Jak krize demaskovala realitu pojištění vkladů

29.květen 2013 | Autor: Ladislav Tajovský

Současná krize vzešla z krize finanční, což nebyla ani náhoda, ani shoda okolností. Vlastně banky, bankovní systém a v širším slova smyslu peníze jsou tím, kolem čeho se vše točí. A bohužel mnohem víc, než si na první pohled umíme představit.

Jak ten čas ale letí… Kdo si dnes vzpomene, že na podzim 2010 vyzýval druhdy slavný a hodně šikovný fotbalista Eric Cantona k organizovanému runu na banky? Mělo se tím odhalit, jak mizerně hospodaří s penězi, které si u nich ukládáme. Cantona se tehdy dostal do ostrého sporu s eurokomisařem Rehnem, slova o nezodpovědnosti a nulové orientaci v ekonomii poletovala Evropou a irský bankovní sektor, o který tehdy zrovna šlo, se potácel na hranici mezi bytím a nebytím. 

Byl to před lety Island, potom zmíněné Irsko, letos Kypr, Řecko průběžně pořád, Portugalsko jako by se nemohlo rozhodnout, zda do toho spadne taky. A o dalších, třeba o Španělsku a Itálii, se radši nemluví, protože to už by byla jiná liga. Přitom všude jde prakticky o totéž a je víceméně jedno, na které straně Atlantiku (nakonec ale i Tichého oceánu) se nacházíme – jedeme v tom totiž všichni tak nějak stejně.

Krize s brutální upřímností všem, kdo nemohou či nechtějí nevědět, odhalila, jak vratké jsou základy moderního bankovnictví (říká se mu „bankovnictví částečných rezerv“) a jak legrační jsou vžité představy o tom, že naše vklady v bankách jsou pojištěné. Island, Irsko, Kypr, tyhle země nejsou ničím menším než ukázkovým modelem rizik, které právě z těchto pilířů současného bankovnictví vyplývají. Ale týká se to prakticky všech moderních ekonomik.

Zavzpomínejme – irský rozpočet odrovnaly vládní záruky za potápějící se bankovní sektor. Ty měly sehrát roli psychologické vzpruhy, přičemž se ani v těch nejděsivějších představách nepočítalo s tím, že budou muset být v budoucnu naplněny. Realita byla ale trošku jiná a … dál už je to známá pohádka o eurovalech atd.

Pojištěné vklady? Ha ha…

Napříč Evropou tak došlo k nárůstu pojištění vkladů až na dnešních 100 tisíc euro ve výši 100 procent vkladů – což třeba v českém případě znamená, že absolutní většina českých střadatelů má zákonnou jistotu, že v případě krachu banky dostane všechny své prostředky zpět. Vklady přesahující 2,5 mil. korun u nás nemá skoro nikdo, takže můžeme být všichni v klidu, naše peníze jsou v bezpečí (něco trošku jiného je celkový objem vkladů, ale od toho pro zjednodušení abstrahujme). A navíc se tato garance vztahuje i na úroky, což už je absurdita vesmírných rozměrů. Pitomcem je pak každý, kdo si dává bacha, do jaké bankovní instituce peníze strká…

Krize ukázala prostý fakt – vklady reálně pojištěné nejsou ani náhodou. Prostředky určené k případné výplatě v českém Fondu pojištění vkladů zdaleka nestačí ani na sanaci vkladů jedné z velkých domácích bank. Aktuálně nedosahují ani jednoho procenta celkových vkladů, navíc účet Fondu je vedený u nejmenované české banky, čili v případě, že by se položila i ona, bylo by rozkošné sledovat peripetie, kdo koho a z čeho by vlastně vyplácel. A za mořem jsou na tom dokonce ještě hůř – v USA je garantovaná částka 2,5krát vyšší a ve fondu pojištění vkladů (FDIC, slavícím 80 let od svého vzniku) je sotva půl procenta celkové sumy vkladů.

Vůbec ne náhodou je tak dnes v Evropě aktuální pokrok směrem k  bankovní unii, včetně společného eurofondu pojištění vkladů. Má-li vzniknout společný institut garantující vklady, pak při vědomí výše uvedeného nutně musí v pozadí stát možnost získat prostředky, které by byly schopné tyto garance poskytnout. A vzhledem k jejich výši je iluzí, že by stačily prostředky agregované v jakémkoliv fondu pojištění vkladů, ať by byl jakkoliv rozsáhlý. 

Zdanit, nebo natisknout?

Kyperský průšvih jako zatím poslední z řady ukázal, jak daleko ve vzduchoprázdnu současné peníze visí – pokud nastane problém, jedinou možností je poskytnutí likvidity centrální bankou (v případě eurozóny pak ECB), protože zdanit vklady je možné pár vkladatelům na Kypru, jehož podíl na společném evropském HDP je nula nula nic – ale jinde? Centrální banky si peněz při současných parametrech monetární politiky mohou vymyslet, kolik chtějí, monitor počítače snese všechno. 

Ale my bychom měli vědět, že vůbec nikde jinde se takové peníze nenacházejí, natožpak aby byly pojištěné nebo aby se jimi daly pojištěné vklady vyplácet. I takhle totiž vypadá realita nudného klišé o společné monetární politice eurozóny nebo o centrálních bankách jako institucích hrajících roli věřitele poslední instance. 

Nic z výše uvedeného prakticky nelze zpochybnit – jsou to do značné míry tvrdá data. Stejně jako fakt, že současná politika klíčových měnových institucí napříč civilizacemi nemá v historii co do své uvolněnosti srovnání. Celý systém moderního bankovnictví totiž už několik desítek let stojí a padá s důvěrou ve stabilitu klíčových institucí, nic hmotného, oč by se mohl opřít, zde neexistuje. Nyní jsme se dostali do fáze, kdy alfou a omegou pofidérní stability je kombinace neznalosti a strachu poznat pravdu. Absolutně nikdo netuší, co se může stát. I to je poselství současné krize a ekonomie v tom má jasno. Jestli je ale dobře něco takového vědět, to už je otázka pro psychology.