Arabské revoluce a bezpečnost Evropy

07. duben 2011 | Autor: Jan Jireš

Nepokoje a revoluce, které již tři měsíce otřásají arabskými zeměmi severní Afriky, Blízkého východu a Perského zálivu, přijímá Západ s krajně smíšenými pocity. Na jedné straně nemůže ignorovat volání po svobodě (ať už je jím myšleno cokoli), protože by se zpronevěřil vlastním hlasitě proklamovaným zásadám. Na druhé straně se obává komplexní destabilizace důležitého sousedního regionu a bezpečnostních rizik, které s ní jsou spojeny.

Obvinění z používání dvojího metru přitom západní politiku doprovází již dlouho. V obavách z pádu regionu do chaosu, z růstu vlivu islamistů, z obnovení konfliktu s Izraelem a z ohrožení životně důležitých dodávek ropy Západ léta podporoval arabské diktátory a absolutistické monarchy, zatímco k obdobným případům v jiných oblastech byl a je mnohem kritičtější.

Kritika „dvojího standardu“ však často bývá projevem utopického myšlení, které ve jménu abstraktních principů pomíjí nejednoznačnost a nepřehlednost světa, ve kterém žijeme. Světa, který často vyžaduje zvolit ze dvou špatných řešení to o něco méně špatné. V mezinárodních vztazích se proto budeme s fenoménem dvojího metru nevyhnutelně setkávat i nadále. Jediným řešením tohoto problému by totiž bylo přijmout politiku bezostyšného cynismu, jejímž jediným motivem je snaha o maximalizaci moci či zisku.

Diskuse o tom, do jaké míry jsou probíhající změny v arabském světě pro Západ výhodné a jaká rizika pro západní bezpečnost jsou s nimi spojena, je tedy plně legitimní. Současné radikální odsudky dřívější západní podpory arabských autokratů, byť v některých případech oprávněné, totiž vylévají s vaničkou i dítě a implikují, že nikdy neplatí, že autokratická stabilita může být lepším řešením než volební demokracie vedoucí k chaosu.

Bezpečnostní rizika demokratizace jsou přitom nepopiratelná. Můžeme být sice přesvědčeni o platnosti teze, že demokratické státy spolu neválčí, ale proces, který vede k etablování demokracie, je naopak vysoce rizikový a vyznačuje se zvýšenou pravděpodobností konfliktního chování. Kvantitativní výzkumy analyzující kontext a příčiny ozbrojených konfliktů v posledních dvou stoletích prokazují, že země zažívající přechod k demokracii mají sklon k agresivnějšímu chování, než jakým se vyznačují autoritářské režimy.

Ti, kdo jsou zodpovědní za zajišťování bezpečnosti Evropy, by proto měli poctivě hodnotit rizika, která pády arabských autokracií přinášejí.

Masová migrace

Z politického i morálního hlediska je sporné, zda lze imigraci označovat za bezpečnostní hrozbu. V řadě případů je naopak pro přijímající společnost přínosem. Masová, obtížně zvladatelná migrace osob, které nemají šanci uplatnit se v přijímající společnosti, však určitě patří mezi rizikové faktory, ze kterých mohou hrozby povstávat.

Pro řadu jihoevropských zemí představuje nelegální migrace z Afriky závažný problém, který může s pádem severoafrických autoritářských režimů dramaticky narůst. Nejde ani tak o zvýšenou migraci samotných Tunisanů, Egypťanů či Libyjců; probíhající politické změny mohou uvolnit stavidla migrantům ze zemí Sahelu a subsaharské Afriky, kteří severoafrické pobřežní státy využívají jako koridor pro svou cestu do Evropy. Nelegální imigrace, které dlouhodobě čelí Itálie a Španělsko, se z velké části týká právě černých Afričanů.

Autoritářské severoafrické vlády se v uplynulých letech staly spolehlivými partnery jihoevropských zemí v potírání nelegální migrace ze subsaharské Afriky. Španělsko a Itálie uzavřely řadu dohod s Marokem, Tuniskem i Libyí, které se výměnou za přímé finanční kompenzace, investice do infrastruktury, kontrakty či výhodné obchodní podmínky zavázaly bránit černým Afričanům migrovat do Evropy. Migranti zadržení ve Středozemním moři navíc mohli být vraceni zpět do Libye či Tuniska, které je pak expedovaly na svou jižní hranici nebo je nechaly živořit na svém území.

Tato spolupráce mezi Jihoevropany a Severoafričany však byla morálně i právně značně sporná. Odporovala platným mezinárodněprávním závazkům a vedla k řadě tragédií, protože severoafrické vlády motivované evropskými penězi se se zadrženými nelegálními migranty příliš nemazlily. Každopádně je otázkou, co se s touto spoluprací stane nyní, po pádu diktátorů.

V zemích jižní Evropy již byla nelegální migrace z Afriky úspěšně sekuritizována. To znamená, že je považována za závažnou bezpečnostní hrozbu, ospravedlňující použití silových prostředků. Je proto představitelná militarizace Středozemního moře, kdy velký počet vojenských a policejních plavidel jihoevropských států loví migranty na moři a eskortuje je na africké pobřeží. Politická a morální dilemata spojená s takovým postupem jsou nasnadě.

Samostatným rizikem je pak současný vývoj v Libyi. Pokud v zemi nastane dlouhá občanská (kmenová) válka, případně pokud vítězný Kaddáfího režim přistoupí k drastickým retribucím vůči poraženým rebelům, mohou se k černým Afričanům směřujícím do Evropy přidat i zástupy Libyjců.

Zhroucení států

Zhroucený stát je ten, který na svém teritoriu nedokáže prosadit svůj monopol na použití násilí a jehož instituce jsou neschopné zajistit základní služby občanům. Takový stát pak sice přežívá na mapách, ale ve skutečnosti se jeho území vrací do předstátního stavu, což je většinou doprovázeno kmenovými či klanovými válkami, humanitárními katastrofami, masovou migrací, nelegálním obchodem s drogami, lidmi a zbraněmi a aktivitami teroristických sítí.

Zhroucené státy v blízkosti Evropy proto představují rizikový faktor, který může generovat závažné hrozby evropské bezpečnosti. Jednou z nich je narušení či úplné přerušení dodávek ropy v důsledku zhroucení státní autority, vypuknutí lokálních ozbrojených konfliktů a poničení těžební a transportní infrastruktury. Jen z Libye přitom EU dováží 10 % svých celkových dovozů ropy. Podíl evropského dovozu ropy ze zemí Perského zálivu pak představuje dalších 17 %. Itálie dováží z Libye 22 % své celkové spotřeby surové ropy, Francie 16 % a Španělsko 13 %. To jsou hodnoty, které bude v případě zhroucení dodávek velmi obtížné nahradit z jiných zdrojů.

Zhroucení státu a s ním spojené hrozby pro domácí obyvatelstvo (snížení osobního bezpečí, nárůst násilí a kriminality, ekonomický rozvrat, nedostatek potravin) pak mohou sloužit jako živná půda pro růst radikálních politických směrů, především islamismu v jeho různých podobách. Obyvatelé frustrovaní nenaplněním nadějí, které do politické změny vkládali, mohou reagovat příklonem k radikálním protizápadním a protiizraelským skupinám.