Kvůli vládě ve školství chudneme

10.září 2012

O plýtvání ve vzdělávacím systému způsobujícím deformace na trhu práce, mýtech o nutnosti masového vysokoškolského vzdělání, měření kvality vysokých škol a iracionalitě českého systému vzdělávání „zdarma“. Rozhovor s ředitelem Centra pro dostupnost a výkonnost vysokých škol profesorem Ohio University Richardem Vedderem.

Toto číslo CI Time je věnováno problému vzdělávání, vlivu státu na tento sektor a jeho financování a dopadům na fungování trhů práce a ekonomiky jako celku. Vy jste ředitelem výzkumného pracoviště, které se věnuje právě těmto otázkám. Jaké jsou dle vás hlavní problémy tohoto sektoru?

Dovolte mi soustředit se na problémy vyšších úrovní vzdělávacího systému s akcentem na problémy ve Spojených státech, kterým se samozřejmě věnujeme nejvíce. Ukazuje se zřetelně, že s tím, jak rostl vliv státu ve školství, došlo k řadě nezamýšlených důsledků, jež téměř nikdo neočekával. A mnoho z těchto důsledků je velmi negativních. První z nich se týká financování. V minulosti si lidé za své vzdělání platili. Existovaly sice státní školy a nějaké dotace, ale většina nákladů na vzdělávání byla hrazena ze školného. Pak se vláda rozhodla výrazně zvýšit své výdaje ve snaze pomoci studentům, avšak výsledek byl ten, že si školy řekly: „Studenti mají teď díky vládě více peněz, a tak od nich můžeme více žádat.“ A tak peníze, jež měly pomáhat studentům, skončily v kapsách bohatých škol a univerzit a ty je mohly začít utrácet za spoustu roztodivných věcí, jež se vzděláním nemají nic společného. Začaly budovat rekreační zařízení, najímat zbytečné úředníky a administrátory, které nikdo nepotřebuje. A samozřejmě došlo i k poklesu kvality škol, protože jednak klesla motivace studentů, kteří nyní neutrácejí tolik vlastních peněz, a jednak rozšíření počtu studentů způsobilo, že se do škol dostali i ti, kteří pro studium nemají předpoklady. Došlo tedy k poklesu kvality při současném růstu nákladů. Škol, které z principiálních důvodů odmítají jakékoli státní dotace, zbylo velmi málo. Při pohledu na jejich fungování však vidíme, jak efektivní mohou být.

Trhy disciplinují i ve školství

Zatím jste hovořil o důvodech plýtvání uvnitř systému vzdělávání. Mne by však zajímalo, jak se tato změna financování školství promítla do jiných sektorů ekonomiky, které jsou se systémem vzdělávání propojeny, jako je např. trh práce, jehož fungování následně ovlivňuje chod celé ekonomiky.

To je samozřejmě naprosto klíčová otázka. Naše výzkumy se věnovaly otázce, jaká je závislost mezi vládními výdaji na vzdělání a hospodářským růstem. Ve Spojených státech můžeme využít skutečnosti, že v každém ze států existuje poněkud odlišný systém, a my tedy máme jakýsi přirozený experiment, z něhož se můžeme poučit. Jsem zcela přesvědčen o tom, že vztah mezi vládními výdaji na vyšší vzdělávání a růstem je negativní. V žádném případě se nepotvrdilo to, o čem nás rádi přesvědčují zástupci veřejných univerzit. Negativní závislost vyplývá samozřejmě z toho, že dochází k přesouvání zdrojů ze soukromého sektoru disciplinovaného trhem, kde efektivita je podmínkou přežití, do sektoru, v němž tento tlak na efektivitu chybí. Výsledkem přesunu zdrojů od produktivní k méně produktivní části populace je pokles hospodářského růstu. K tomu se samozřejmě přidává skutečnost, že v důsledku politiky hlásající, že každý musí mít vysokoškolské vzdělání, dochází ke značné deformaci trhů práce.

Ve vašich studiích jsem se také dočetl, že zpochybňujete široce přijímaný názor tvrdící, že s vyšším vzděláním roste výše mzdy, kterou následně absolventi na trhu práce mohou inkasovat.

