Možné důsledky senátních voleb pro Ústavní soud

Právě u této pravomoci bych se chtěl pozastavit a poukázat na to, jakým způsobem může být činnost Ústavního soudu ovlivněna výsledky proběhlých senátních voleb, resp. výsledky nadcházejících voleb prezidentských.

 

Z čl. 84 odst. 2 Ústavy vyplývá, že soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. Vedle obecných předpokladů pro funkci soudce Ústavního soudu se navíc musí jednat o osobu, která je akceptovatelná pro prezidenta i Senát.

 

Otázka, kdo je „jmenovatelný“ na Ústavní soud, je v posledních měsících poměrně aktuální, protože po zániku mandátu Elišky Wagnerové (20. 3. 2012) a Františka Duchoně (6. 6. 2012) má již dnes tento „strážce ústavnosti“ pouze třináct členů místo patnácti. O to aktuálnější to pak bude v příštím roce, kdy končí funkční období dalším osmi členům (ze zbývajících pěti pak končí tři v roce 2014 a dva v roce 2015). Současný prezident tak bude mít možnost navrhnout a (budou-li schváleni) jmenovat ještě tři členy (vedle dvou již volných míst se na konci ledna 2013 uvolní i místo Jiřího Muchy). Je však otázkou, zda dokáže najít se současným složením Senátu společnou řeč, pokud ji poměrně obtížně hledal i před senátními volbami.

 

Určité problémy při hledání vhodných soudců Ústavního soudu pociťoval prezident republiky již při poslední velké obměně Ústavního soudu v roce 2003, kdy sedm jeho návrhů Senátem akceptováno nebylo. V některých případech se můžeme pouze dohadovat, zda byly skutečným důvodem neudělení souhlasu Senátem malé zkušenosti či bohatá minulost navrhované osoby, nebo jen nevůle akceptovat automaticky jakýkoli prezidentský návrh. V některých případech odůvodnil Senát svůj postoj například s odkazem na komunistickou minulost (u Václava Pavlíčka a Jaroslavy Novotné), výtkami k předchozí právní praxi (u Kláry Veselé-Samkové či Vladimíra Balaše) nebo obecně proto, že se jedná o „prezidentova muže“ (dvojnásobné odmítnutí Aleše Pejchala), popř. bez jakýchkoli komentářů (u Milana Galvase).

 

Přes výše uvedené neshody se však tehdy po řadě dlouhých měsíců podařilo personální složení Ústavního soudu zkonsolidovat (tvořili jej vedle tří bývalých ústavních soudců, čtyři bývalí soudci obecných soudů, tří bývalí aktivní politici, dva reprezentanti akademické sféry, dva bývalí advokáti a bývalý diplomat). Nyní se ovšem situace opakuje. V letošním roce byl Senátem odmítnut návrh na jmenování předsedy Městského soudu v Praze Jana Sváčka a náměstka ředitele Justiční akademie Zdeňka Koudelky. Zatímco Janu Sváčkovi byly vytýkány některé právní názory či možné kontakty na v očích Senátu kontroverzní politiky, Zdeňku Koudelkovi zřejmě zlomilo vaz více možných faktorů spojených jak s jeho dřívější funkcí poslance, tak také náměstka nejvyšší státní zástupkyně Vesecké. Zde je pozoruhodné, že ačkoli měla již před volbami ČSSD v Senátu hlavní slovo, došlo zde k odmítnutí jejího bývalého poslance.

 

S ohledem na výše uvedené nelze dle mého názoru jednoznačně dovozovat, že by cestu na Ústavní soud měli jednodušší například představitelé určité právnické profese či absolventi konkrétní fakulty. Rozhodující je spíše nemít kontroverzní minulost ani kontroverzní názory či známé, a zejména pak, minimálně v současnosti, absence příliš pravicových názorů. Zatímco ještě například před deseti lety musela být osoba navržená na Ústavní soud akceptovatelná napříč politickým spektrem, od „zoranžovění“ Senátu v roce 2010 není možné být neakceptovatelný pro sociální demokraty. Jak však ukazuje případ Zdeňka Koudelky, ani bývalé aktivní členství v ČSSD ještě nemusí ke jmenování stačit. Své názory na možné kandidáty sice budou moci uplatnit všichni senátoři (včetně bývalé místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové, které jistě nebude složení této instituce lhostejné), nicméně o tom, kdo má nyní v Senátu jasnou většinu, není pochyb.

 

Jak se bude personální složení Ústavního soudu vyvíjet, může naznačit též prezidentská volba v polovině ledna 2013. Pokud bude zvolen kandidát schopný kompromisů se sociálními demokraty, může mít Ústavní soud vyhráno. Vedle zmíněných předpokladů pro jmenování stanovených Ústavou pak ovšem bude muset splňovat i předpoklad přijatelnosti pro ČSSD. Nelze předpokládat, že by byla požadována přímo příslušná stranická knížka, nicméně vyhraněné pravicové názory rozhodně mohou potenciálního kandidáta diskvalifikovat. To se pak může projevit ve vlastní činnosti Ústavního soudu. Nechci samozřejmě naznačovat, že by jmenovaní soudci Ústavního soudu nedokázali být nestranní (jak musí deklarovat ve svém slibu), nicméně nezbytný souhlas jedné politické strany s jejich jmenováním této nestrannosti zřejmě nepřidá, a je tedy otázkou, zda to čistě pravicové návrhy (typu poplatků ve zdravotnictví apod.) nebudou mít do budoucna v řízení před Ústavním soudem složitější.

 

Ani se pak nesnažím domýšlet případy, co by se stalo, kdyby nově zvolený prezident (resp. u tří soudců i ten dosavadní) kompromisů se sociálními demokraty schopný nebyl. Mohlo by to vést až k ochromení či úplnému znemožnění činnosti Ústavního soudu, což však doufejme nenastane a Ústavní soud bude moci i nadále plnit své ústavní funkce.