Francie – vláda ideologie sociální nenávisti

29.leden 2013 | Autor: Josef Šíma

O zdanění, které vyhání podnikatele ze země, protikapitalistických náladách ve společnosti, dlouhodobé stagnaci Francie, vlivu Evropské unie a přibližování k totalitě s profesorem Pascalem Salinem. Rozhovor s prof. Salinem o Francii

I z českých novin jsme se nedávno dozvěděli, že v důsledku 75% zdanění příjmů pro nejbohatší Francouze Gérard Depardieu požádal o ruské občanství, úspěšní podnikatelé opouštějí zemi a mnoho dalších hledá cesty, jak se vysokým daním vyhnout. Jak hodnotíte dopady této daně? Jedná se o trvalé opatření?

Během prezidentské kampaně v roce 2012 se François Holland velmi snažil reagovat na rostoucí popularitu extrémní levice. Aby dokázal, že je věrným stoupencem tradiční levicové ideologie, ze dne na den slíbil, že zvýší mezní sazbu daně z příjmu pro nejbohatší na 75 %. Dnes se socialisté cítí vázáni tímto slibem, ale někteří z nich jsou z toho v rozpacích, jelikož chápou, že toto opatření má velmi ničivé dopady. V tomto ohledu může být případ Gérarda Depardieu velmi užitečný, protože pomohl lidem lépe porozumět negativním dopadům zdanění. Depardieu se nejprve rozhodl opustit Francii a koupil si dům v Belgii, později získal ruský pas. Před touto událostí velká část veřejnosti vysoké daně přijímala, protože – bohužel – ve Francii vládne velmi protikapitalistická mentalita a lidem je od školních let vštěpována marxistická myšlenka, dle níž jdou zisky podnikatelů na úkor zaměstnanců a jejich mezd. Nechápou, že zisky jsou odměnou za inovace a přijímání rizika. Když lidé nyní sledují Gérarda Depardieu, jehož obdivují, mnohé to nutí přehodnotit svůj postoj. Ve skutečnosti samozřejmě není prvním, kdo Francii opouští. Velké množství podnikatelů a umělců již odešlo – např. do Belgie, Velké Británie, USA či Švýcarska, kde jsou daně daleko nižší. Hollandeova 75% daň tento proces urychlila. Musíme si uvědomit, že ve skutečnosti samozřejmě existují i další daně, a tak se může stát, že bohatí lidé platí na daních 100 % svého příjmu, a dokonce i více! Nelze se pak divit, že odcházejí. Získávají pocit, že tato politika je symptomem sociální nenávisti, což bohužel přesně odráží realitu. Lidé ale odcházejí nejen kvůli vysokým daním, ale proto, že nedokáží nadále působit v prostředí, které je k nim nepřátelské. A to je velmi smutné. Tvrdilo se, že 75% daň je uvalena jen na přechodnou dobu, dokud neodezní hospodářská krize. Dnes se však zdá, že socialisté by ji rádi přeměnili v trvalé opatření.

Válka všech proti všem

Daň na bohaté je pouze jedním, byť možná nejviditelnějším a nejdiskutovanějším aspektem hospodářských politik prováděných prezidentem Hollandem. Můžete shrnout ostatní kroky, které vláda uskutečňuje?

