromisu.  Pak však Nixon, který byl brilantním stratégem, viděl, že může jako klíčové politické téma použít otázku „rasové politiky“, pomocí níž demokraté usilovali o rasovou integraci.  Došlo tak k velké změně v americké politice. Chvíli to trvalo, ale dnes je změna zjevná. Dnes je republikánský a velmi konzervativní jih, a to vytváří prostor k tomu, aby demokraté ze severu byli mnohem méně umírnění; a obdobně to pro republikány znamená to, že se ve snaze o dosažení prezidentské nominace posouvají k extrémnějším pravicovým postojům.  To vedlo ke vzdálení obou stran, což velmi znesnadňuje vládnutí.  Jih je navíc sice konzervativní, avšak nijak příliš libertariánský.  Je konzervativní v řadě sociálních otázek, je militaristický, se silným vztahem k držení zbraní, velmi nábožensky založený apod. Vyplývá z toho to, že v dnešní Americe se dostáváme do situace, kdy ani jedna ze stran nezastává postoj podporující svobodné trhy. A z pohledu někoho, kdo se politiky neúčastní, musím říci, že je to velká škoda, protože existuje spousta lidí, která by pro politické kroky prosazující svobodné trhy ráda hlasovala.   Nemůžeme čekat od demokratů, že se budou snažit o zmenšení vlády. Jsou koneckonců levicovou stranou.  Ale ani republikáni se o zmenšení vlády snažit nebudou. Vždyť roky velkou vládu budovali a přicházeli s řadou nových regulací stejně jako demokraté.  A navíc i když se k moci dostali republikáni, kteří měli blíže k protržním postojům, tak se s ohledem na sociální agendu konzervativců raději uchýlili k merkantilistické politice (v duchu hesla pomoci jednomu je na úkor druhého) – a to je samozřejmě nejdepresivnější. Máte-li totiž jednu stranu, která by měla být kvůli svému původu – či teoreticky – stranou svobodného podnikání, a namísto toho praktikuje merkantilismus; a druhá strana je nejen standardně sociálně demokratická, ale radikálně levicová, je velmi obtížné si mezi nimi vybírat.

Navíc, když byli republikáni u moci, dělali dvě věci, jež jsou problematické. Měli tendenci utrácet peníze a vytvářet velké deficity. A to i v době, kdy jsme nebyli v hospodářské krizi. Činili tak částečně proto, že je to při vládnutí jednodušší, ale částečně též záměrně z toho důvodu, že si řekli: „Když vytvoříme velký deficit a následně se k moci dostanou demokraté, řekneme, že je deficit příliš velký, a proto není možné, abyste dělali to, co jako levicová strana chcete.“ Výsledkem toho je, že klesly výdaje do infrastruktury, kde patrně nikdo jiný než vláda investovat nemůže. A to není dobré. 

Svitla podle vás někdy v minulých letech naděje na změnu?

Jediný člověk, který byl schopen postavit se tomuto trendu, byl demokratický prezident Clinton, který vyrovnal rozpočet. Kdyby tehdy vyhráli demokraté, mohli vytvořit klasickou sociálnědemokratickou vládu, která by bývala mohla být následně vystřídána klasickou, nelevicovou, libertariánskou  vládou. To se však z řady důvodů nestalo a demokraté nezvítězili. Republikáni následně opět přišli s politikou rozpočtového deficitu. 

Další věc se týká oblasti práva. Máte-li republikánského prezidenta, který nechce činit extrémní rozhodnutí, nechce přenechat extrémním proudům ve své straně kontrolu nad ekonomikou a taktéž nad zahraniční politikou. To by bylo příliš nebezpečné. Jakou oblast jim tedy bude ochoten přenechat? Soudy! A z tohoto důvodu republikánští prezidenti nominovali soudce, kteří byli mnohem pravicovější než oni sami. Demokratičtí prezidenti nominovali spíše soudce umírněné. A tak došlo k situaci, kdy republikáni ovládli nejvyšší soudy v zemi. Pakliže jsou ale soudy ideologické, přestávají být skutečnými soudy.  Mému odvolacímu soudu se naštěstí toto vyhnulo, a proto jsou naše neideologická rozhodnutí velmi respektovaná. 

Amerika je dnes jiná

Často slýcháme o tom, jak moc se Amerika změnila po 9/11 s ohledem nejen na vnímání role vlády, ale i s ohledem na podobu celého systému panství práva.

O tom není pochyb! Kdykoli zavládne strach z války či terorismu, vláda začíná růst. Soudy mohou tento trend poněkud brzdit, ale většinou toho příliš nezmohou. Madisonova myšlenka, že soudy budou neproniknutelnou hrází, bohužel neplatí, jelikož většinou nevíme, co se v daném okamžiku přesně děje. Například během druhé světové války, když FDR, Earl Warren, který byl generálním prokurátorem v Kalifornii, a Hugo Black, který řešil odvolání, tři velcí libertariáni, dovolili, aby lidé mající japonské předky, nikoli japonské občanství, byli umístěni do koncentračních táborů. Armáda jim totiž řekla, že je to nutné. Soudy nedokázaly rozpoznat, jak se věci mají. A byl to samozřejmě omyl, protože soudy mohly jednoduše říci, proč se toto děje v Kalifornii, a nikoli například na Havaji, kde by takové nebezpečí, kdyby existovalo, bylo jistě akutnější. Tento typ argumentu by soudům ukázal, že se zde děje něco podivného, ale ve vypjatých situacích soudy prostě mají velmi těžkou práci.