Nemohu samozřejmě zpochybnit skutečnost, že studenti s vysokoškolským diplomem vydělávají v průměru více než ti, kdo na titul nedosáhli. To platí všude na světě. Tento údaj však postrádá skutečnou relevanci. Je třeba se podívat na jiné charakteristiky studentů středních škol, kteří na vysokou školu nešli. V průměru tito lidé mají nižší inteligenci, nepracují tak tvrdě, častěji se dostávají do konfliktu s policií, více se oddávají drogám a podobně. Je to prostě jiný typ lidí. Porovnávat je s absolventy vysokých škol je jako porovnávat jablka a hrušky. Statistiky, které vidí za vyššími platy absolventů vysokých škol primárně vliv vzdělání na vysokých školách, proto považuji za zavádějící. Vzdělání je způsobem, jak signalizovat kvalitu, a v ekonomii je o tom mnoho literatury, jež je výsledkem mnoha let výzkumu. Vysokoškolský diplom má tedy značnou cenu, jelikož ukazuje na kvality absolventa. To ale neznamená, že se tak děje díky kvalitě vzdělávání na univerzitách.

Jednou z nejviditelnějších aktivit vašeho centra je žebříček univerzit, který připravujete pro vlivný časopis Forbes. Jaká jsou hlavní zjištění plynoucí z tohoto projektu?

V USA jsou tisíce univerzit. My se díváme na 650 z nich optikou toho, jak běžně hodnotíme kvalitu na soukromých trzích. Například, zda jsou studenti spokojeni s kurzy, které absolvují, a se svými profesory; kolik vydělávají po absolvování školy; kolik peněz si musí půjčit na úhradu školného; jaké jsou náklady vzdělávání; kolik studentů pokračuje ve studiích a tak dále. Novináři sice chtějí prostý seznam škol seřazených od nejlepší po nejhorší, ale my jsme si vědomi, že lidé mají různé preference ohledně podoby, formy a ceny svého vzdělání. Mým cílem je proto žebříček, který tyto individuální preference zohledňuje. Student by si zvolil své parametry, pak stiskl tlačítko a naše data by mu vygenerovala seznam škol, které se nejvíce blíží jeho požadavkům.

Vzdělání jako soukromý statek

V České republice stále pouze probíhají diskuse o tom, zda je společensky přijatelné zavést alespoň nějaké školné na veřejných vysokých školách, kde studenti zatím vůbec žádné školné neplatí.

Debatoval jsem otázku reformy školství s Miltonem Friedmanem nedlouho předtím, než zemřel, a oba jsme se shodli, že by student měl za vysokou školu platit. Vysokoškolské vzdělání je soukromým statkem. Naprostou většinu zisků ze studia na univerzitě získává samotný student. V teoretické rovině nevidím jediný důvod, proč by stát měl vysoké školy dotovat. Nechci se nijak dotknout České republiky, kterou mám velmi rád, ale je naprosto šílené mít systém, kde se na veřejných univerzitách vůbec školné neplatí. Je skvělé, že existují soukromé školy, které fungují ve vztahu ke studentům v odlišném režimu. Celý systém je zjevně velmi nespravedlivý, ale i když ponechám toto stranou, neplatit školné je naprosto iracionální. Chápu realitu společenských a politických procesů, ale nevidím žádný smysluplný důvod, proč by si student Karlovy univerzity neměl platit alespoň čtvrtinu či polovinu nákladů na své vzdělání.

V USA platí totéž. Vláda by se měla stáhnout ze systému vysokoškolského vzdělání. Především federální vláda, která půjčuje studentům peníze, by to měla přestat dělat. Dlužíme trilión dolarů Číňanům a ostatním, půjčujeme si, ­abychom byli schopni financovat americkou vládu. A tatáž vláda obratem půjčí tyto peníze za téměř nulový úrok studentům, tj. za podmínek, které by nikdy na trhu nedostali. Kdyby se nějaká komerční banka chovala tímto způ­sobem, brzy by zbankrotovala. Je to ohromné plýtvání. V důsledku toho máme v USA např. 150 tisíc barmanů s vysokoškolským diplomem, což zjevně není optimální situace.