Německá válka barev

30.září 2011 | Autor: Petr Sokol

Německo se nachází v poločase volebního období a v zemi se začíná stále více řešit, kdo bude vládnout po příštích volbách do Spolkového sněmu, které jsou plánované na rok 2013. Dosavadní vývoj na politické scéně se vyznačuje určitými turbulencemi, a existuje proto několik scénářů dalšího vývoje.

 

Ještě po jarních zemských volbách v Bádensku-Württembersku se zdálo, že se Německo blíží k převratné změně ve své politice. Zelení po jaderné katastrofě v japonské Fukušimě předstihli v popularitě sociální demokraty z SPD a stali se nejsilnější formací na německé levici. Ani Zelení sice nestačili na křesťanské demokraty kancléřky Angely Merkelové, ale i celoněmecky se rýsoval model „à la Bádensko-Württembersko“, kdy druzí Zelení a třetí sociální demokraté mají společně většinu a mohou pod vedením „zeleného“ politika odstavit nejsilnější křesťanské demokraty do opozice. To, co se podařilo na úrovni Bádenska-Württemberska v podobě historicky prvního zeleného zemského premiéra, se zdálo být reálným scénářem pro celoněmecké volby za dva roky a také pro letošní podzimní zemské volby v Berlíně.

Jenže se slábnoucím vlivem fukušimské tragédie začaly během léta klesat preference Zeleným a na levici se vše vrátilo do starých kolejí, kdy silnějším partnerem v možné rudo-zelené koalici jsou opět sociální demokraté. Až do berlínských zemských voleb se proto zdálo, že příští německou vládu sestaví rudo-zelený tandem a kancléř bude nejpravděpodobněji z řad sociálních demokratů.

Oranžoví Piráti

Jenže pak na německé politické nebe „připluli“ piráti. Strana založená původně jako „one-issue“ formace s jediným tématem svobody na internetu, se v berlínské předvolební kampani profilovala zejména s požadavkem na větší transparenci v politice a přimíchala k tomu populistické sliby, které občas hraničili s recesí. Jenže i to pirátům stačilo na vstup do berlínského zemského parlamentu, a to dokonce s téměř devíti procenty hlasů. Strana, která si v Německu, kde každá strana má svou barvu, s níž je jasně spojena, zvolila jako svůj symbol oranžovou, zažila následně i celoněmecké procitnutí. Už podle několika výzkumů má aktuálně šanci překročit celostátně hranici pro vstup do parlamentu, když ji nyní chce volit až sedm procent voličů. Německé voličstvo vnímá piráty jako stranu protestu. Jen menšina z těch, kteří stranu podporují, uvádí jako důvod podpory „pirátský“ program zaměřený na svobodu internetu. Díky posílení pirátů už ale nemají ve výzkumech většinu sociální demokraté se zelenými a početně jako jediná realistická alternativa budoucího vývoje se jeví velká koalice CDU-CSU s SPD. Sociální demokraté v popularitě už dotírají na alianci CDU-CSU, a proto by mohla velká koalice fungovat v černo-rudé i rudo-černé variantě. Obě strany ale o této variantě nechtějí ani slyšet.

Konec žlutých liberálů?

V nejhlubší krizi své stranické historie se naopak nachází liberální FDP, která od posledních spolkových voleb zažívá opravdový politický „sešup“. Když její lídr Guido Westerwelle triumfoval před dvěma lety ve volbách se ziskem téměř 15 procent hlasů, znamenalo to dosud nejvyšší volební výsledek strany, kterou můžeme na politické škále v posledních dvou desetiletích zařadit lehce od středu doprava. Už několik měsíců po volbách ale bylo jasné, že skvělý opoziční lídr Westerwelle není úspěšným ministrem a že strana za časů krize těžko v černo-žluté koalici s CDU-CSU prosazuje klíčové části svého programu – zejména snižování daní a státních intervencí. FDP proto vypadává z jednoho zemského sněmu za druhým. Dokonce již vyměnila i šéfa strany, když si do čela v květnu postavila ministra zdravotnictví Philippa Röslera. Jenomže ten možná zaujal jen svým pohnutým životním příběhem, kdy se narodil za vietnamské války, ocitl se v sirotčinci a byl v devíti měsících adoptován německou rodinou. Strana pod jeho vedením ale dál chřadne, sváří se, zda podporovat německé platby na záchranu eura, a vypadla ze zemského sněmu i v Berlíně, kde se pokusila získat voliče zpět právě tématem krize eura. Poslední průzkum ukázal, že ji celoněmecky chtějí volit jen 2 procenta voličů…

Spory v černé CDU-CSU

Alianci CDU-CSU tedy pomalu mizí dosavadní koaliční partner a strana přemítá co dál. Kancléřce část strany vyčítá přílišný posun do středu a objevují se už i euro-rebelové. Více eurorealisticky se navíc začíná chovat i bavorská CSU. Kancléřka sice na konci září ustála hlasování o rozšíření záchranného fondu eurozóny, ve kterém ji nakonec nemusela pomoci proevropská levicová opozice. Přesto ji stále trápí to, že její černo-žlutou koalici podporuje aktuálně jen třetina voličů a jiný koaliční partner není v dohledu. 

