Mezi rozpadem a centralizací Evropy

28.říjen 2013 | Vedl rozhovor: Josef Šíma

O německé povolební matematice, odporu ke zvyšování daní, rušení politiky podpory obnovitelných zdrojů, potenciálu pro úspěch Alternativy pro Německo a mylném spojování modelu sociálně-tržního hospodářství se sociálním státem s německým profesorem Michaelem Wohlgemuthem.

V německých volbách drtivě zvítězila CDU kancléřky Merkelové. Znamená to, že německá veřejnost, na rozdíl od situace ve Francii, dokázala odolat populistickým návrhům na řešení současných problémů v podobě vysokého zdanění bohatých nebo drakonické regulace podnikání? Kam směřuje německá hospodářská politika?

Výrazný úspěch CDU poukazuje na skutečnost, že tento rok není v Německu nálada na změnu, obzvláště proto, že ekonomice se relativně daří a zaměstnanost je rekordně vysoká. Sečteme-li hlasy pro FDP s hlasy pro nově vzniklou Alternativu pro Německo – obě strany mají lehce pod 5 %, což je hranice pro vstup do parlamentu, ale obě jsou protržnější než centristická CDU / CSU –, zjistíme, že ve skutečnosti je podpora politik středopravicových ještě větší. Přinejmenším tento výsledek ukazuje na značný odpor ke zvyšování daní. CDU však teď bude muset najít koaličního partnera v levicovém spektru (sociální demokraty nebo Zelené), což zajisté podobu hospodářské politiky nějak ovlivní. S největší pravděpodobností nová vláda zavede – možná s regionálními variacemi – celonárodní minimální mzdu. CDU pravděpodobně též učiní ústupky, jež povedou k vyšším investicím do infrastruktury a vzdělání. Jestliže koaliční partneři budou zvyšovat své požadavky, aby více uspokojili své voliče, těžko si to lze představit bez jistého zvýšení daní. CDU / CSU sice vedla kampaň proti zvyšování daní, nakonec však s ním může souhlasit a vinit za něj svého koaličního partnera. 

Černá vdova Merkelová

Vidíte nějaký zásadní dopad voleb na evropské úrovni, ať již jde o EU či euro?

Výsledek voleb v této rovině není nikterak zásadní. Hlavní strany se příliš neliší v pohledu na evropskou politiku a jak SPD, tak Zelení podporovali záchranné balíčky financované z kapes daňových poplatníků, s nimiž přišla Angela Merkelová do parlamentu. Sama skutečnost, že je po volbách, během nichž se nevedla debata o EU a eurokrizi, má však svou důležitost. Klíčová a potenciálně nepopulární rozhodnutí se blíží, jako třeba další záchranný balík pro Řecko (a možná Kypr či Portugalsko) nebo restrukturalizace a záchrana bank v problémech po celé eurozóně, obzvláště ve Španělsku. Obecný přístup Angely Merkelové zdůrazňující solidaritu výměnou za úsporná opatření může být oslaben, k zásadnímu posunu však patrně nedojde.

Vaše názory na možnost velké koalice CDU / CSU-SPD před pár dny otiskl Frankfurter Allgemeine Zeitung. Co očekáváte, že ekonomicky i politicky toto nové rozložení sil přinese Německu?

SPD stále není ochotna vstoupit do velké koalice jako menšinový partner. Naposledy, když jsme v letech 2005–2009 tuto koalici měli, došlo k demobilizaci a značné frustraci voličů SPD, což následně vedlo k nejhoršímu poválečnému volebnímu výsledku pro SPD. Merkelová je jako černá vdova. Po spojení se svým partnerem jej zničí. Zároveň však platí, že když SPD odmítne manželství, může se Merkelová obrátit na Zelené, kteří jsou přirozeným partnerem SPD, nebo svolat nové volby, které mohou přivést zpátky do hry FDP. Proto očekávám, že SPD bude souhlasit se spoluprací s CDU / CSU, která již sama v mnoha ohledech provádí sociálnědemokratickou politiku. Toto spojení by též usnadnilo legislativní proces, neboť SPD má převahu v druhé komoře parlamentu, Spolkové radě. V domácí hospodářské politice patří k prioritám reforma energetické politiky, a tu je snazší provést spolu s SPD než se Zelenými. Současná „Energiewende“ (přechod od jaderné energie k obnovitelné energii) je velmi nákladná jak pro německý průmysl, tak pro německé domácnosti s nízkými příjmy. CDU / CSU i SPD se shodují v postoji, že tuto politiku je nutné změnit.

FDP ve volbách neuspěla. Je to trest za to, že nenabízela skutečnou protržní alternativu, ztrácí Němci zájem o tržní řešení, nebo jde o přesun voličstva k nově založené Alternativě pro Německo?

