Jsou „speciální vztahy“ minulostí?

07. duben 2011 | Autor: Jan Jireš

Evropané (především ti na západ od bývalé železné opony) vkládali do působení Baracka Obamy v úřadě prezidenta USA velké naděje. Domnívali se, že neshody mezi Amerikou a „starou Evropou“ z doby administrativ George W. Bushe budou rychle zapomenuty a evropsko-americkou spolupráci čeká nová, zlatá éra.

V této éře budou pokorné Spojené státy vedené sebezpytným Obamou s respektem naslouchat radám Evropanů a brát v úvahu jejich postoje k zásadním otázkám světové politiky a bezpečnosti. Evropané pak na oplátku měli podporovat Spojené státy v úloze hlavního garanta světové stability a bezpečnosti.
I když Obama záhy po svém nástupu do funkce provedl několik spektakulárních změn, kterým západoevropané aplaudovali, velmi brzy se na obou stranách Atlantiku začaly objevovat pochybnosti o další budoucnosti vzájemných vztahů.

Britský liberální historik Timothy Garton Ash připomněl Evro­panům, oslavujícím zvolení „nejevropštějšího“ amerického prezidenta, aby nepodléhali iluzím a uvědomili si, že Obama je s ohledem na své politické zájmy a rodinné vazby, zasahující Havaj, Keňu a Indonésii, naopak tím nejméně „evropským“ prezidentem v americké historii.

 

Sílící evropská skepse

Byla to ale spíše řada praktických kroků Obamovy administrativy, co přispělo k obnovení evropského skepticismu ohledně dlouhodobé udržitelnosti tradiční transatlantické vazby. Středoevropské elity znepokojila Obamova snaha dosáhnout resetu ve vztazích s Ruskem, a to i za cenu jednostranných ústupků. Navzdory Obamovým bájným komunikačním schopnostem navíc není jeho administrativa schopna svou novou politiku středoevropanům přesvědčivě vysvětlit.

Další oblastí americko-evropských sporů se v posledních dvou letech stalo řešení finanční a ekonomické krize. Zde se Obamova administrativa pravidelně dostávala do střetu s klíčovými evropskými zeměmi. Neshody a vzájemné podezřívání se objevují i v souvislosti se společnou protipovstaleckou operací v Afghánistánu. Obamova vláda urguje evropské členy NATO, aby přijali větší díl zodpovědnosti za její osud, řada z nich však není přesvědčena o smysluplnosti operace, o americké strategii ani o věrohodnosti amerického odhodlání.

Dokonce i tam, kde k sobě Obama a Evropané měli mít nejblíže, tedy v otázce ochrany klimatu, skončila transatlantická spolupráce tristně. Na kodaňském summitu v prosinci 2009 spolu Američané a Evropané nejenže netáhli za jeden provaz, ale zástupci EU byli vykázáni do úlohy statistů přihlížejících americko-čínské dohodě.

Tato nenápadná krize v transatlantických vztazích je o to vážnější, že na rozdíl od minulosti nelze svalovat vinu na všeobecně neoblíbeného prezidenta a tvrdit, že se po jeho odchodu situace radikálně zlepší. K výměně prezidenta již došlo a výsledkem není fungující transatlantická spolupráce, ale naopak odhalení strukturálních trhlin, vzdalujících od sebe oba břehy Atlantiku.

Evropská pravice by se však měla vyvarovat opakování stejné chyby, jakou před dvěma lety učinila evropská levice v souvislosti s Obamou. Je iluzorní domnívat se, že se po případném vítězství republikánského kandidáta transatlantické vztahy radikálně zlepší. Hnutí Tea Party, které dnes představuje pro republikánský elektorát nejmocnější inspiraci, je silně zaměřeno na domácí politiku. Je libertariánské, což v USA znamená izolacionistické. To poslední, co si podporovatelé Tea Party přejí, je zabývat se vztahy s Evropou.

Hlavní potíž současných transatlantických vztahů lze shrnout tak, že Spojené státy od Evropy očekávají něco, co ona není schopna ani ochotna poskytnout – tedy reálnou (a nikoli jen symbolickou) podporu americkému úsilí při zajišťování globálního politického, ekonomického a bezpečnostního řádu.

Samostatnou kapitolou je pak špatná úroveň vzájemné komunikace a zjevná neschopnost Obamových lidí vysvětlovat Evro­panům své kroky tak, aby jim rozuměli a přijali je. Během dvou let v úřadě má za sebou Obamova vláda dlouhou řadu diplomatických přešlapů a neobratností ve vztahu k západní Evropě, střední Evropě i Rusku.

Negativní zkušenosti s americkým „leadershipem“ v posledních deseti letech dnes vedou některé evropské země, dříve vnímané jako neotřesitelně proamerické, k přehodnocování vztahů se Spojenými státy. Britští vládní konzervativci mluví o tradičním britsko-americkém „zvláštním vztahu“ (special relationship) jako o iluzi, která na americké straně nikdy nebyla brána vážně a kterou je nutné za účelem ochrany britských národních zájmů odmítnout. Tím spíše by se nad svými vztahy s USA měly zamyslet jiné evropské země, které se o zvláštní bilaterální vztahy s Amerikou snažily také, ovšem s ještě menší mírou věrohodnosti než Britové.

Jaká tedy může být budoucnost transatlantických vztahů a existují ještě nějaké strukturální faktory, které umožňují úzkou spolupráci mezi USA a Evropou? Určitě ano, a to hlavně v ekonomické sféře.

 

Ekonomika spojuje

Transatlantická ekonomika stále generuje téměř polovinu planetárního HDP a zároveň představuje ekonomicky nejpropojenější oblast světa. V důsledku všeobecné fascinace Čínou se zapomíná, že objem amerických investic v Evropě a evropských investic v USA mnohonásobně převyšuje objem amerických a evropských investic v Číně. Například počet zaměstnanců poboček amerických firem působících v Německu je přibližně stejný jako počet zaměstnanců poboček amerických firem v Číně. V ekonomické, vědecké, vzdělávací a kulturní oblasti k sobě mají Američané a Evropané pořád výrazně blíže než k jakýmkoli jiným světovým regionům.

A co je nejpodstatnější, Amerika s Evropou sdílí svůj nejdůležitější dlouhodobý zájem: zachovat existující globální politický a ekonomický řád a zajistit mírovou kooptaci nových mocenských center, především Číny a Indie, do tohoto systému.

Úspěch se ale dostaví, pouze pokud Američané a Evropané budou pro dosažení tohoto společného zájmu schopni efektivně využít krátící se čas své společné globální dominance. Jedině vzájemnou spoluprací mohou dosáhnout toho, aby Čína a Indie přijaly za své principy Západem vytvořeného globálního řádu a začaly se zodpovědně podílet na jeho fungování. Klíčem k budoucnosti transatlantických vztahů je pak především budování partnerství mezi USA a EU, nikoli iluze bilaterálních „zvláštních vztahů“.