Červená Troika a medvěd

Opět proto stoupají akcie strany, která se zdála po posledních volbách a ještě i dlouho po nich v hlubokém propadu – sociálnědemokratické SPD. Hlavní zápletkou se u sociálních demokratů nyní stává hledání budoucího kandidáta na post kancléře. Situace je v této otázce zapeklitá a díky tomu se vrátil výraz „troika“, který symbolizuje trojhlavé stranické vedení. SPD si to už vyzkoušela v 90. letech, kdy byl předsedou Oskar Lafontaine a při řízení strany mu sekundovali Gerhard Schröder a Rudolf Scharping. Spoluvláda tří tehdy neskončila pro stranu dobře a mnozí se obávají téhož od současného triumvirátu, který tvoří stranický šéf Sigmar Gabriel, předseda frakce SPD ve Spolkovém sněmu Frank-Walter Steinmeier a bývalý ministr financí Peer Steinbrück. V posledních měsících se jevil jako favorit na kancléřskou kandidaturu Steinbrück, jehož minulost ministra financí měla být výhodou v době ekonomické krize. Bývalý premiér Severního Porýní- -Vestfálska proto během léta objížděl Německo s přednáškovým turné a jeho popularita stoupala vzhůru. Ve straně ale pro reformy, které prováděl ve funkci ministra financí, není úplně nejoblíbenější a také jeho poslední vystoupení ve Spolkovém sněmu nepřesvědčila. Stále jsou tak jeho šance vyrovnané se Steinmeierem, který má zase nálepku toho, kdo v roce 2009 dovedl jako lídr SPD ke katastrofálnímu výsledku. Volba kandidáta, který se za dva roky postaví Angele Merkelové, proto zůstává otevřená a dokonce se rozbíhá debata, zda by strana po vzoru svých francouzských socialistických kolegů neměla uspořádat otevřené primárky, ve kterých by o kandidátovi mohli rozhodnout všichni příznivci strany. Tato idea ale zatím naráží hlavně na odpor stranického šéfa Gabriela, jehož popularita je v triumvirátu nejnižší a on sám by předsednický post chtěl využít právě k tomu, aby rozhodl, kdo bude kandidovat na kancléře.

Navíc stranická levice přemýšlí o možné kandidatuře berlínského primátora Klause Wowerveita. Jeho šance může ale zmenšovat fakt, že v zářijových berlínských volbách jeho strana lehce ztratila, přestože jasně vyhrála. Navíc Wowerveit zřejmě směřuje v hlavním spolkovém městě k velké koalici s CDU, což jeho levicové příznivce příliš nepotěší. A stranické levici nepřidá ani déle trvající krize postkomunistické strany Levice, která po odchodu O. Lafontaina ze svého čela tápe programově i personálně a voličskou podporou je aktuálně na úrovni pirátů.

K velké koalici?

V aktuálním momentě proto zůstává vše otevřené a předpovídat, kdo bude po příštích volbách vládnout zemi s nejsilnější evropskou ekonomikou, je velmi obtížným úkolem. S příchodem nevyzpytatelných pirátů ale zase stouply naděje, že to bude neoblíbená velká koalice.

 

Co řeší Německá politika

Německo se stejně jako ČR potýká s hospodářskou krizí. Hitem jsou zde ale navíc dvě témata, která se nás netýkají, nebo je u nás vidíme spíše opačně než Němci. Německo Angely Merkelové stojí v čele snah za záchranu eura před dluhy jihoevropských členů eurozóny. Němci se na „záchranných“ platbách na jih vzhledem k síle a velikosti ekonomiky podílejí největším dílem. Všechny hlavní strany tento postup podporují, ale nespokojené hlasy se začínají ozývat v některých politických stranách i v dalších částech společnosti. 

Navíc stále doznívá téma ukončení provozu německých jaderných elektráren, o kterém rozhodla pod tlakem Fukušimy „projaderná“ koalice CDU-CSU a FDP.

S českou politikou naopak německou spojuje aktuální změna volebního systému, vyvolaná rozhodnutím ústavního soudu, který zrušil část volebního zákona o přidělování tzv. přebytkových mandátů