Mušketýři atomového věku

Autor: Jan Jireš

Bezpečnostně-politické programy všech tří stran vznikající koalice jsou si navzájem podobné jako vejce vejci. Jediný potenciální spor, který v uplynulých dnech vyplul na povrch, se týká představ o budoucí podobě českých ozbrojených sil. Věci veřejné obhajují radikální přeměnu armády na čistě expediční sílu, která by se vzdala tradičních schopností souvisejících s obranou teritoria země ve prospěch kapacit určených pro účast v zahraničních spojeneckých misích. Podle VV taková podoby armády jednak lépe odpovídá současnému bezpečnostnímu prostředí a jednak by přinesla podstatné úspory veřejných prostředků.

 

Mušketýři atomového věku

Bezpečnostně-politické programy všech tří stran vznikající koalice jsou si navzájem podobné jako vejce vejci. Jediný potenciální spor, který v uplynulých dnech vyplul na povrch, se týká představ o budoucí podobě českých ozbrojených sil.

Věci veřejné obhajují radikální přeměnu armády na čistě expediční sílu, která by se vzdala tradičních schopností souvisejících s obranou teritoria země ve prospěch kapacit určených pro účast v zahraničních spojeneckých misích. Podle VV taková podoby armády jednak lépe odpovídá současnému bezpečnostnímu prostředí a jednak by přinesla podstatné úspory veřejných prostředků.

 

Takový plán ale naráží na tři vzájemně související problémy. Prvním z nich je likvidace vojenských schopností, které se sice dnes zdají nepotřebné, ale které se možná za pár let, až se situace změní, budeme snažit nákladně obnovit. Druhým problémem bude přesvědčit českou veřejnost, aby koncept čistě expediční armády přijala. Třetím bude zajistit, aby si ČR mohla takovou armádu vůbec dovolit, tedy aby veškerou zodpovědnost za teritoriální obranu naší země převzala Severoatlantická aliance a my se jí za to odvděčovali trvalou připraveností účastnit se zahraničních misí. Pojďme se blíže podívat na každý z těchto tří problémů.

 

Mnoho evropských zemí se nachází v obdobném bezpečnostním prostředí jako Česká republika a jsou stejně jako ona přesvědčeny, že v horizontu patnácti až dvaceti let je vnější vojenská hrozba vůči jejich teritoriu zcela vyloučena. Přesto své armády neruší. U zemí, které nemají velmocenské ambice, je možná hlavním důvodem obava, že po případné změně bezpečnostní situace bude obnova opuštěných vojenských schopností příliš obtížná. Obnovování kapacit týkajících se teritoriální obrany se může ukázat komplikovanější a dražší, než pokud by byly kontinuálně udržovány.

 

Druhým problémem je legitimita ozbrojených sil v očích veřejnosti. Žijeme v otevřené demokratické společnosti a smysl a podoba armády musí být na fundamentální rovině veřejností akceptovány. Lze ovšem pochybovat, že by Češi koncept výhradně expediční armády přijali. Zdá se, že většina lidí v Evropě je i dnes přesvědčena, že primárním smyslem armády má být přímá ochrana jejich domoviny, zatímco účast ve spojeneckých misích má hrát jen doplňkovou roli.

Věci veřejné doufají, že česká veřejnost podpoří myšlenku čistě expediční armády výměnou za miliardové úspory, které by taková reforma údajně přinesla. Tato taktika by však zřejmě nefungovala. Zatímco výhradně expediční charakter armády by vyžadoval trvalou připravenost k významné účasti v zahraničních misích, případné úspory by byly v rámci běžného politického provozu rychle zapomenuty.

 

Zpět k teritoriální obraně?

 

A konečně třetí problém spočívá v aliančním kontextu. Idea výhradně expediční armády předpokládá, že neexistuje ani stín pochybnosti o tom, že se v případě jakékoli hrozby můžeme zcela spolehnout na ochranu poskytovanou NATO. Otázkou však není jen to, zda je s ohledem na stav NATO taková absolutní důvěra na místě, ale i to, zda jsou samotní spojenci ochotni na tuto logiku přistoupit.

