Korupce: Marný boj?

17. květen 2011 | Autor: Jan Průša

Současné veřejné debaty o korupci jsou mnohdy úsměvné. Příčiny i řešení korupce jsou minimálně všem ekonomům dobře známy.

Přesto se k některým návrhům vzhlíží se stejným obdivem jako k převratným technickým vynálezům – aby týden nato opět upadly v mediální zapomnění, neuplatněny, přinejmenším do té doby, než se po pár měsících objeví nový miliardový skandál. V tomto článku proto shrnu, co je potřeba udělat, abychom korupci v našem státě omezili.

Ekonomická podstata korupce

Korupce je v podstatě obchod, který porušuje vlastnická práva (nebo jiná závazná pravidla), a je tudíž nelegální. Můžeme ji považovat za součást černé ekonomiky. Musíme si uvědomit, že prodej kradeného zboží a „prodej“ vítězství ve výběrovém řízení se od sebe v tomto ohledu nijak neliší: Oba obchody porušují vlastnická práva. V prvním případě je poškozen okradený původní majitel zboží, v druhém případě zadavatel zakázky, který ji financuje.

Příčinu korupce řeší jen trh

V reálném světě vzniká korupce všude tam, kde je tržní prostředí narušeno a kde nemůže proběhnout oficiální transparentní obchod. Úplatky se samozřejmě vyskytují i v soukromém sektoru, lze si třeba představit větší firmy, které vypisují objemné dodavatelské zakázky (dodávky IT systémů, vozového parku). Jedná se pak o majetkovou trestnou činnost, kdy manažer odpovědný za přidělení zakázky jedná proti zájmu majitele a způsobí mu škodu.

Na takovém příkladu jednoduše vidíme, jak blahodárně působí trh: Ten jednak pomůže ostrou cenovou soutěží, kdy majitel může lépe kontrolovat, zda ho manažer neokradl. Mnoho firem proto zavádí centralizovaný nákup postavený na principu dražeb. Jednak je zřejmé, že firma neschopná se s vnitřní korupcí vyrovnat bude ztrácet konkurenceschopnost, porostou jí náklady a nakonec zanikne a nahradí ji firma efektivnější.

Můžeme proto shrnout, že nejúčinnějším řešením příčiny korupce je vždy důsledné dodržování tržního mechanismu. Tento mechanismus musí mít jasně stanovená pravidla, která jsou efektivně vynucována. Podotýkám, že i v případě korupce jsou často jasná pravidla a efektivnost vynucování v protikladu.

Omezení korupčního prostředí ve státní správě

Ekonomické fungování státu je založeno na netržním přerozdělování, proto je státní aparát ke korupci náchylný nesrovnatelně více než soukromý sektor. Jednoduše řečeno, míra korupce je přímo úměrná objemu státních zakázek. Neznamená to však, že uplácení nelze omezovat, a to pomocí jednoduchých opatření. Mnohdy stačí se inspirovat třeba u velkých korporací.

1. Zavádět kvazitržní mechanismy přerozdělování všude tam, kde je to možné. U výběrových řízení na standardní dodávky patří centralizovaný nákup pomocí anonymních dražeb k naprostému protikorupčnímu minimu, které by mělo být standardem.

2. Zveřejňovaní uzavřených smluv s jasnou odpovědností podepisujících stran za obsah. Občan jako plátce daní má právo vědět, co přesně a za jakou cenu se nakupuje. Odpovědné osoby nemají právo vymlouvat se na citlivost obchodních informací: Každá firma si musí rozmyslet, jestli chce získat státní zakázku, a když už ji jednou získá, musí být připravena na detailní zkoumání efektivnosti dané smlouvy.

3. Otevřenost všech finančních toků. Je nutné si uvědomit, že občané prostřednictvím daní vlastní všechny veřejné instituce. Proto jim také náleží právo dohlížet na veškeré peněžní toky. Není důvod, proč by občané neměli znát rozpočty ministerstev, úřadů, nemocnic, škol atd.

4. Veřejná majetková přiznání politiků a přinejmenším těch státních úředníků, kteří mají pravomoc podepisovat smlouvy nad určitou hranici. Politik se při nástupu do své funkce nemusí vzdávat svého podnikání: Stačilo by, aby se jeho firma nesměla během jeho funkčního období a v následujících pěti letech poté ucházet o žádnou veřejnou zakázku či dotaci, a to ani v roli subdodavatele.

Je třeba začít – vážně

Všechny zmíněné body mají jeden zásadní nedostatek: Vzhledem k tomu, že neřeší příčinu úplatkářství, ale pouze jeho příznaky, tak ho nemohou úplně odstranit. Jako každé pravidlo se totiž i tato opatření dají obejít. Zadávací dokumentace psaná na míru pro jednoho dodavatele je typickým příkladem, u kterého je navíc často těžké rozlišit, jestli se skutečně nejedná jen o dodávku příliš specifického zboží. Jinde je možné využít „bílé koně“ jako nastrčené osoby nebo spletité majetkové struktury virtuálních firem. Toto velmi dobře dokazuje i současná vládní krize, kdy se ministr dopravy sice podnikání vzdal, ovšem jak se zdá, pouze na oko.

Nad korupcí ve státní správě nelze plně zvítězit, pokud neomezíme státní rozpočty. Můžeme ale uhrát aspoň remízu. K tomu je však potřeba, aby o to politikové i voliči začali vážně usilovat – zatím se totiž o korupci většinou jen bezvýsledně mluvilo.