(Ne)možnost zavedení celostátního referenda

27.duben 2012 | Autor: Luboš Jemelka

procesu se již několikrát objevila snaha o zavedení celostátního referenda, nicméně tato snaha zatím nikdy nezískala dostatečnou politickou podporu. Tím, zda ji získá nyní, a pokud ano, jaká by mohla být jeho podoba, se budu zabývat v tomto příspěvku, který reaguje na schválení návrhu zákona o celostátním referendu vládou.

Možné podoby celostátního referenda

Legislativní vývoj v otázce možného zavedení celostátního referenda byl v měsíci březnu ovlivněn dvěma skutečnostmi. První z nich bylo zamítnutí návrhu poslanců ČSSD na přijetí zákona o celostátním referendu Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR a druhou bylo schválení vládního návrhu zákona o celostátním referendu o čtrnáct dní později. Je proto třeba se pozastavit nad tím, nakolik se tyto návrhy liší a za jakých podmínek konání celostátní referenda připouští nebo naopak vylučují.

Pokud jde o zamítnutý návrh poslanců ČSSD, ten předpokládal, že by v referendu bylo možné rozhodovat jak o zásadních věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu, tak také o návrhu zákona, zaváděl by tedy tzv. lidovou iniciativu. Návrh rozhodnutí by mohla podat vedle vlády skupina nejméně 80 poslanců či 33 senátorů nebo též petice nejméně 200 000 oprávněných voličů (tedy občanů ČR starších 18 let). K přijetí rozhodnutí v referendu by měl být nezbytný souhlas třetiny občanů oprávněných hlasovat v referendu a současně nadpoloviční většina občanů, kteří se hlasování zúčastnili. Důvodem odmítnutí tohoto návrhu byla zejména nedomyšlenost některých skutečností, ať už se týkaly uvedeného navrhování zákonů, nevyloučení možnosti zasahovat tímto referendem do probíhajících řízení apod.

Naproti tomu vládní návrh na tyto vytýkané skutečnosti reaguje, současně se však stává terčem kritiky z důvodů jiných. Předpokládá, že by se referendum mohlo konat o zásadních věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu (neumožňovalo by přijetí zákona lidovou iniciativou) s tím, že vyloučeny by z něj měly být i případy, ve kterých by se rozhodovalo o právech a povinnostech osob nebo by se zasa­hovalo do moci zákonodárné, do působnosti ČNB či NKÚ. Návrh by pak vedle vlády mohl podat pouze občan ČR s podporou nejméně 250 tisíc občanů ČR starších 18 let. Skupina poslanců či senátorů by zde možnost iniciace referenda neměla. Podstatné je pak to, že k platnosti referenda by byla třeba účast alespoň 50 % oprávněných občanů, přestože se původně předpokládala platnost při 35% účasti podobně jako v místním a krajském referendu. V případě těchto územně omezených referend je však současně stanoveno, že rozhodnutí přijaté v referendu je závazné pouze tehdy, hlasovalo-li pro něj alespoň 25 % všech osob oprávněných v referendu hlasovat.

Otázka dalšího vývoje

Z hlediska dalšího osudu tohoto vládního návrhu zákona bude rozhodující, zda najde podporu nejen u dostatečného počtu zákonodárců vládní koalice, ale zejména u opozičních sociálních demokratů. Tento zákon by totiž musel být schválen oběma komorami, což v případě Senátu bez ČSSD prakticky nejde. Sociální demokraté ale tento návrh označují za pokrytectví vlády, která dle nich ve skutečnosti žádné referendum nechce a tímto zákonem má provádění dalších referend naopak blokovat. Navrhovaný zákon je totiž pouze „střechovým“ zákonem, na základě kterého by pro každou konkrétní otázku musel být přijat zákon samostatný.

Pokud jde o počet „iniciátorů“ referenda, můžeme si položit otázku, zda je počet 250 tisíc občanů, či dokonce 200 tisíc občanů, jak navrhovala ČSSD, ideální. Pokud bychom se totiž podívali do sousedního Slovenska, je zde nutný počet 350 tisíc občanů. V České republice s téměř dvojnásobným počtem obyvatel bychom tedy mohli uvažovat o číslu ještě vyšším. Hrozí totiž, že se předmětem referenda mohou stávat nejen pro Českou republiku klíčové otázky, ale i otázky méně podstatné, které namísto mobilizace občanů ke zjištění jejich názoru mohou vést naopak k poklesu jejich zájmu o veřejné dění, a poměrně nákladná referenda by pak navíc mohla být pro nízkou účast neplatná (jako tomu bylo již mnohokrát u místních referend).

Osobně zcela nesdílím často opakovaný názor, že demokracie není úplná, není-li součástí ústavního systému možnost celostátní referenda. To však neznamená, že by v nějaké podobě tato možnost nemohla být dříve či později uzákoněna. Realisticky se však domnívám, že stejně jako neprošly dřívější návrhy ČSSD přes koaliční poslance, neprojde „na revanš“ ani tento návrh přes opoziční senátory, a s obdobnými návrhy se tedy budeme setkávat i nadále.