Hlavní problémy azylového práva EU

30.září 2015 | Autor: Harald Christian Scheu

Aktuální problémy společného evropského azylového systému (SEAS) jsou pouze z menší části následkem nedostatečné harmonizace azylového práva členských států. Současnou směrnicovou úpravu lze považovat naopak za příliš rozsáhlou a podrobnou. Do národního práva má být provedena řada nejasných koncepcí, jejichž význam musí být až dodatečně upřesňován Soudním dvorem Evropské unie (SDEU). V řadě případů přitom vyvolává právě judikatura SDEU ještě větší právní nejistotu.

Hlavním problémem je praktická realizace azylové úpravy. Zatímco teorie rozlišuje přesně mezi uprchlíky na jedné straně a přistěhovalci na straně druhé, dochází v praxi k určitému prolínání oblastí azylového a migračního práva. Právo EU a odpovídající národní předpisy upravují složitý systém pobytových režimů, který kromě formálního azylu zahrnuje také například humanitární azyl, doplňkovou ochranu nebo institut strpění. 

Výchozí premisa azylového práva spočívá v tom, že ne­úspěšný žadatel o azyl nakonec opustí území dobrovolně nebo bude navrácen. V praxi však mohou navrácení cizinců komplikovat faktory, jakými jsou např. ztráta nebo zničení cestovních dokladů, onemocnění či skutečnost, že nelze zjistit místo pobytu dotyčného cizince. Co se týče Německa jako státu, který přijímá v Evropě zdaleka nejvíce žadatelů o azyl, bylo v roce 2014 navráceno méně než 10 % odmítnutých žadatelů o azyl. Dále není neobvyklé, že neúspěšný žadatel o azyl legalizuje během zdlouhavého azylového řízení svůj pobyt na základě založení rodiny. Striktní oddělení azylového práva od migračního práva proto není v praxi možné. 

Další problém azylové praxe souvisí se samotnou definicí uprchlíka podle Ženevské úmluvy. Definice je založena na prognóze, která se týká pravděpodobnosti pronásledování a oprávněnosti obav uprchlíka. Podle okolností případu může být prokazování relevantních skutečností velmi složité. Určité dilema azylového práva spočívá v tom, že i v sebedůkladnějším azylovém řízení může být úspěšný žadatel, který azylové důvody předstírá, a neúspěšný žadatel, jehož obavy z pronásledování jsou důvodné. Posuzování rizika může být obzvlášť složité v situaci objektivně nepřehledných ozbrojených konfliktů. Lze připomenout statistiku, podle níž v roce 2003 bylo v Rakousku úspěšně vyřízeno 94 % žádostí o azyl ze strany čečenských uprchlíků, zatímco v Německu pouze 30 %, a na Slovensku dokonce jen 1 %. Také v roce 2014 se liší statistika uznání z jednotlivých států EU. Zatímco státy jako Španělsko a Dánsko uznaly okolo 70 % syrských žádostí o azyl, pohybovala se úspěšnost syrských žadatelů ve Velké Británii, ve Francii a na Slovensku okolo 10 %. 

Schengenské hranice

Další dilema azylového práva EU se týká přístupu uprchlíků k azylovému řízení v členských státech. Přestože kvalifikační směrnice a odpovídající národní předpisy počítají s poskytováním azylu potřebným osobám, současná evropská úprava výrazně ztěžuje legální vstup uprchlíků na území členských států. Vízový kodex EU stanoví mimo jiné, že schengenské vízum nemá být vystaveno žadatelům, kteří představují riziko nedovoleného přistěhovalectví a nezamýšlí opustit území členských států po uplynutí platnosti víza. Z humanitárních důvodů nebo vzhledem k mezinárodním závazkům sice mohou členské státy udělovat víza s omezenou územní platností, ale ani judikatura SDEU nepřinesla v této otázce právní jistotu. 

Zbývá tedy složitá a někdy i životu nebezpečná cesta přímo na vnější hranice EU, které mají být v zájmu bezpečnosti efektivně střeženy. Migrační právo EU upravuje sankce pro dopravce, který nelegálního přistěhovalce (tedy i potenciálního žadatele o azyl) dopraví do zemí EU bez platného cestovního dokladu a platného víza. Další sankce jsou stanoveny pro převaděče, kteří za úplatu či bez ní napomáhají cizincům k nepovolenému vstupu a pobytu na území členských států. 

