Euro není jediné. Osudy měnových unií a zemí bez vlastní měny

29.květen 2013 | Autor: Petr Sokol

Evropská média i veřejnost jsou v posledních letech zaplaveny úvahami o eurozóně a budoucnosti této měnové unie. Ve stínu toho máme trochu tendenci v Evropě zapomínat, že měnových unií je ve světě daleko více a mnohé jsou dokonce o hodně starší než euro. Fungující měnové unie vznikly buď jako následek koloniálních říší, nebo v situaci, kdy se malá země připojila k většímu sousedovi a jeho měně.

Davidové a Goliáši

Ke druhé skupině patří například příběh malého Lichtenštejnska, které bylo nejprve v unii s Rakouskem-Uherskem, které v roce 1916 vyměnilo za Švýcarsko. Podobným způsobem se k eurozóně přičlenily tři mikrostáty: Monako (prostřednictvím francouzského franku), Vatikán a San Marino (původně přes italskou liru). Tyto tři země mají smluvní vztah s EU, což se projevuje i vlastními euromincemi. Naopak Andorra, která měla původně měnovou unii s Francií i Španělskem, sice také převzala euro, ale bez dohody s Unií. Nedohoda ale vychází z daňových, nikoli měnových otázek, přesto Andorra stále své euromince nemá.

„Koloniální“ měnové unie

Naopak koloniální minulost je za třemi současnými a co do počtu států největšími (kromě eura) měnovými uniemi. Bývalé francouzské kolonie v Africe platí tzv. CFA frankem (CFA nyní znamená Africké finanční společenství, původně to však znamenalo Francouzské kolonie v Africe), který je rozdělen do dvou skupin – západoafrické, s centrální bankou v senegalském Dakaru, a středoafrické, s centrem v kamerunském Yaoundé. Ke každé ze skupin se připojila jedna země, která dříve nepatřila k Francii: k západní „portugalská“ Guinea-Bissau a ke středoafrické „španělská“ Rovníková Guinea. CFA frank v obou podobách byl navázán na francouzský frank a garantován francouzskou státní pokladnou, od zavedení eura jsou oba CFA franky spojeny se společnou evropskou měnou. V Pacifiku ještě existuje CPF frank, kterým se ovšem platí pouze ve francouzských zámořských územích v Tichém oceánu.

Podobně jako unie vázané na frank (později euro) vznikl také východokaribský dolar, který od roku 1965 používá šestice malých ostrovních států a dvě britská zámořská území. Měna je vlastně pozůstatkem pokusu o vytvoření Západoindické federace, který nevyšel. Ovšem s módou regionálních měnových unií se o zániku východokaribského dolaru nijak vážně nediskutuje.

Eco, amero a afro

Počáteční představa, že euro zažívá úspěšný start a první léta, vedla k tomu, že plány na společné měny ve světě rostly jako houby po dešti.

Nejdříve měla být společná měna zavedena v šestici západoafrických (hlavně anglofonních) států, které jsou spojené v regionální organizaci ECOWAS. Společné platidlo se díky inspiraci v EU mělo jmenovat „eco“. Původní plán počítal se startem měny už v roce 2009, ale revoluční měnový krok byl následně odložen až na 2015.

Odkládá se také zavedení společného platidla v zemích, které spolupracují v rámci Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC, míněn je Perský záliv). „Chalidží“ měla být původně zavedena už před třemi lety, jenže pak oznámil Omán, že zatím do měnové unie nemůže vstoupit kvůli tomu, že nesplňuje vstupní podmínky. Následně se „urazily“ Spojené arabské emiráty, když bylo rozhodnuto, že společná centrální banka bude sídlit v Saudské Arábii, nikoli v jejich Dubaji, kterou Emiráťané považují za nové světové bankovní centrum. Ambiciózní plán na měnu, jejíž název znamená v arabštině „pocházející ze Zálivu“ a která měla být plnohodnotným protihráčem dolaru, eura, libry a jenu, jak mimochodem dokazoval i symbol nového platidla typicky přeškrtnuté „G“, byl zatím odložen. Země GCC dále vyhlašují, že „chalidží“ bude zavedena, ale neví se kdy.

