Bez zásadní penzijní reformy se neobejdeme - rozhovor s Ondřejem Schneiderem

07. duben 2011

O nutnosti reformy a modernizace penzijního systému, zvýšení diverzifikace důchodů a stability penzijního systému, o rozšíření volby pro spořící obyvatelstvo, opravdovém opt-outu, rizicích zpronevěry a o potřebě omezovat vládní výdaje.

Důchodová reforma je velkým tématem české politiky. Je opravdu třeba? Jedná se o palčivý reálný problém, nebo o jakousi mediální bublinu a problém, který lze „vyřešit“ parametrickými úpravami stávajícího systému?

Český důchodový systém reformu potřebuje. Stávající podobu dostal v roce 1996 a za 15 let se toho hodně změnilo. Česká společnost je starší a bohatší. Nezaměstnanost je více než dvojnásobná a kapitálový trh už nepřipomíná divoký západ. Reforma by měla důchodový systém zmodernizovat, omezit jeho negativní efekty (například vysoké zdanění práce) a využít potenciál na posílení ekonomiky (například diverzifikací příjmů důchodců nebo vyšší efektivitou kapitálových trhů). Parametrické úpravy dnešního systému jsou možné a čistě matematicky jimi lze důchodový systém stabilizovat velmi snadno. „Parametrické změny“ je ale jen eufemismus pro zvyšování odvodů nebo snižování důchodů, nic jiného. A je otázka, zda opravdu chceme za každou cenu zachovávat systém, který nám každý měsíc vezme 28 procent mzdy, aby nám pak někdy v sedmdesáti letech možná vyplatil nízký důchod.

Kolapsy důchodových fondů jsou výjimečné

Oponenti přicházejí s argumenty, jako je propojení obhájců reformy s lobby soukromých penzijních fondů, možnost „vytunelovat“ naspořené peníze atd. Jaká je hlavní přednost fondového systému, co jsou reálná rizika a co jen politická hra oponentů?

Zloději se najdou všude a je pravda, že za posledních dvacet let jsme jich na českém kapitálovém trhu viděli více, než by nám bylo milé. Na druhou stranu, podílové fondy dnes spravují majetek v hodnotě 250 miliard korun a nevím o žádném, který by své klienty okrádal. Navíc principy regulace důchodových fondů jsou dobře známé a zkušenosti z řady zemí ukazují, že kolapsy důchodových fondů jsou výjimečné.

Jak se stavíte k povinnosti spořit? Neměla by opravdová reforma dávat skutečný opt-out, tj. umožnit minimálně mladším generacím vůbec se neúčastnit státem organizovaného penzijního systému? Neměl by být navrhovaný opt‑out z průběžného systému přinejmenším výrazně větší?

Povinnost spořit si na důchod je samozřejmě hrubým zásahem do svobody jednotlivce a vede ke snížení užitku části populace, například těch, kteří chtějí pracovat co nejdéle. Na druhou stranu, úplně stejným zásahem je povinnost odvádět 28 % mzdy na důchodové „pojištění“, které žádným pojištěním není. Možnost zcela se vyvázat z důchodového systému by byla časově nekonzistentní – chvíli by trval veselý večírek a za 50 let by naše děti řešily, co dělat s nepojištěnými a nespořícími spoluobčany, kteří by najednou zjistili, že nemají z čeho žít. Proto si myslím, že rozumná důchodová reforma musí obsahovat povinnost spořit si na důchod. A aby spoření mělo význam, mělo by se pohybovat okolo 8–10 procent mezd, navrhovaná 3 procenta jsou příliš málo.

 

 

 

Současný návrh reformy i koaliční partneři označují jen za zástěrku pro zvyšování daní. Je nutné zvyšovat DPH? Neměl by stát raději reformu financovat jinak, např. prodejem majetku? Nebo existuje jiný způsob?

Skutečná důchodová reforma má vždy rozpočtové náklady. Ne proto, že bychom si je nyní vymysleli, ale protože splácíme půjčku, kterou si vzaly předchozí generace. Jestli se tyto náklady financují zvýšením daní, snížením výdajů či třeba privatizací, je druhotná otázka. Vzhledem k tomu, kolik peněz utrácí český stát, bych byl jednoznačně pro to, abychom snižovali výdaje. Vláda utrácí ročně více než 1,7 bilionu korun, ušetřit z této částky 50 miliard, neboli necelá 3 procenta, by nemělo být nepřekonatelným problémem. Samotné srovnání sazeb DPH je přitom správný nápad, neměl by však být spojovaný s důchodovou reformou.

Nedávat všechna vajíčka do jednoho košíku

Existuje vůbec ideální důchodový systém? Opakovaným závěrem Bezděkovy komise je právě to, že nic takového neexistuje.

Nejtěžší na jakémkoliv důchodovém systému je extrémní dálka „kontraktu“ – jde vlastně o vytvoření zdrojů, které budu potřebovat za 30 nebo 50 let. Kdo mi poskytne dokonale zajištěný kontrakt na tak dlouhou dobu? Do minulého století to byla jen a pouze rodina, a i ta často selhávala. Ve 20. století se této role chopil stát a důchody se staly součástí sociálního zabezpečení. Po oněch zhruba 50 letech se ukazuje, že ani stát není schopen plnit to, co slíbil. Důchody se snižují, věk pro odchod do důchodu zvyšuje, pravidla se mění skoro každý rok. Soukromé spoření na kapitálovém trhu také není bez problémů. Krize z let 2009 a 2010 jistě nebyla poslední krizí, kterou jsme zažili, a všechny podvodníky typu Ma­doffa, Max­wella či Tykače nikdy neohlídáme. Nejlepší, co můžeme dělat, je proto nedávat všechna vajíčka do jednoho košíku a důchody skládat z několika zdrojů – část pomocí státního mezigeneračního převodu, část pomocí soukromých úspor a část v rámci rodiny.