 

Právě kolem vztahu mezi obranou domácího teritoria a globálním managementem bezpečnosti se točí současné diskuse o nové Strategické koncepci NATO, která má být přijata koncem roku. V  Alianci sílí názor, že se kyvadlo příliš vychýlilo ve prospěch zahraničních misí a že částečný návrat k teritoriální obraně je žádoucí. Jednak s ohledem na realitu mezinárodního prostředí a jednak za účelem zvýšení legitimity Aliance v očích veřejnosti, která v řadě členských zemí postupně nabývala dojmu, že se činnost NATO stále méně týká zajišťování „její“ bezpečnosti a posun k expedičnímu zaměření nepřijala. Nezamýšlí se ovšem návrat k teritoriální obraně starého typu, ale k nějaké její nové verzi, která se bude zahrnovat třeba i ochranu takzvané kritické infrastruktury.

 

VV samozřejmě nejsou první, kdo obhajuje přechod od teritoriální obrany k expediční armádě.  K tomu reálně dochází již od druhé poloviny devadesátých let a jedná se o jeden ze základních prvků transformace českých ozbrojených sil po studené válce. Představa, že teritoriální obrana je pasé a místo ní nastává éra krizového řízení ve vzdálených koutech světa, převládala zejména na přelomu tisíciletí v celé Alianci, a v tomto kontextu byly formulovány i české strategické dokumenty.

 

V posledních letech však názor, že NATO už vlastně nemá v Evropě co na práci, poněkud ztratil na popularitě. Jedním z důvodů je rostoucí znepokojení některých nových členských států z obnovené ruské asertivity a jejich obava, že obranné garance NATO nejsou dostatečně důvěryhodné a podepřené odpovídající vojenskou infrastrukturou rozmístěnou na východě Evropy.

 

Aliance bez peněz

 

Do současných diskusí začíná stále více promlouvat i ekonomická krize. Minulý týden vystoupil generální tajemník NATO s plánem radikálních škrtů v aliančním rozpočtu. Během čtyř let se má ušetřit 1.5 miliardy eur z celkově osmimiliardového rozpočtu, především díky osekání alianční byrokratické a velitelské struktury.

 

K tomu se přidávají zásadní škrty v obranných rozpočtech evropských členských zemí NATO. Alianční představitelé se vážně obávají, že to povede k paralýze Aliance, k dalšímu rozšiřování už tak velkých rozdílů ve vojenských schopnostech mezi USA a Evropou a k ještě větší závislosti evropské obrany na Spojených státech, což považuje za nežádoucí jak Aliance, tak Američané.

 

Je navíc nutné si uvědomit, že české výdaje na obranu v porovnání s HDP v posledních několika letech prudce klesly, a to bez ohledu na krizi. Slib vydávat na obranu dvě procenta HDP, který jsme Alianci dali před svým vstupem, jsme naposledy dodrželi v roce 2005. Od té doby se pohybujeme výrazně pod touto úrovní mezi 1,3 a 1,7 procenta. Letošní rozpočet na obranu je v absolutních číslech menší, než byl rozpočet v roce 2002! Realizací plánů VV bychom spadli pod jedno procento HDP, což by ohrozilo naši důvěryhodnost v Alianci, a to bez ohledu na to, jak účelně bychom dokázali tento zbytkový rozpočet utratit.

 

Je jistě vhodné diskutovat o smyslu a podobě teritoriální obrany v současném bezpečnostním prostředí. Rovněž je žádoucí snažit se dosáhnout maximální efektivity vynakládání veřejných prostředků v rezortu obrany. Radikální návrhy, které předkládají Věci veřejné, by však měly být teprve výsledkem široké diskuse a z ní vyplývající novelizace základních českých strategických dokumentů, které vymezují cíle a úkoly našich ozbrojených sil.

 

Jan Jireš, ředitel Centra transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Institut

 

Článek vyšel v upravené podobě 16. června 2010 v Hospodářských novinách.