Soudy brání nárůstu vlády, to dokážeme. Věřím však, že lidé, republikáni i demokraté, společenští teoretici v obou stranách, by dnes měli přemýšlet o tom, že až krize pomine – a ona někdy skončí, možná to bude trvat 15 let, možná dvacet – stane se aktuální otázka, jaký druh politické a právní kontroly by měl během krizí fungovat. A až dnešní krize pomine, mohli bychom navrhnout změnu ústavy, která nás vrátí zpět a zároveň posune vpřed, abychom vyřešili problémy, jež dnes vidíme.  Neměli bychom také zapomínat na to, že americká ústava se zrodila v krizi a byla sepsána lidmi, kteří byli tak nesmírně odvážní, že v ústavě nenajdeme téměř žádné ustanovení pro případ krize. Jediné takové opatření v ústavě říká, že habeas corpus může být v době rebelie kongresem, nikoli prezidentem, dočasně suspendován. Nic jiného se nemění. To je příliš rigidní a rigidnost vám neumožňuje přijít s kroky, které by daly možnost po dobu 30 dnů učinit něco, na co by pak navázalo další opatření atd. Měli bychom se opravdu zamyslet nad tím, co bychom měli dělat během krizí, a až bude po krizi, měla by následovat vážná debata o nutných změnách.

Opravdu věříte, že pomocí ústavní změny je možné zvrátit trend nárůstu moci státu?  Neučí nás minulý vývoj, že změny a nové interpretace ústavy spíše prostor pro silnější a silnější vládu otevírají?

Domnívám se, že kdyby po válce, někdy v 70. či 80. letech, před událostmi z 11. září, někdo sepsal ústavní dodatek, který by se soustředil na skutečnost, že potomci japonských přistěhovalců byli umístěni do táborů, a změnil by tak ústavu, kvůli tomu, že Kalifornie je tak významný stát, a kvůli tomu, že tam žije velké množství Američanů s japonskými předky, obě strany by s takovouto změnou souhlasily a dodatek by byl přijat. Obdobně by tomu mohlo být po skončení současné krize. V Michiganu žije mnoho lidí s arabskými předky, a není to jediné místo.  Politicky jde o velkou sílu! Kdyby někdo měl ústavní dodatek připraven, může se podařit ústavu změnit. Ústavu lze jen obtížně měnit, ale jedná-li se o něco, co může přivodit zásadní změnu při zásadních volbách, může se to povést.

Vidíte tedy možnost konstitučního momentu, pakliže lidé budou cítit silnou potřebu zabránit opakování velké chyby minulosti...

...velké chyby, která byla velmi nemorální. Lidé pak budou požadovat změnu. Musíme o tom ale začít přemýšlet nyní, aby vše bylo připraveno, až se otevře prostor pro případnou změnu ústavy. 

Třetí strana v USA? Těžko.

Nemohl by takovýto okamžik uvědomění si chyby být také okamžikem ke změně celého politického systému, kdy by se vedle dvou existujících stran dostala do hry strana třetí – „stará pravice“ či libertariánská strana s programem, o jehož absenci jsme před chvílí hovořili?

To může nastat. Je to však obtížnější, neboť k takovéto změně by mohlo dojít pouze při rozšíření debaty o další témata.  K tomu by již nestačil jen pocit viny a odkaz na nespravedlivé zacházení s nějakou etnickou skupinou. V Americe neexistuje skupina lidí, jež by byla dostatečně jednolitá a dostatečně tržně orientovaná, a byla tak schopna prosazovat společný program a měnit zákony či ústavu.  Tuto změnu nelze proto příliš očekávat. Vývoj v Americe, kterého jsme svědky, byl dávno vystihnut ve Velké Británii, kdy skvělý státník – který je možná mým vzdáleným příbuzným – Benjamin Disraeli po reformách roku 1867 viděl, že politiky, které by pomáhaly bohatým a následně ekonomicky pomohly každému, samy nezískají podporu. Proto přišel s toryovskou demokracií, což znamenalo přimět chudé hlasovat proti svému krátkodobému – a možná i dlouhodobému – ekonomickému  zájmu tím, že budou hlasovat pro královnu, britskou říši a církev. To v Anglii nepředstavovalo velké nebezpečí. Stejná politika však byla použita na jiných místech, kde dala vzniknout lákavým politikám pro chudé rasisty, etnické skupiny a podpořila protiimigrační nálady. Tím se zcela potlačilo původní protržní, libertariánské zaměření navrhovaných politik.  Proto je nyní tak těžké obnovit zájem a politiky založené na podpoře trhů. Je samozřejmě možné, že se mezi lidmi rozšíří takový odpor ke dvěma existujícím stranám, že třetí strana se dostane do hry.  A postaví-li do čela opravdu výborného lídra, který bude mít schopnost představit alternativu k existující politice, tak se to stát může. Bylo by to ovšem velmi, velmi obtížné.

