Mezi arogancí vládních plánovačů a mocnými zájmy

30.duben 2011 | Autor: Josef Šíma

O schopnostech zájmových skupin manipulovat politikou, o podceňování disciplíny, již přinášejí trhy, a plýtvání ve jménu dobra s profesorem na Hoover Institution při Stanfordské univerzitě Terry Andersonem.

Rozhovor se zakladatelem Free-Market Environmentalismu u příležitosti jeho výroční přednášky na Prague Conference on Political Economy, pořádané vysokou školou CEVRO Institut.

Profesore Andersone, získal jste světový věhlas díky svému systematickému objasnění významu soukromého vlastnictví, individuální iniciativy a trhů ve většině ekonomických aktivit. Píšete knihy o historii soukromého vlastnictví i jeho současnosti. Jak tedy zní hlavní argument pro společenský řád založený na soukromém vlastnictví?

Hlavní argument lze shrnout tak, že vlastnická práva nastavují správně motivace pro lidi vybavené lokalizovanou znalostí, kteří tak mohou pečlivě vážit přínosy a náklady využití vzácných zdrojů, a to jak lidských, tak přírodních. Nejen že takto vzniká prosperita, ale tento proces lidem dává možnost činit volby, což zvyšuje jejich svobodu.

Mohl byste vyzdvihnout nějaký aspekt soukromého vlastnictví, jenž bývá nejčastěji nepochopen či nedoceněn? Nebo naopak zmínit nějaký aspekt politického managementu, jenž bývá přeceňován?

Naprosto podceňována je důležitost soukromého vlastnictví při zajištění správy přírodních zdrojů a ochrany životního prostředí. Přesně to ale ukazuje výzkum, kterému jsem se věnoval. Cesta environmentální kvality je dlážděna zajištěnými a obchodovatelnými soukromými vlastnickými právy. Druhou stranou téže mince je víra vkládaná ve vládu, od níž mnozí očekávají, že zajistí kvalitní životní prostředí pomocí pečlivého zvažování nákladů a přínosů. Od neutěšené správy veřejných parků přes dotované dodávky vody po regulaci kvality ovzduší, jež jde na ruku vlivným zájmovým skupinám – výsledky politického environmentalismu ve snaze dosáhnout kvality životního prostředí blednou ve srovnání s tím, čeho lze dosáhnout cestou tržního přístupu k životnímu prostředí, free-market environmentalismu.

Politické priority vedou k plýtvání

Tržní řešení problémů životního prostředí je samozřejmě vaším největším tématem. Nicméně oblast životního prostředí je přesně tou oblastí, kde vidíme více než kde jinde pravý opak tržních praktik: vytyčování politických priorit, dotace a zdanění. Proč je tomu tak a k čemu toto pošlapání tržních vztahů vede?

Popularita metod politického environmentalismu se nijak neliší od důvodů volání po vládních zásazích v ostatních oblastech – prostřednictvím vlády mohou zájmové skupiny přinutit ostatní platit za to, co si tito silní hráči přejí. Lidé, již chtějí chránit prostředí pro ohrožené druhy, mohou přinutit majitele půdy nést náklady, které taková regulace s sebou nese. Firmy, které chtějí investovat do alternativních zdrojů energie, jež jsou zcela neekonomické, mohou přinutit daňové poplatníky, aby za ně tento účet zaplatili. A seznam takovýchto aktivit nemá konce. Nešťastným výsledkem je to, že vláda nadměrně investuje do věcí, jejichž náklady převyšují jejich přínosy. A těžko bychom našli lepší definici toho, co označit za neudržitelné chování.

Mohl byste uvést reálný příklad ilustrující destruktivní dopady takovýchto politik?

Asi nejjasnějším příkladem takového chování dnes je to, s jakým kvapem se vláda pustila do řešení otázky globálního oteplování. Ať už jde o zdaňování využívání fosilních paliv, regulování výroby nebo placení ohromných dotací na rozvoj alternativních zdrojů energie, jako je etanol, větrná či sluneční energie. Vlády vydávají ohromné zdroje, jež nemají naději na pozitivní návratnost. Navzdory veškerým vládním výdajům a regulacím s cílem snížit emise oxidu uhličitého neexistují žádné – a opakuji žádné – odhady, které by ukazovaly, že toto úsilí zpomalí globální oteplování. A to bez ohledu na to, zda se jedná či nejedná o reálnou hrozbu. Tento příklad více než jakýkoli jiný příklad nedávné historie ukazuje aroganci vládních plánovačů a vliv zájmových skupin, které z těchto programů profitují, zatímco je jasné, že jestliže existuje něco, co může změnu přinést, pak je to lidská invence nasměrovaná na úsilí o adaptaci, přizpůsobení se místním okolnostem.

Nebezpečí vlivu zájmových skupin

Řekl byste, že tyto příklady ilustrují moc zájmových skupin nebo spíše zákon nezamýšlených důsledků?

Dříve bych patrně řekl, že se jedná vždy o oba efekty, ale časem jsem došel k přesvědčení, že v politice se nepotkáváme s nezamýšlenými důsledky. Když zájmové skupiny ovlivňují politická rozhodnutí, mají velmi jasné záměry a cíle, které jim zaručí prospěch na úkor ostatních. A v naprosté většině případů přesně vědí, jaké tyto náklady jsou a kdo je ponese.

Porovnáme-li americkou environmentální politiku s tou evropskou, vidíte nějaké oblasti, v nichž by se jedna od druhé mohla poučit?

Nejdůležitějším poznatkem, ze kterého by se měli poučit všichni, je to, že podnikatelé v oblasti životního prostředí, kteří mají zisk z lepší správy soukromě vlastněných environmentálních zdrojů, představují největší naději pro udržení kvality životního prostředí. Vlády by se měly chopit své pozitivní role při vynucování vlastnických práv ve stabilním systému panství práva. Tam, kde se objevují případy překračující hranice států, jako je tomu často u vodních zdrojů, by měly národní vlády podporovat decentralizovaná politická řešení. Američané se tak mohou poučit z fungování některých schémat správy evropských povodí, kdy řeky překračují mnoho politických hranic.

Kdyby byl český ministr životního prostředí ochoten vám naslouchat, ovšem musel byste si vybrat pouze jednu věc, kterou byste mu mohl poradit, co by to bylo?

Doporučil bych, aby se zaměřil na podporu právních institucí, jež umožní používat soukromá vlastnická práva k půdě a vodě, jež by jejich majitelé mohli obchodovat a z takového obchodu dosahovat zisku. Zároveň by však takovéto právní instituce musely vlastníky těchto práv činit odpovědnými  za škody, jež způsobí na majetku jiných vlastníků. Když tedy například soukromý vlastník půdy sníží kvalitu vody patřící někomu jinému, musí jej kompenzovat. Toto je nejlepší způsob, jak podpořit podnikatelství v oblasti správy životního prostředí a zajistit udržitelnou environmentální kvalitu.