Zatím spíše v teorii existuje projekt společné měny pro trojici severoamerických zemí – USA, Kanadu a Mexiko –, která by se jmenovala „amero“. Někteří příznivci konspiračních teorií přesto věří, že se již tajně připravuje zavedení této společné měny, šíří dokonce nepodložené pověsti, že už se vyrábí amero-mince.

V Americe kromě toho existují návrhy na celokaribskou měnu a také na společnou měnu v Jižní Americe. Dnes již zesnulý venezuelský prezident Chávez navíc přišel s plánem na vytvoření měnové unie v Bolívarské alianci pro Ameriky, v níž jsou seskupeny země s podobnými levicově-populistickými režimy. Měnová jednotka byla pojmenována „sucre“ a zatím byla využívána jen při virtuálních transakcích, takže si na materializovanou podobu musí počkat.

Podobný dosud nereálný plán se rodí také v Africké unii, která sdružuje téměř všechny africké státy a uvažuje do budoucna o společné měně pod jménem „afro.“ Reálnější je připravovaný „východoafrický šilink“ pro Tanzanii, Keňu, Ugandu, Rwandu a Burundi, který měl fungovat od loňského roku, ale nyní se chystá jeho zavedení na 2015.

Dolarizace

Kromě měnových unií existuje na poli národních měn ještě jeden fenomén, kterému se říká dolarizace. To je jev, kdy se země vzdá vlastní měny a přijme měnu jiného státu, ovšem bez toho, že by s tímto státem měla společné měnové orgány nebo dohodu o měnové unii. V tomto případě se mluví o oficiální dolarizaci, přestože tato dolarizace může být provedena třeba přijetím eura. 

Nejlidnatějším státem, který provedl dolarizaci své ekonomiky, je středoamerická Panama. Ta sice po vyhlášení své nezávislosti v roce 1903 rozhodla o vzniku vlastního platidla s názvem balboa, ale již o rok později přijala jako oficiální platidlo americký dolar. V praxi to až do současnosti funguje tak, že balboa obíhá pouze v podobě mincí a bankovky jsou dolarové, přičemž platí, že balboa tvoří jen 9 procent celkového oběživa v Panamě a zbytek dělají americké dolary. Dopad dolarizace panamské ekonomiky je ekonomy hodnocen většinou pozitivně.

Možná proto se ke stejnému kroku v roce 2000 rozhodl jihoamerický Ekvádor, když nahradil dosavadní měnu „sucre“ americkým dolarem a pro jeho dělení na menší jednotky přidal pouze lokální mince – „ekvádorské centavos.“

V roce 2001 se dolarizoval také středoamerický Salvador, který si ovšem neponechal ani vlastní mince. Finanční informace se sice mohou poskytovat v „salvadorských colónech,“ ale ty vůbec nejsou v oběhu. Úvahy o dolarizaci byly velmi živé i v Argentině po tamním ekonomickém zhroucení.

 Americký dolar navíc zůstal platidlem v několika bývalých koloniích USA v Pacifiku (Palau, Marshallovy ostrovy a Mikronéské federativní státy). Překvapivě může znít, že v roce 1959 americký dolar přijaly i Britské panenské ostrovy, které zůstávají součástí britské koruny jako kolonie až do současnosti. Na těchto karibských ostrovech hrál roli fakt, že mezi turisty převažují hosté z USA a velmi blízko je americké zámořské území – Panenské ostrovy USA. Podobně později zareagovalo nedaleké a také britské souostroví Turks a Caicos a nejnověji i některé nizozemské karibské državy. Naopak Východní Timor po osamostatnění od Indonésie a od její rupie přijal americký dolar a později ho doplnil mincemi – „východotimorskými centavos“.

Svůj dolarizační přesah mají ovšem i australský dolar (Nauru, Kiribati, Tuvalu), jihoafrický rand (v kombinaci s místními měnami v Namibii, Lesothu i Svazijsku), novozélandský dolar (Nauru a závislá území), indická rupie (v kombinaci s místními měnami v Bhútánu a Nepálu) a samozřejmě euro. To se stalo dolarizační měnou díky německé marce, kterou si za svou měnu vyvolila nezávislá Černá Hora a také Kosovo. Když vznikla eurozóna, přešly obě země bez dohody s EU na euro…