Nutná, avšak nechtěná. Politicky zapeklitá. Zn. penzijní reforma

30.září 2013 | Autor: Ladislav Mrklas

Demografický vývoj je neúprosný. Jako společnost stárneme a stárne i elektorát. Lidé v důchodovém věku dnes tvoří více než čtvrtinu českých voličů. Chodí pravidelně volit a rozhodují se povětšinou poměrně dlouho dopředu. Tolik neúprosná fakta, která ze seniorů činí klíčový faktor každých voleb. K tomu připočtěme, že nejen seniory zajímá otázka penzijní politiky státu. Je tedy spíše pozoruhodné, že právě penzijní reforma stále ještě nechává českou společnost dosti vlažnou. Nemusí tomu tak být – a patrně ani nebude – jednou provždy.

Rozhodují početně (nej)silnější 

Politika nikdy nebyla jen soubojem idejí. A to ani v dobách, kterým velké ideje – či ideologie – na první pohled jasně dominovaly. Politika byla, je a bude z velké části prostorem, kde se rozhoduje o alokaci zdrojů. Zdrojů, jež ta která společnost dokáže vytvořit. Zdrojů, jež jsou ze své podstaty omezené, zatímco nároky lidí omezené nejsou. Je jen logické, že početní, resp. nejpočetnější budou rozhodovat. Tedy přinejmenším za předpokladu, že rámcem politiky bude demokratické, tedy soutěživé prostředí.

Mnoho let se hovoří o tom, koho volí čeští senioři. Zejména čeští sociální demokraté a komunisté v nich mají svou absolutně i relativně nejpočetnější voličskou skupinu. Kupříkladu v roce 2010 získaly ČSSD a KSČM ve skupině voličů nad 60 let společně cca 55 % hlasů. Tito voliči pak tvořili přibližně dvě pětiny voličů obou levicových stran. Naopak pravice za levicovými stranami značně zaostala. ODS získala v roce 2010 hlasy asi 17 %, TOP09 jen 8 % voličů nad 60 let. Z nelevicových stran měla největší podíl této voličské skupiny ve svém elektorátu tradičně KDU-ČSL, která ovšem nepřekročila pětiprocentní volební práh. Voliči nad 60 let zde tvořili necelých 30 %. 

Položme si otázku, zda penzijní politika představuje pro tuto kategorii voličů klíčový rozhodovací prvek. Ano i ne. Na jedné straně řada seniorů bude uvádět jiné faktory: podmínky pro život celé své rodiny, zejména dětí a vnuků, celkové směřování státu, nostalgické vzpomínání na dobu minulou, míru korupce apod. Na straně druhé je ovšem naprosto patrné, že i senioři volí – musí volit – dle vlastní kapsy. Její naplňování přitom z velké části přináší státní kasa. Jen nevelký podíl seniorů nashromáždil během svého života majetek či prostředky, které mu umožňují život zcela nezávisle na státu. Státní důchodová politika zůstává důležitým, ne-li zcela klíčovým faktorem pro rozhodování této voličské skupiny. 

Pravicové politické strany, které v minulosti hovořily o nutnosti uskutečnit penzijní reformu a také ji v minulé vládě v určité formě skutečně realizovaly, si jen málo uvědomily, že samotné adjektivum „penzijní“ či „důchodová“ mezi seniory rezonuje. A to tak, že primárně znejisťuje jejich postavení, které již tak v mnoha případech není dobré. Zastánci reformy málo zdůrazňovali, že tyto reformy ovlivní život stávajících seniorů jen velmi okrajově. Jelikož již prostě nemusí přemýšlet o tom, jak se na stáří připravit, jestli vstoupit do toho či onoho pilíře, zda jim stát bude či nebude garantovat minimální příjem apod. A to je jeden z důležitých důvodů, proč senioři volí a i v dalších volbách budou volit levicové strany, které nutnost reformy nikdy nezdůrazňovaly. A je to i odpověď na hypotetickou otázku, zda v Česku vznikne úspěšná důchodcovská strana po vzoru jiných zemí. Nevznikne, neboť není potřeba.

V psychologicky, ale i fakticky ještě méně komfortní situaci se v důsledku penzijní reformy ocitla další významná voličská skupina, lidé ve věku 45–60 let. Ani oni již na své budoucnosti z hlediska výše penzí mnoho nezmění. Velká část sice již dříve vstoupila do třetího pilíře, nicméně jeho význam a síla nejsou tak velké, aby změnily předpokládaný stav v okamžiku jejich odchodu do penze. Bude-li hrát otázka budoucnosti penzí větší úlohu v politickém boji, dají se i v této cílové skupině očekávat přesuny směrem doleva. Ostatně, již ve volbách 2010 měly ČSSD a KSČM v této kategorii převahu nad pravicí.

Konec vlajkové lodě pravicové vlády

Penzijní reforma byla jedním ze stěžejních úkolů koaliční vlády Petra Nečase. Jako taková se také měla stát vlajkovou lodí, svědčící o odpovědném přístupu pravicových stran k budoucnosti. Mělo jít o důkaz pravicovému voliči, že to ODS a TOP09 (a v čase přípravy ještě i VV) myslí vážně. Důkaz především pro mladší voličské skupiny, které byly vždy v minulosti oporou pravice a nejinak tomu bylo i v roce 2010, kdy pravice poměrně jednoznačně převážila v kategoriích do 30 let i 30–45 let. 

Není zde prostor pro hloubkový rozbor problematických míst v obsahu i formě penzijní reformy (komunikaci se konečně věnuje samostatný text Marka Buchty), o tom, jak zejména v těchto voličských skupinách reforma rezonovala, však nejlépe svědčí účast lidí ve druhém pilíři. K 31. březnu 2013 se do něj zapojilo něco přes 20 tisíc lidí, k datu 30. června, které představovalo deadline pro občany starší 35 let, se účast přibližně ztrojnásobila. Porovnáme-li si tento počet s počtem voličů v mladších věkových kategoriích, dojdeme k jasnému závěru. Ani mezi mladšími voliči pravicové strany s penzijní reformou nezabodovaly. Málo na tom mění fakt, že proti reformě od počátku jasně vystoupila ČSSD, jež deklarovala zrušení druhého pilíře po případném převzetí moci. Jistě svou roli hrál i – dnes shodou okolností premiér – Jiří Rusnok, který ještě coby předseda představenstva penzijního fondu ING (a zároveň prezident Asociace penzijních fondů ČR) odpískal účast tohoto velkého hráče na druhém pilíři.

Hlavně ne penzijní reforma

Vylučovací metodou jsme tak došli k jasnému závěru. Jestliže se penzijní reforma kromě svých dopadů na veřejné finance měla stát i klíčem k pokračování solidních volebních výsledků občanské pravice, můžeme hovořit o velkém neúspěchu. Pravice se tak nyní, v době kampaně k předčasným volbám, nejenže nemůže opřít o žádný hmatatelný úspěch této agendy, ale dokonce musí mít velmi oprávněný strach, aby se právě ona nestala velkým volebním tématem. Pak by totiž porážka mohla mít opravdu fatální podobu.