Migrační beton Evropy

27.červenec 2012 | Autor: Jaroslav Salivar

V posledních měsících slýcháme stále nějaké stesky na Řecko. Řecko, Řecko, Řecko. Naprostou většinou se jedná o fiskální záležitosti, jen z času na čas probleskne zmínka o jiných strukturálních, ale zároveň fatálních deficitech této krásné země na jihovýchodě Evropy.

Sem tam zmínka o neuvěřitelné situaci kolem nelegální migrace, sem tam o uprchlících, sem tam o jiných migračních záležitostech. Že tato situace není nová, a to ani v posledních dvou letech, věděl v Evropě v posledních minimálně deseti letech každý. Pokud nevěděl, neměl na svém místě co dělat. A výsledek: více evropských peněz, více intenzivního zájmu evropských institucí, více misí evropských států atd. atp. V důsledku řecké situace Evropa přehodnocuje jeden z mála funkčních mechanismů: Dublinský systém. Zatím snad marně, ale je otázkou času, kdy lobby v Evropském parlamentu zrelativizuje i tento užitečný nástroj v boji nejen s asylum shoppingem, ale obecněji s nelegální migrací. A celkový výsledek v migrační a azylové oblasti: možná uvidíme, zatím nic moc. Snad vyloučení ze Schengenu, ale to by bylo příliš snadné. Čekáme a souhlasíme s další finanční i jinou pomocí, nastartujeme-li jeden skomírající evropský členský stát.

O něco západněji v čarokrásném Středomoří leží jiný stát, no spíše státeček, který se v posledních pěti letech stal evropsky proslulý migrací a jejím zvládáním. Ostrovní členská země s bohatou minulostí i přítomností. V posledním desetiletí se – podobně jako konkurenční italská Lampedusa – nesčíslněkrát proslavila loděmi, spíše jejich troskami, s desítkami či stovkami běženců z Afriky. Přistálo jich tu v minulosti mnoho, několik tisíc zoufalých mužů, žen i dětí ze severní i subsaharské Afriky, ale i z Pákistánu, Afghánistánu i z jiných asijských zemí. To byli ti šťastnější: stovky obětí organizovaného obchodu s lidmi nedoputovaly na své strastiplné cestě. Chybělo jim štěstí. Když byla kdysi mise poslanců Evropského parlamentu na inspekční cestě na tomto ostrově, aby pochopili migrační souvislosti, nechala se jedna z europoslankyň slyšet, že konečně ví, o co v tomto obchodě s lidmi jde. Slyšela z odposlechů, jak se organizátoři tohoto lidského dramatu dohadují na ceně převozu od libyjských břehů, která byla vyšší v případě, že na místě přistání na těchto dvou krásných ostrovech ve středu Středomoří byla nějaká evropská či jiná komise anebo televize. Jen na okraj: Česká republika několikrát solidárně nabídla ostrovnímu státečku bilaterální materiální i personální pomoc. Oficiální dopisy českých ministrů vnitra dodnes čekají na odpovědi, včetně toho, který nabízel léčení, mj. i velmi specializované, šťastně zachráněných dětí v českých a moravských nemocnicích v rámci známého projektu MEDEVAC.

Poprvé se slova realokace uprchlíků objevila v ústech zástupců této středomořské zemičky ke konci francouzského předsednictví v roce 2006. Tehdy si francouzský prezident Sarkozy usmyslel upravit neutěšenou evropskou migrační a azylovou situaci svým Paktem o migraci. Ambiciózní plán ambiciózního prezidenta, v každém případě však velmi svěží vítr do stagnujících evropských řešení azylu a migrace, a to zejména ne­legální. Všechny členské státy tehdy příkladně spolupracovaly: ve výhledu bylo nové řešení v téměř všech oblastech migračního života. Jednotlivé pilíře Paktu i jejich vzájemné propojení dávalo naději na konceptuální a zároveň řekněme holistické řešení evropské migrace a azylu. Práce se chýlily k závěru a bylo těsně před koncem francouzského předsednictví, když tu náhle zástupci malého ostrovního středomořského státu jednání zablokovali. Prý toto velké dílo postrádá z jejich pohledu stěžejní ustanovení, kterým je realokace tzv. uprchlíků mezi jednotlivými členskými státy.