Nesmíme zapomínat na to, že i před posledními volbami patřila Francie mezi země s nejvyššími daněmi na světě. Daně rostly postupně od zvolení socialistického prezidenta Françoise Mitterranda v roce 1981 a není překvapivé, že Francie má též od té doby – oproti době předcházející – trvale vysokou míru nezaměstnanosti a nízkou míru růstu. Naneštěstí všichni prezidenti (a všechny parlamenty a vlády), kteří měli zastávat pravicové myšlenky, dělali levicovou politiku, takže jsme měli u moci socialisty zleva i zprava! A nyní, navzdory tomu, že jasnou prioritou by pro Francii mělo být snižování daní, nový prezident a nová vláda se rozhodli pro pravý opak. Francie je například jednou z mála zemí, která uvaluje daň z bohatství. Socialisté nedávno dramaticky zvýšili její sazbu, a to také samozřejmě přispívá k vyhánění mnoha lidí ze země. Výrazně též zvýšili sazby daně z kapitálových výnosů, na což ostře reagovali mladí inovátoři zakládající firmy v oblasti moderních technologií. Bojí se totiž, že budou při prodeji svých firem zdaňováni sazbou 60 %. Proto řada chytrých a úspěšných mladých podnikatelů opouští Francii, a stejně tak přibývá mladých lidí s dobrým vzděláním, kteří mají pocit, že ve Francii nejde začít podnikat, nashromáždit nějaký kapitál a zlepšit si životní úroveň. Politika ohromného přerozdělování a státního intervencionismu neničí jen hospodářství, ale ničí myšlení lidí – sociální demokracie vede válku všech proti všem. Lidé jsou více závislí na rozhodnutích státu než na vlastním úsilí a vlastních rozhodnutích. A to je velmi frustrující.

Jaké mohou být důsledky těchto politik? Pro nás, kteří žili dlouhá léta v těžce regulovaných a zdaňovaných zemích, působí tyto kroky děsivě!

Hospodářská situace je ve Francii obtížná. Ekonomika neroste a nezaměstnanost přesahuje 10 % a dále se zvyšuje. Prezident viní světovou krizi a věří, že vše se samo napraví, obzvláště když ekonomiky ostatních zemí začnou růst. To je však jen zbožné přání. Francie má dlouhodobý problém s nezaměstnaností a růstem. Na vině jsou vysoké daně a paralyzující regulace a bez jejich výrazného snížení náprava nenastane. Vysoké daně ničí podněty k práci, úsporám, investicím a inovacím. Stát podnikatelům říká: „Investujte, najímejte lidi, vyrábějte; když se vám to nepovede, přijdete o vše, co máte; ale když uspějete, vezmu vám pomocí daní téměř vše, co jste vytvořili.“ Je zjevné, že stále méně lidí bude ochotno za těchto podmínek riskovat a podnikat. Navíc díky regulacím trhu práce je tak obtížné někoho propustit, že si podnikatelé raději rozmyslí někoho najímat. Kvůli daním a sociálním odvodům jsou náklady práce vysoké, a proto lze předpovídat, že Francii čeká dlouhé období ekonomické stagnace (možná deprese), jelikož dnešní vláda dělá přesný opak toho, co by dělat měla.

Vedle ekonomických dopadů lze vidět za kroky socialistické vlády útok na soukromé vlastnictví a smluvní svobodu, základ tržní ekonomiky…

Samozřejmě že tento vládní aktivismus je útokem na soukromé vlastnictví! Jak jsem ale řekl, není to nic nového, není to změna směru, spíše jde o větší intenzitu těchto aktivit. Člověk se ale neubrání dojmu, že se Francie posouvá směrem k totalitní společnosti. V jistém smyslu je dnešní situace složitější než to, co jste zažívali za komunismu. V komunistické zemi není lehký život, ale víte, že celý systém se musí rozložit a že také k tomu může dojít, jak nám ukázala historie. V zemi, jako je Francie, je problém mnohem subtilnější, protože existující systém je tvořen miliony konkrétních rozhodnutí a je obtížné vidět a objasnit podstatu celého systému. Ale ať se podrobně podíváte na jakoukoli oblast, narazíte na šílené regulace. Lidem je více a více odebírána možnost samostatně se rozhodovat, uzavírat smlouvy a vlastnit věci. Dnešní vláda například omezuje svobodnou dohodu na výši nájmu nebo výši cen za výkony soukromých lékařů.

Základem problému je socialistické školství

Nejedná se ale jen o „pragmatický“ krok kvůli dnešní dluhové krizi, případně reakce na nárůst vlivu nacionalistických stran?

