Evropa ztratila vnitřní adhezi

26.květen 2014 | Autor: Cyril Svoboda

Přijde mi skoro až děsivé, když se ekonomický rozměr považuje v debatě o Evropské unii za hlavní. Monnet říká: „Potřebujeme Evropu silnou, aby udržela Rusy vně, Spojené státy uvnitř a sama sobě zachovala mír.“

Schumanova deklarace zase říká: „Evropa se nevytvoří najednou, nebo podle jednoho plánu. Uskuteční se naplňováním konkrétních cílů, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu.“

V našem století vážných proměn světa je důvodem pro Evropskou unii již jen prosté přežití. Novými výzvami a novou soutěží jsou pro nás Evropany Čína, Indie a další nové moci. Nastupuje Afrika, která je dynamická, ­sílí a je mladá. Evropa by měla být jednotná, aby mohla mít váhu obstát v novém uspořádání sil.

Každá moc musí mít vnitřní soudržnost a být schopna expanze. Jinak dlouhodobě nefunguje. A právě vnitřní soudržnost je v tuto chvíli pro Evropskou unii klíčovým problémem. Panuje neuvěřitelně nízký práh možné shody. Par excellence je to vidět na příkladu Ukrajiny. Vladimír Putin ví, že si může mnoho dovolit, protože unijní partneři nedrží pohromadě. 

To, že Evropa nedrží pohromadě, lze demonstrovat na postoji ke státu Izrael. Lze připomenout hlasování o statusu Palestiny na půdě Valného shromáždění OSN, kdy jen devět zemí hlasovalo tak, jak se dříve hlasovalo ve většině. Něco vážného se stalo: Evropa v boji za národní zájmy a vnitřní rozdělování ztratila vnitřní adhezi. Je ale nebezpečné v honbě za tím, co nám co přinese, ztrácet vnitřní soudržnost. Válka světa běží a bude nám blíž a blíž.

Česká republika je bohužel v tomto ohledu premiantem: je v Evropské unii snad proti všemu. To neznamená, že bychom neměli mít a říkat vlastní názor. Ale měli bychom být konzistentní. Chceme například eurozónu, nebo ne? Odpovědí nemůže být, že euro přijmeme, až to bude výhodné, neboť ideální situace nepřijde nikdy. Měli bychom mít jasno. Jasno v tom, zda chceme být v jádru EU, nebo ne. Jasno v tom, zda chceme fiskální pakt, anebo ne. Neměli bychom odpovídat polovičatě (fiskální pakt ano, ale ne jeho čtvrtou část), to je trapné.

Když se jednalo o volném pohybu služeb, slibovali jsme do poslední chvíle, že ho budeme pořád podporovat. Byli jsme upozorňováni, že budeme muset čelit tlaku odborů, nicméně jako Česká republika jsme měli jasný postoj, který jsme potvrdili dalším zemím, které ho měly stejný. Avšak těsně před oficiálním zasedáním se postoj České republiky změnil. Předseda naší vlády se sešel s předsedou odborů a náhle jsme již volný pohyb služeb nepodporovali. Takovým způsobem si kredibilitu nebudujeme – kdo s námi půjde do koalice, když u nás hrozí, že si to za pět minut dvanáct rozmyslíme?

Není přitom pravda, že Česká republika jako malá země stejně nemá v Evropské unii žádný vliv. O vlivu České republiky vypoví další konkrétní příběh: když se Česká republika rozhodla, že bude proti zrušení embarga na Kubě, proběhlo nejprve jednání mezi zástupci několika států. Když ti se dohodli, dokázali přesvědčit celou radu. Jde tu o schopnost jednat a přesvědčit ostatní o svém názoru. Stesk na nulový vliv je nesmyslný – v Evropské unii je mnoho malých zemí, ale síla vlivu spočívá v umění komunikovat. Avšak to je možné jen u těch, kteří jsou vnímáni jako ti, kdo „patří do klubu“. Chováme-li se tak, jako že do klubu nepatříme, je naše pozice logicky oslabená.