Entetyky s imigranty

Aby bylo jasno, nejde o nic jiného než o to, že jeden či několik členských států „přetížených“ (zejména námořní) migrací přijme tzv. uprchlíky na své území a ostatním je podle klíče, který stanoví Evropská komise, rozdělí. Žádná odpovědnost každého členského státu za ochranu vlastní hranice (včetně mořské), žádná odpovědnost za boj s nelegální migrací a žádná odpovědnost za řešení situace skutečných uprchlíků a návrat těch nelegálních (nejčastěji ekonomických) migrantů, kteří se za uprchlíky jen účelově vydávali. Francie (a s ní i ostatní evropské státy) tenkrát pro úspěch celého paktu couvla. Středomořskému státu stačil kompromis, ale fenomén realokace byl na světě, na evropském světě. A na evropském jednacím stole. A od té doby z něho nezmizel, naopak idea košatila a košatila. Povinností to zatím ještě není, zatím. A to i přesto, že s pádem Kaddáfího vymizely ze středního Středozemí, podobně jako předtím na Kanárské ostrovy, lodě přetížené migranty, z nichž některé ani nedojely na Lampedusu, ani na krásné perly středního Středomoří. Za zásluhy o evropské uprchlictví získal náš ostrov právo vybudovat vrcholnou komunitární azylovou instituci – Evropskou podpůrnou azylovou agenturu (EASO). Tak trochu na úkor České republiky, i když ruku na srdce: dali jsme přednost Galileu.

Od loňského podzimu evropskou vízovou praxi podstatně ovlivňuje Vízový informační systém, zkráceně VIS. Jde o systém vydávání jednotných schengenských krátkých víz, který navíc obsahuje biometrické údaje včetně digitální fotografie a otisků prstů. Mnoho let budovaný evropský systém začal být nejdříve aplikován v pěti severoafrických zemích, možná proto, že právě v této oblasti bylo třeba nastavit jednotný a přesný systém vydání oprávnění ke vstupu do Evropské unie. Všechny státy VIS uvítaly a začaly s ním pracovat: umí regulovat oprávněný a vyloučit neoprávněný vstup do Evropy. Má perspektivu a je, či spíše bude univerzální.

Mezi pěti severoafrickými státy byla také Libye, země zmítaná revolučním zvratem vedoucím až k pádu zločince Kaddá­fího, zmítaná však i poosvobozeneckými zmatky a násilím, jichž jsme svědky dosud. Některé evropské členské státy přestaly v Libyi vydávat víza, jiné přestaly a později jejich vydávání obnovily. Každý z nich v rámci VISu a každý z nich velmi obezřetně. Až na jediný: náš krásný středomořský ostrovní státeček. Zatímco jeden každý členský stát Evropské unie vydal v prvních dvou měsících na konzulárních místech v libyjském Benghází či Tripolisu několik málo desítek a dohromady to byly jednotky set schengenských víz, náš malý ostrovní státeček jen v Benghází vydal za leden a únor tohoto roku na dva tisíce pět set těchto víz. Je trochu s podivem, jak mohli jejich konzulární úředníci s novým systémem tak efektivně pracovat, když prostý součet doby nutné na sejmutí biometrických údajů a dalších nezbytných úkonů převyšuje součet jejich pracovní doby v prvních dvou měsících, ale to jsou otázky, které veřejně moc nezaznívají. Téměř dvěma a půl tisícům emigrantů, doufejme Libyjců, se jen ve dvou měsících letošního roku otevřela cesta nejen za krásami ostrovního středomořského státečku, ale do všech členských států Evropské unie, včetně České republiky. A nové linky Air Malta je z libyjského Tripolisu či Benghází dopraví do lůna Evropské unie.

Jak krásný může být život na jedné z perel Středomoří – migračním pilíři starého kontinentu – a jak krásný může být v celé Evropě. Malta je prostě jedinečná.