Úspěch třetí strany by odrážel velkou nespokojenost mezi lidmi, jež by přivodila změnu zažitého stranického systému. Vidíte možnost, že by si takováto rozladěnost a hněv obyvatelstva našla cestu mimo stranický systém a způsobila rozklad USA, jak je známe dnes?

Můj tatínek vždy říkával, že v nejlepších dobách má sklon podporovat diktátorské – fašistické či komunistické – systémy tak asi 10 procent obyvatel.  Když se situace zhorší, toto číslo naroste někam na 15 procent. Nastane-li opravdu velmi složité období, dostáváme se nad 20 procent, a pak se situace stává politicky velmi nebezpečnou. Ve Spojených státech v současnosti nic takového nevidím.  Situace byla mnohem horší v dobách Velkého údělu , kdy se FDR svými mnohdy velmi rozporuplnými kroky pokoušel tomuto typu společenského rozkladu zabránit. Dnes sice vidíme mnohé problémy, ale nikoli problémy tohoto druhu.

Proč je tomu tak? Kvůli robustnosti politického systému, většímu bohatství nebo ještě něčemu jinému?

Máte pravdu, že politický systém je robustní a lidé mají spoustu bohatství. Navzdory vysoké nezaměstnanosti je Amerika velmi bohatou zemí.  A z důvodů, které mi nejsou zcela jasné, jsou Afroameričané nesmírně loajální. Navzdory mnoha historickým problémům je až neuvěřitelné, jak silnou vazbu tito lidé mají ke Spojeným státům, přestože by se měly extrémní postoje šířit nejpravděpodobněji právě mezi nimi. Díky Bohu, že se tak neděje.

Třetí cesta pro Evropu

Podívejme se teď do Evropy. Určitě sledujete, co se v Evropě děje politicky a ústavně.  Jak se díváte na snahy Evropu politicky sjednotit, ústavně zastřešit a v mnoha ohledech vytvořit jakousi kopii Spojených států?  

Mám svou teorii o federalismu v Evropě. Evropa byla schopna přežít jako velmi volná federace bez silné ústřední vlády, jelikož evropské jádro si je hodnotově mnohem blíže, než je tomu v USA. Může to znít divně, ale rozdíl v hodnotách mezi Německem, Anglií a Itálií je mnohem menší než rozdíl mezi hodnotami zastávanými ve Vermontu a Texasu. Podívejte se na trest smrti.  Nemohli byste být v Evropě a zároveň mít trest smrti. Vermont, New York, Connecticut a další státy trest smrti zrušily. V Texasu s tím ani republikáni, ani demokraté problém nemají.  Obdobně je tomu s náboženstvím.  Samozřejmě i v Evropě najdete lidi vyznávající extrémní učení, ale v principu mají v této oblasti lidé k sobě velmi blízko. V Americe jsou rozdíly mnohem větší. Máte-li velké rozdíly v hodnotách, země může zůstat jednotná pouze tehdy, má-li silnou vládu. Americká občanská válka toto potvrzuje.  Bez silné vlády by země svou jednotu neudržela. Evropa byla schopna zachovat jednotu, protože v mnoha zásadních ohledech zde existuje shoda. Věcí, která tuto jednotu může narušit, není zahraniční politika, ale to, že ekonomika může například vyžadovat vytvoření centrální vlády. Budou-li evropské země schopny společně vytvořit funkční ekonomický systém bez silné ústřední vlády, může Evropa ve volném svazku velmi dobře prosperovat.  To potrvá do té doby, dokud se součástí Evropské unie nestanou země s velmi odlišnými hodnotami. Kdyby se kvůli ekonomické vyspělosti stala součástí Evropské unie například Saudská Arábie – nebo celá řada dalších zemí s velmi odlišnými hodnotami – pak by Evropa mohla přežít pouze se silnou centrální vládou. Klíčovou otázkou dneška je tedy to, zda Evropa může ekonomicky přežít bez silné centrální vlády. A dnešní krize nám napoví, jaká je odpověď na tuto otázku.  Alternativou ale nemusí být americký model – Evropa nepotřebuje vládu, která dělá společnou zahraniční politiku a má společnou armádu.  Evropa může potřebovat ústřední vládu, která se zabývá pouze ekonomikou.  Mám pocit, že Evropa ekonomicky přežije, že například nástup Montiho v Itálii byl dobrým krokem, protože představuje střední cestu mezi Hollandem a Merkelovou; a tento přístup, který říká, ano, musíme udělat určité změny, a ano, my také musíme mít hospodářský růst, nabízí cestu k řešení problému.  Pakliže tento přístup nepřinese ovoce, pak se zdá, že bude třeba vytvořit centrální vládu. Jak by ale měla vypadat? To je ohromně složitá otázka.