Tyto politiky je možné označit za pragmatické kroky činěné lidmi, kteří nerozumí fungování svobodné společnosti a pro něž je řešením každého problému omezení soukromé aktivity. Jedná se ale také o důsledek protitržní a protikapitalistické ideologie, která je hluboce zakořeněna ve francouzské levici a která brání politikům v pochopení dění kolem nich. Na tom má velký podíl vzdělávací systém, který má podobu veřejného monopolu a vštěpuje do mladých lidí socialistickou ideologii, takže veřejné mínění je následně nakloněno tuto ideologii přijímat. Z tohoto pohledu je udivující, že nacionalistická Národní fronta, která patří k extrémní pravici, volá též po intervencionistických hospodářských politikách. Z krizové situace však vyvěrá i jistá naděje. Veřejné mínění se mění a – dle posledních průzkumů – již méně než třetina lidí je přesvědčena, že prezident a premiér jsou schopni současné problémy řešit.

Evropa na scestí

Francie je tahounem evropské integrace. Jaký je vztah mezi událostmi uvnitř Francie a vývojem na evropské scéně?

K evropské ekonomické integraci existují dva přístupy. Prvnímu můžeme říkat „konkurenční přístup“. Tomu já dávám přednost. Jde v něm o odstranění překážek volného obchodu zboží, kapitálu a lidí, takže je pak na lidech samotných, pro jaké aktivity se rozhodnou. Konkurencí mám na mysli volný vstup do odvětví, který vede ke snaze výrobců zvyšovat kvalitu toho, co vyrábějí, a k diverzifikaci aktivit. Konkurenční přístup též znamená konkurenci mezi institucionálními systémy. To znamená, že jakákoli země (případně region či město) mohou rozhodnout o podobě svých daní, zákonů a regulací. Tato institucionální diverzifikace umožňuje experimentování a učení se ze zkušenosti. Podle F. A. Hayeka je konkurence procesem objevování, a to se týká i institucí.

Druhým přístupem k integraci je „centralizační přístup“. Má za cíl harmonizovat daňové systémy, zákony a regulace a vytvořit evropský superstát. Zastánci tohoto systému tvrdí, že konkurence mezi výrobci je spravedlivá pouze tehdy, pokud operují ve stejném institucionálním prostředí. To je však mylný postoj, neboť základem konkurence je diferenciace. Naneštěstí se však dnes stal centralizační přístup základem uvažování o Evropě. Během minulých desetiletí se Evropa posunula od původně správného konceptu jednotného trhu ke konceptu „harmonizované“ Evropy, založené na centralizovaných rozhodnutích. Tento proces byl silně ovlivněn francouzskými vládami, které se vždy snažily navzdory jeho naprostému fiasku exportovat do Evropy „francouzský sociální model“. (Možná se tak stalo právě kvůli tomuto fiasku, protože neblahé dopady fungování tohoto modelu je možné lépe skrýt, přijmou-li ostatní země tentýž systém daní a regulací.) A podařilo se jim to z historických důvodů, jelikož evropským institucím dávala (a stále dává) podobu spolupráce mezi Francií a Německem. Pro budoucnost Evropy je však důležité, aby více vlivu na podobu evropských politik získaly britské vlády, které mají blíže k systému konkurenčnímu. Vůbec by mi nevadila situace, kdy by vznikla koalice některých evropských zemí (ze střední Evropy?) a Velké Británie, která by vytvářela protiváhu německo-francouzskému vlivu, jež by mohla přinejmenším zastavit nebezpečný proces politické centralizace.

Vidíte šanci, že by došlo ve Francii k nějaké zásadní politické změně?

Z důvodů, o nichž jsem hovořil, se velice obávám o budoucnost Francie – která mimochodem nemusí být brzo schopna splácet své dluhy. V současnosti nevidím šanci, že by se objevil politický vůdce, který by měl odvahu a schopnost provést nutnou změnu francouzského systému. Jedinou nadějí je dnes to, že roste počet mladých lidí, kterým je jasné, že stávající systém zcela selhal, a hledají alternativu ukotvenou v liberální tradici. Je to důležité, protože politická změna nemůže bez změny veřejného mínění nastat.