Pro mnoho voličů ztratila FDP svou klasickou liberální identitu. Slibovala snížení daní a méně regulací, ale nebyla schopna to prosadit. Je rozpolcena v otázce záchranných balíků ve snaze zachovat eurozónu. Mnozí voliči FDP proto hlasovali pro AfD. Průzkum veřejného mínění, který jsme v Open Europe Berlin prováděli, ukazuje, že němečtí občané jsou mnohem více euroskeptičtí než hlavní politické strany a politické elity. Existuje zde tedy jistý potenciál pro stranu, jež se vyhne přílišnému populismu či nacionalismu a bude tyto pozice obhajovat. V květnu příštího roku nás čekají volby do Evropského parlamentu a v nich může AfD snadno získat několik křesel v Bruselu.

Sociálně-tržní neznamená masivní přerozdělování

Jste předním německým znalcem konceptu „sociálně-tržního hospodářství“ a máte hluboké znalosti děl Röpkeho, Euckena a dalších věhlasných zakladatelů tohoto přístupu. Mnozí lidé příliš nerozlišují mezi „sociálně-tržním hospodářstvím“ a moderním „sociálním státem“. Můžete zmínit klíčový rozdíl a ukázat na důsledky zaměňování těchto konceptů?

Rozdíl mezi původní poválečnou koncepcí „sociálně-tržního hospodářství“ a dnešním „sociálním státem“ je ohromný. Ludwig Erhard se například domníval, že tržní hospodářství pomocí odstranění privilegií a za využití svobodné konkurence, které omezí tržní sílu, je samo o sobě „sociální“ a prospěšné pro blahobyt všech lidí. Takový pohled je v přímém rozporu s dnešní politikou a veřejným míněním, jež nahlíží na trhy jako na nutné zlo, které poskytuje zdroje pro sociální stát, jenž následně přerozděluje příjem a bohatství podle nijak nedefinovaných principů „sociální spravedlnosti“. V důsledku toho se dnes všechny politické strany (a společně s Lisabonskou smlouvou též všechny země EU) hlásí k „sociálně-tržnímu hospodářství“. Z tohoto konceptu se stalo prázdné slovo.

Mám rád jeden Erhardův citát, v němž říká, že by se nechtěl dožít doby, kdy bude mít každý ruku v kapse svého souseda. Odkazuje dnes v Německu někdo, třeba ve volební kampani, na autory spojené s poválečným německým zázrakem? Jsou poznatky německých ordoliberálů součástí intelektuální výbavy voličů, nebo jsou takovéto názory považovány za zastaralé?

Němci si rádi připomínají poválečný hospodářský „zázrak“. Zapomínají však často, že nešlo o zázrak, ale prostě jen o hospodářský důsledek liberalizace trhů, svobodné tvorby cen a existence stabilní měny. V Němcích stále zůstává odkaz několika buržoazních ctností: a) inflace je nespravedlivý způsob konfiskace úspor; b) člověk by neměl utratit více peněz, než má; c) stejná pravidla by měla platit pro všechny.

EU – směs plánování i deregulací

Němečtí ordoliberálové, jako např. Röpke, byli před více než půlstoletím velkými obhájci evropské integrace. Vidíte nějaké poučení z toho, jak si společnou Evropu představovali oni a jakou podobu má dnes?

Röpke a Erhard byli velmi skeptičtí ohledně raných fází evropské integrace. Věřili, že francouzský model centrálního plánování – „planification“ – zničí německé reformy pomocí zadních bruselských vrátek. V jistém smyslu měli pravdu: mnohé zbytečné regulace (nějakých 250 000 stránek „acquis communautaire“) přichází z Bruselu, společná zemědělská politika byla socialistickou katastrofou a princip subsidiarity byl často ignorován. Na druhou stranu je pravda, že Jednotný evropský akt byl krokem, o němž si němečtí liberálové po válce nemysleli, že by jej bylo možné uskutečnit. Svoboda pohybu zboží, služeb, kapitálu a práce se v EU staly právem jedince; telekomunikace byly privatizovány a pokleslo mnoho státních dotací – a to vše také skrze „bruselská“ zadní vrátka. Celkově je výsledek evropské integrace z ordoliberální perspektivy značně smíšený.

Jak tedy vidíte budoucnost evropské integrace?

Vše záleží na tom, co si odneseme ze současné krize eurozóny. Podle mne čelíme následujícím hrozbám: (1) krize eura může vést k (dalším) antagonismům uvnitř EU mezi a) zeměmi, které jsou čistými daňovými plátci a musely by platit dluhy ostatních, b) zachraňovanými zeměmi eurozóny, které by musely přijmout reformy uvalené ostatními, a c) zeměmi mimo eurozónu, jako je Česká republika, které budou bezděčně ovlivněny tím, co se děje v eurozóně. Tyto problémy mohou nabrat dvou podob: (2) chaotický rozpad eurozóny (pravděpodobně započatý odchodem Finska), což vytvoří prostor pro návrat nacionálního protekcionismu a konkurenčních devalvací měn, a (3) „velký skok vpřed“ k centralistické EU, jež nabude vrchu nad parlamenty členských států a bude rozhodovat o jejich rozpočtech a politikách. Najít cestu, jež nám umožní vyhnout se těmto dvěma nástrahám, je největším úkolem pro politiku i think-tanky, jako je Open Europe Berlin.