Evropa měnově uvolněná aneb Deset let s eurem

29.březen 2012 | Autor: Václav Rybáček

Deset let nabádá k bilancování účinku společné měny na hospodářský systém. Podpořilo euro růst a vzájemný obchod? Kdo ze společné měny profitoval a kdo ztratil? V následujících odstavcích shrňme hlavní závěry zaměřené na vliv eura na úrokové sazby, zadluženost, inflaci a hospodářský růst.

Láce z Číny, krize z USA

Nejprve klíčové události, které zásadně ovlivnily vývoj eurozóny v průběhu její dosavadní existence. Především je třeba zmínit hospodářský vzestup Číny. Prudký růst dovozu čínských produktů do eurozóny zásadní měrou přispěl k nižším úrovním spotřebitelské inflace napříč touto měnovou oblastí. Dle míry spotřebitelské inflace může být měnová politika ECB považována za úspěšnou, přestože dochází po vzniku eurozóny k silnému růstu úvěrové emise, nově emitované peníze však dopadly především na ceny investičních statků a meziproduktů, spotřebitelské ceny zůstaly ušetřeny.

A poté hospodářská krize, jejíž epicentrum sice lze vystopovat v USA, nicméně do eurozóny se krize přelila „podezřele“ mohutnou vlnou, jež ohrožuje samotnou existenci společné měny. Uvolněná politika ECB a rychle rostoucí objem dluhů v eurozóně vytvářely i v Evropě pro dluhovou krizi živnou půdu. Vzhledem k podobným charakteristikám předluženého hospodářského systému v Evropě a v zámoří tak bylo spíše jen otázkou, zda dluhová krize vypukne dříve na jedné či na druhé straně Atlantského oceánu. Jaká byla v tomto procesu role eura a společné měnové politiky?

Vzhledem ke zmiňovaným levným dovozům se ECB vcelku jednoduše dařilo plnit svůj hlavní cíl, tj. stabilní míru inflace. Té bylo dosaženo navzdory skutečnosti, že po vzniku eurozóny lze pozorovat zřetelný pokles reálných úrokových sazeb jak u úvěrů pro podniky, tak pro spotřebitele a měnové podmínky zůstávaly uvolněné více než půl dekády až do vypuknutí hospodářské krize. Prostředí nízkých úrokových sazeb na jedné straně stimuluje hospodářskou aktivitu, nicméně nepřirozená délka této periody „levných peněz“ vyvolává logické obavy o udržitelnost růstu.

Uvedený vývoj však nelze unifikovat, mezi regiony eurozóny existovaly výrazné rozdíly. Výraznější pokles sazeb lze vysledovat u zemí periferie, s neodvratným projevem ve vyšším cenovém růstu a klesající cenovou konkurenceschopností. Dochází tak k diferencovanému cenovému vývoji, zatímco především země periferie procházejí periodou vyššího růstu cen mezistatků i spotřebitelských statků i služeb a současně také vyšší volatility cen, země středu eurozóny (Německo, Francie či Rakousko) zažívají spotřebitelskou inflaci na úrovni inflačního cíle ECB a s velmi stabilním průběhem.

Podobný cenový vývoj lze pozorovat i v segmentu cen investic a mezistatků, které jsou významnou komponentou zahraničního obchodu, jako důsledek globalizačních trendů. Zmíněný cenový vývoj vedl ke změnám v ekonomickém rozložení sil. Vlivem vyšších temp spotřebitelské inflace a exportních cen země periferie ztrácely cenovou konkurenceschopnost, čehož projevem se stala zhoršující se obchodní bilance. Dosavadní zisky z měnové integrace jsou tak rozděleny nerovnoměrně, z pohledu zahraničního obchodu nejvíce profitovaly země středu eurozóny – Německo, Holandsko či Rakousko.

Vítězem se stává…

Německo lze považovat za hlavního beneficienta měnové integrace jak z pohledu nastavení úrokových sazeb, vývoje spotřebitelské inflace, tak i z pohledu zisků z mezinárodního obchodu. Tento závěr podporuje domněnku o dominantním vlivu stavu největší evropské ekonomiky na měnová rozhodnutí. Jinak řečeno, euro cenově znevýhodnilo především země na periferii, snížilo jejich konkurenceschopnost ve prospěch ostatních zemí, především Německa.

Vzhledem k silné hospodářské propojenosti ovlivnil vývoj v eurozóně i situaci u ekonomických sousedů. Silná poptávka v eurozóně stimulovala výrobu a investice i v zemích mimo zónu a tlačila i okolní země do měnového cyklu. Výsledkem je silně synchronní průběh hospodářského cyklu v zemích eurozóny i v sousedních zemích, nelze tak pozorovat výrazné rozdíly v hospodářském růstu eurozóny jako celku a zemí mimo eurozónu. Naopak země periferie eurozóny dosahovaly obecně nižších temp růstu než země stojící mimo zónu, ovšem země geograficky bližší středu eurozóny.

Ukazuje se tak, že vytvoření eurozóny neznamenalo zvláštní podporu hospodářskému růstu. Naopak ekonomiky přijetím eura ztratily další přizpůsobovací mechanismus ve vztahu k vnějšímu světu, při nepružných trzích práce, nepružných mzdách a v inflačním prostředí je důsledkem rostoucí zadlužení. Z pohledu dosažení udržitelného hospodářského růstu jsou euro a společná měnová politika zklamáním. Jako důležitějším zdrojem trvalé prosperity se ukazuje svoboda podnikání a vzájemného obchodu než konkrétní prostředek směny.