Eurozóna: konec partie?

07. duben 2011 | Autor: Dalibor Roháč

Až donedávna jenom úzký okruh ekonomů předpovídal, že eurozóna se rozpadne v důsledku série státních bankrotů na evropské periferii. V těchto dnech se ale tenhle scénář jeví jako prakticky nevyhnutelný.

Jedním z neklamných znaků, že se měnová unie blíží ke svému konci, je to, že jsou její představitelé nuceni vehementně popírat možnost jakékoliv změny. Angela Merkelová tak se svým tvrzením, že odchod kteréhokoliv členského státu z eurozóny je „nemyslitelný“, nepřímo potvrdila podezření, které teď sdílí nejen velký počet ekonomů, ale stále více i finanční trhy.

V průběhu uplynulého roku dluhová krize zuřila v Řecku, Irsku, Portugalsku a Španělsku. V květnu 2010 byla Evropská komise nucena opustit své pravidlo zakazující „bailouty“ v eurozóně a musela sestrojit, ve spolupráci s MMF, masivní záchrannou síť pro evropskou periferii. Před týdnem Evropská unie poskytla Irsku, tehdy na pokraji státního bankrotu, 85 miliard euro výměnou za slib konsolidace veřejných financí.

Tahle pomoc by byla řešením jenom tehdy, kdyby zdroj současné krize byl krátkodobý problém důvěry nebo likvidity. Jenomže Irsko, tak jako i jiné státy eurozóny, prochází hlubokou solvenční krizí, která má svůj původ ve špatných ekonomických rozhodnutích v minulosti.

 

Monetární autonomie bolestně chybí

Jistě, Řecko nebo Irsko nejsou prvními zeměmi na světě, které procházejí takovou situací. Rusko, Argentina a Indonésie prošly obdobnými krizemi v minulosti a pak nastoupili na cestu ekonomického růstu. K tomu ale došlo teprve poté, co restrukturalizovaly své dluhy, přinutily své věřitele k tomu, aby i oni nesly část celkových ztrát. Jestli si evropské politické elity myslí, že nic takového dnes není v případě zemí tzv. PIGS nutné, hluboce se mýlí.

V současnosti státy na evropské periferii nemohou využívat autonomní monetární politiku na to, aby zmírnily dopad svých rozpočtových škrtů. Pro ulehčení konsolidaci svých veřejných financí by Řecko, Portugalsko, Španělsko, Irsko a Itálie potřebovaly mnohem uvolněnější měnovou politiku. Té se jim z pochopitelných důvodů nedostává – není totiž v zájmu velkých zemí v jádru evropské měnové unie. Z tohoto důvodu velké rozpočtové škrty v periferních státech povedou k hlubokým a dlouhým recesím, potenciálně zvýší poměr veřejného dluhu k HDP a za následek budou mít neschopnost těchto zemí dostát svým závazkům.

I když jsou země, kterých se tento problém týká, relativně malé, jejich celkový soukromý a veřejný dluh je značně vysoký. Ze své větší časti se nachází právě v účetních knihách velkých evropských bank. Státní bankrot jednoho z periferních států, vedoucí k platební neschopnosti ve zbytku periferie, by tak vedl k velké bankovní krizi, šířící se do celého světového finančního systému – tak jako se americká hypoteční krize v roce 2008 rozšířila ze Spojených států.

Abychom pochopili, proč se Evropa ocitá v takové situaci, je nutné si uvědomit, že od svého počátku bylo euro politickým projektem, který nebyl podložen ekonomickými argumenty. Eurozóna nikdy nebyla optimální měnovou oblastí. Měnová politika Evropské centrální banky, která byla vhodná pro velké země v jádru eurozóny, vedla k destruktivním dopadům na její periferii. Kupříkladu v Irsku nízké úrokové míry, společně s velmi přátelskými vztahy mezi politiky, bankéři a developery, vedly k bublině na trhu s realitami.

Ekonomický realismus = opuštění eurozóny

Současný vývoj ilustruje neudržitelnost politického a měnového uspořádání eurozóny. Také naznačuje, že politici by ke zlepšení přispěli spíše svým realističtějším chováním. To by znamenalo uznat nutnost restrukturalizace dluhů zemí na periferii. I z perspektivy evropského bankovního sektoru je totiž organizovaný a předem dojednaný „haircut“ lepším řešením nežli jednoduchý unilaterální bankrot, skýtající riziko nečekaného rozšíření se do jiných států.

Pro státy na periferii by realistický postoj znamenal zvážení brzkého opuštění eura, a to za účelem zabránění situace, v níž fiskální konsolidace povede k hluboké domácí recesi.

Je totiž zjevné, že řecká, irská, portugalská a španělská vláda mají jenom velmi nepřesvědčivý politický mandát. Prohlubování ekonomické a finanční krize může lehce vést k nástupu populističtějších vlád, které budou podstatně méně nakloněny konsolidačním programům diktovaným MMF.
Středomoří má za sebou nejednu zkušenost s populistickými a autoritářskými vládami. Ponechat jihoevropské země svému osudu, ve svěrací kazajce společné evropské měny a očekávání velkých rozpočtových škrtů, je nejen nerealistické, ale může mít i neočekávané efekty na budoucnost demokratických společností v Evropě.