V tomto základním dilematu se zrcadlí jednak naprosto legitimní úvahy členských států o zajištění bezpečnosti a kontroly nad územím a jednak touha pronásledovaných osob po efektivní ochraně. Jednoduché řešení neexistuje. 

Samotného přístupu k azylovému řízení se týká také úprava tzv. dublinského systému, jehož cílem je stanovit jasná pravidla příslušnosti členských států k posuzování žádostí o azyl. Z komplexní úpravy různých kritérií příslušnosti vyčnívá zásada, podle níž za azylové řízení odpovídá členský stát, jehož hranice cizinec cestou z třetí země překročil jako první. Cílem dublinské úpravy je zabránit fenoménu tzv. asylum shopping, když žadatel o azyl podává svoji žádost současně nebo postupně ve více členských státech. Realizace dublinských pravidel závisí na včasné identifikaci žadatelů o azyl. Nařízení ­EURODAC proto zavazuje členské státy, aby neprodleně sejmuly otisky všech prstů každého žadatele o azyl staršího 14 let a urychleně předaly příslušné údaje do společné databáze. 

Krize dublinského systému souvisí jednak s neschopností či neochotou některých členských států plnit tyto závazky důsledně a jednak s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která de facto suspendovala aplikovatelnost dublinského nařízení ve vztahu k Řecku. Lze sice pochybovat o tom, zda byla správná základní koncepce dublinského systému, podle níž hlavní odpovědnost za azylová řízení leží především na bedrech pouze několika členských států, které se nacházejí takřka v první linii. Jedná se nicméně o platné právo, které tvoří důležitou součást komplexní mozaiky azylového práva EU. 

Právo, které stabilizuje

Současná podoba azylového práva EU zřejmě nedokáže odpovědět na všechny aktuální výzvy zcela uspokojivě. Evropa netvoří harmonický azylový a migrační prostor. Statistiky přijímání žadatelů o azyl, statistiky legálně a nelegálně pobývajících osob, struktura a výše sociálních dávek, praktické zkušenosti s uprchlíky a přistěhovalci a základní politické přístupy se v členských státech naprosto zásadně liší. Navíc je diskuze v jednotlivých evropských zemích v různé míře poznamenána emotivními argumenty, které se zakládají buď na obavách z uprchlíků a přistěhovalců, nebo na specifických projevech humanity. V této situaci se drolí základy celoevropské solidarity ještě dříve, než mohl být vůbec vyvinut skutečný společný azylový systém. 

Evropská integrace staví na principech demokracie, právního státu a lidských práv. Je naprosto pochopitelné, že na tak citlivou politickou a společenskou otázku, jakou je otázka azylu a migrace, existují ve společnostech evropských států velmi různé názory včetně některých vyhrocenějších pozic. V situaci roztříštěných zájmů a světových názorů se ovšem jasně ukazuje, že dodržování právních norem je jedinou silou, která dokáže složitou stavbu SEAS držet pohromadě. Kdo ohrožuje dohodnutý standard, byť odkazem na sebeušlechtilejší principy, ohrožuje jediný mechanismus, který dokáže zajistit ochranu jak občanů, tak i uprchlíků. 

Když jsou diskuze ovládány emocemi, nemají někteří jejich účastníci daleko k volání po jednoduchých řešeních či okázalých gestech. Pohled na současné azylové a migrační právo by mohl situaci poněkud zklidnit. Jedna věc je totiž nabíledni. Komplexní právní úpravu, která vychází ze zdlouhavého legislativního procesu na evropské a národní úrovni, která reflektuje zájmy a zkušenosti celé řady politických a odborných orgánů a která je nakonec výsledkem složitých politických kompromisů, nelze napravit pomocí několika tahů na papíře nebo siláckými projevy v médiích. Ať už bude evropské řešení uprchlické krize nakonec jakékoli, bude muset respektovat specifika legislativního procesu a filozofii kompromisů.